Balet

Balet NdB 100 let

Součást vašich životů… Součástí vašeho města… Již 100 let

 

Za sto let svého trvání prošel balet pod vedením výrazných uměleckých šéfů i provizorních vedoucích slavnými obdobími i obdobími stagnace, rostly v něm a působily významné interpretační i choreografické osobnosti. A my vám postupně představíme především tu historii slavnou, spjatou s velkými jmény československého a českého baletu.

 

Celých sto let na špičkách s Baletem NdB

 

Baletní soubor Národního divadla Brno završil na začátku sezony 2019/20 sto let své stálé existence. Vzhledem ke skutečnosti, že minulá, stá sezona Baletu NdB, patřila oslavám stoletého výročí prvního uvedení Labutího jezera v Brně a osmdesátého výročí brněnské světové premiéry Prokofjevova baletu Romeo a Julie, rozhodli jsme se, že 100 let bohaté historie brněnského baletního souboru budeme slavit až v sezoně následující. Za sto let svého trvání prošel balet pod vedením výrazných uměleckých šéfů i provizorních vedoucích slavnými obdobími i obdobími stagnace, rostly v něm a působily významné interpretační i choreografické osobnosti. A my vám postupně představíme především tu historii slavnou, spjatou s velkými jmény československého a českého baletu. Ale začněme obecněji.

Popravdě, balet v divadle existoval již dříve než v roce 1919, ale nedá se hovořit o stálém souboru profesionálních kvalit. Na rozdíl od pražského Národního divadla, které mělo vlastní baletní soubor již od svého založení, brněnské Národní divadlo, jež bylo jen o rok mladší (1884), se stálého baletního ansámblu dočkalo až na konci první světové války. Do té doby šlo jen o ojedinělá představení, která na přelomu 19. a 20. století na scénu uváděli dočasně zde působící choreografové. V roce 1916 našlo Brno v tanečnici Marii Dobromilové, která přišla z pražského Divadla na Vinohradech, svoji první interpretační osobnost. Ke krátkému angažmá do NdB přivedla i svého strýce Achilla Viscusiho, zkušeného tanečníka, pedagoga a choreografa a bývalého šéfa baletu Národního divadla v Praze, a jeho zásluhou byly v Brně poprvé uvedeny tradiční baletní tituly Coppélia 1918 a Čajkovského Labutí jezero 1919.

Příchodem Jaroslava Hladíka, který v roce 1919 přišel do Brna za nového vedení divadla v mladé Československé republice, hovoříme o ustavení regulérního baletního souboru. Po svém příchodu soubor zformoval, zkáznil, omladil a zvedl jeho profesionální úroveň. Soubor si postupně vybudovával rovnoprávnější postavení vedle činohry, opery a zpěvohry. To byly začátky 1. republiky, na které navázala plodná šéfovství Máši Cvejičové, ale především legendárního Iva Váni Psoty, který na pozici uměleckého vedoucího baletu působil do své smrti s přestávkami třikrát.

Začínal jako tanečník, záhy se stal nejmladším šéfem v republice a zároveň i choreografem. V roce 1932 odešel do nově vzniklého mezinárodního souboru Ballets Russes de Monte Carlo, kde tančil po boku tehdejších světových hvězd na mnoha turné v Evropě i USA. Po svém prvním návratu Psota uplatnil zkušenosti ze svého zahraničního angažmá a inscenoval jemu dobře známé tituly z repertoáru Ballets Russes. Tvůrčím a dramaturgickým vrcholem tohoto období byla světová premiéra jednoho z nejúspěšnějších tanečních dramat 20. století – Prokofjevova baletu Romeo a Julie (1938).

