50. a 60. léta: Přes „drambalet" k „nové vlně" a zpět k jistotě baletní klasiky

  • RhapsodyInBlue(PRAVDEP)-NDB1962.jpg
  • 03-BachcisarajskaFontana-NDB1953-VVagnerova,RKarhanek-fArchivNDB.jpg
  • GlagolskaMse_1969_2.jpg
  • 2_Romeo a Julie 1965.jpg
  • Labutí 1966,Kotzián,kůra,Manšingrová.jpg
  • 4_Romeo a Julie 1965.jpg
  • 5_Romeo a Julie 1965.jpg
  • Rossi-018P-06-JSlezingrova.jpg
  • DonQuijote1