V roce 1941 Psota podruhé odjel do zahraničí, tentokrát do Spojených států amerických, kde se připojil k Original Ballet Russe, který se pohyboval převážně na území jižní Ameriky, a působil zde jako baletní mistr a choreograf. Po jeho opětovném návratu v roce 1947 dostává soubor šéfa, pedagoga a choreografa se světovým rozhledem a bohatými mezinárodními zkušenostmi, které se chystá odevzdat svému divadlu – dal přednost před nabídkami na místo šéfa Teatro Colón v Buenos Aires i šéfa baletu Národního divadla v Praze. Do jeho smělých plánů ale razantně vstoupil komunistický převrat v roce 1948 a vše, co po něm následovalo. I tak Psota pozvedl brněnský balet jako umělecké těleso na evropskou úroveň, profesionalita a vysoká technická zdatnost souboru neměly u nás v té době konkurenci. Jako vzdělaný a kultivovaný gentleman ovládající devět jazyků, světoobčan a bezkonfliktní osobnost nebyl ale stvořen pro tuto tvrdou dobu. Vše vyústilo v jeho náhlou smrt v roce 1952, po které se otřesený ansámbl oslabený i mnoha odchody tanečníků dával těžce dohromady. Za vedení Rudolfa Karhánka a Jiřího Nermuta vyrůstala nová generace tanečníků, uplatňující své umění v repertoáru ovlivněném duchem doby, pod vlivem sovětské baletní školy, pohybové estetiky a dramaturgie, a to se vším dobrým i špatným, co to s sebou přinášelo. Ostatně pod tímto vlivem bylo celé československé baletní umění až do roku 1989.

Výjimkou bylo období „šedesátých let“, kdy stejně jako v mnoha dalších uměleckých oborech, získává i v brněnském baletu hlavní slovo „nová vlna“. V roce 1961 se stal uměleckým šéfem choreograf Luboš Ogoun a postupně si přizval ke spolupráci také Pavla Šmoka a teoretika a kritika Vladimíra Vašuta, který se podílel na dramaturgii. V tomto období se brněnský balet dostal do čela vývoje československého baletního umění. Ogounův výběr se soustředil na baletní díla, která nebyla svazována podrobnou dějovou osnovou, a při své hudební volbě se obracel především k nebaletní hudbě, která mu v největší míře umožňovala svobodné pohybové vyjádření. Všichni tři se později stali zakladateli našeho jediného progresivního baletního tělesa Studio Balet Praha.

Po Luboši Ogounovi převzal šéfovství Miroslav Kůra, naše největší interpretační osobnost poválečné éry, který po období převažující soudobé taneční tvorby navrátil v repertoáru prvenství klasické baletní tvorbě. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se stejně jako politické změny měnili i umělečtí šéfové Baletu NdB. Po opětovném šéfovství Rudolfa Karhánka a Luboše Ogouna pak přichází do Brna nejdříve Jiří Němeček a po něm přebírá vedení souboru Olga Skálová, která vedla brněnský balet až do roku 1989.

Sametová revoluce rehabilitovala a dosadila na post uměleckého šéfa opět Luboše Ogouna, ale záhy přebírá vedení souboru Zdeněk Prokeš, za jehož působení nabírá balet nové zahraniční podněty, ale především se cíleně soustředí na původní domácí tvorbu. Po krátkém působení Karla Littery se stává šéfkou baletu Lenka Dřímalová, která vnáší akcentem na současnou taneční tvorbu nový impuls do dramaturgie souboru a předkládá nové výzvy divákům i tanečníkům. Do repertoáru se tak dostávají díla neoklasická, ale i ryze současná.

Ale to se již blížíme současnosti, kdy se v roce 2013 stává uměleckým šéfem Baletu NdB Mário Radačovský. Široké kontakty šéfa souboru, zlepšená ekonomická situace divadla, dobrá pověst tanečního ansámblu i obratná umělecká diplomacie přináší do repertoáru historicky první díla choreografických velikánů jako George Balanchine nebo Jiří Kylián. K nim musíme jedním dechem přidat i další tvůrčí veličiny se světovým renomé jako Nacho Duato nebo Johan Inger a nesmíme zapomenout ani na výraznou tvorbu samotného šéfa baletu Mária Radačovského. Je postupně scénicky i kostýmově obnoven klasický repertoár a souboru se umělecky i ekonomicky výrazně daří.

Vstupujeme tedy spolu do nového století Baletu NdB a rádi bychom byli i nadále úspěšní pro vás diváky i baletní umění. Stojíme na pevných a kvalitních základech, které nám svým uměním vybudovali naši předchůdci. Vedle významných uměleckých osobností z řad šéfů a choreografů nesmíme zapomenout ani na generace skvělých interpretů, sólistů, balerín i členů sboru. V divadle totiž není malých rolí a kvalita se buduje vždy jako celek. Všem jim patří náš dík a ta letošní „stovka“ je beze sporu především jejich zásluhou. Vždyť před diváky vždy stál, stojí a bude stát tanečník – umělec a na něm je největší odpovědnost a závisí úspěch inscenace.

 

text: Karel Littera
foto: archiv NdB

Se stejnou vervou jako všechna odvětví lidské činnosti, kulturu nevyjímaje, začal se postupně Balet NdB v mladém Československu měnit v profesionální těleso schopné zvládat jak klasický repertoár, tak i moderní balety 20. století. Byly to balety vytvořené pro Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva, tehdy nejskvělejšího a vývoj baletního oboru určujícího souboru, a samozřejmě i baletní tvorba domácích skladatelů.

S příchodem Jaroslava Hladíka, který v roce 1919 přišel do Brna z místa šéfa baletu v Plzni, hovoříme o ustavení regulérního baletního souboru. Po svém příchodu soubor zformoval, zkáznil, omladil a zvedl jeho profesionální úroveň. Význam jeho devítiletého působení v Brně je prozatím trochu opomíjen – kromě svého působení choreografického a interpretačního zanechal významnou stopu i jako pedagog. V souboru vychoval schopné sólistické síly: Andu Minaříkovou, Marii Nebeskou, Zoru Šemberovou a také pedagogicky působil na I. V. Psotu, naši českou baletní legendu. Jeho zásluhou si soubor postupně vybudovával rovnoprávnější postavení vedle činohry, opery a zpěvohry. V dramaturgii tohoto období se setkávají klasické tituly Čajkovského, Louskáček nebo Labutí jezero, spolu s českým i zahraničním současným repertoárem. Pozornost zasluhují především původní premiéry baletů Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější (1925), Vzpoura (1928), první scénické provedení Lašských tanců Leoše Janáčka (1925) nebo Ogelala Erwina Schulhoffa (1927). Ze zahraničního repertoáru se objevily ďagilevovské tituly jako Straussova Legenda o Josefovi, Stravinského Petruška, Ravelův La Valse nebo de Fallův Třírohý klobouk.

Po odchodu Jaroslava Hladíka na místo šéfa baletu Národního divadla v Praze (1928) byl vedením souboru pověřen mladý Ivo Váňa Psota, žák Augustina Bergera, který přišel do Brna po ročním angažmá v Národním divadle v Praze. Stal se ve svých dvaceti (!) letech snad nejmladším uměleckým šéfem baletu vůbec. Začalo tak první ze tří období jeho působení v Brně, kdy se vedle svého plného vytížení prvního sólisty prosadil i choreograficky. Ale i v divadle často vládne politika, a tak byl po dvou letech ve funkci doplněn choreografkou Mášou Cvejičovou, která byla pověřena vedením souboru spolu s Psotou. Cvejičová byla rodačka z Prahy, žačka Augustina Bergera, absolventka stáží v Miláně a v Paříži. Postupně jako tanečnice vystřídala angažmá v Praze, v Lublani, Záhřebu a Bělehradě. Byla manželkou pěvce Nikoly Cvejiče, jehož nástup do Brna byl podmiňován právě jejím angažováním jako tanečnice a choreografky na vedoucím postavení. Mladý nadaný Psota byl postupně odsouván na vedlejší kolej, což mělo zásadní vliv na jeho pozdější rozhodnutí odejít do nově vzniklého souboru Ballets Russes de Monte Carlo, po smrti Ďagileva nástupnického souboru jeho slavných Les Ballets Russes. V listopadu 1927 totiž legendární soubor hostoval v Brně za osobní přítomnosti samotného Sergeje Ďagileva. Psota tehdy dostal doporučení ucházet se o místo v souboru, ale dal přednost slibně se rýsující profesionální budoucnosti na místě šéfa baletu v domovském divadle. Situace se pro Psotu ale nevyvíjela podle jeho představ, a tak odchází v roce 1932 do nejlepšího baletu tehdejšího světa, kde zažije úspěšné čtyři sezony, a vedení baletu v Brně se plně ujímá Máša Cvejičová.

Třicátá léta v brněnském baletu charakterizují dva výrazné rysy. Prvním je promyšlená slovansky orientovaná dramaturgie divadla. Na repertoáru se tak objevují vedle děl skladatelů českých převážně opusy ruských komponistů. I přesto, že pozdější generace pohlížely na Mášu Cvejičovou trochu skrz prsty (připravila přeci Psotu o uplatnění), nelze jí upřít, že za jejího působení byly uvedeny třeba Stravinského balety Pták OhnivákPetruška nebo Apollon a Múzy nebo československá první provedení Prokofjevova Šuta (1933) a Glierova Makového květu (1935) – „drambaletu“ s revoluční tematikou, uvedeného jako první sovětský balet na československých jevištích vůbec. Slovanský repertoár měl obrovskou společenskou odezvu hlavně po německé okupaci Čech a Moravy v březnu 1939. Zvláště Slovanským tancům, se kterými brněnský balet hostoval v Praze, Olomouci a Přerově, se dostalo doslova manifestačního přijetí publika. Druhým rysem tohoto období je postupný růst technické a umělecké interpretační úrovně souboru, patrné zvláště po návratu Psoty z ciziny (1936), a to vlivem jeho pedagogického působení a předávání zkušeností nabytých v zahraničním angažmá. Psota navíc naplněn novými znalostmi a zkušenostmi inscenuje jemu dobře známé tituly z repertoáru Ballets Russes. Dá se předpokládat, že při uvádění těchto titulů vycházel s největší pravděpodobností z původních koncepcí autorů choreografie, a tím přinášel na své domovské jeviště vskutku to nejlepší, co se na světových jevištích v té době hrálo. Tvůrčím a dramaturgickým vrcholem tohoto období byla světová premiéra jednoho z nejúspěšnějších tanečních dramat 20. století – Prokofjevova baletu Romeo a Julie (1938), k jejímuž 80. v světová premiéra výročí jsme na jaře uvedli premiérově novou inscenaci v choreografii Mária Radačovského a v režii Martina Glasera.

Z významných interpretů 30. let musíme vzpomenout mimo Ivo Váni Psoty také Emericha Gabzdyla, pozdější vůdčí osobnost ostravského baletu, a Miru Figarovou, další z nejvýznamnějších osobností českého baletu 20. století. Ale nesmíme zapomenout ani na význam Psotovy Baletní školy, kterou založil v roce 1929 a která letos oslavila své devadesátiny. Tu v 2. polovině dekády navštěvují budoucí československé baletní hvězdy jako Jiřina Šlezingrová, Olga Skálová, Věra Vágnerová, Věra Avratová

nebo Miroslav Kůra. V roce 1941 Psota podruhé odjíždí do zahraničí, tentokrát do Spojených států amerických, kde se připojil k de Basilovu souboru Original Ballet Russe. Na sklonku téhož roku bylo české divadlo v Brně Němci uzavřeno. Některým tanečníkům se podařilo dostat do Německého divadla, jiní byli totálně nasazeni, další pak nemohli v tréninku pokračovat. Po strastiplných válečných letech přijde s návratem I. V. Psoty do vlasti snad nejslavnější období Baletu NdB v jeho historii 20. století. Ale o tom příště.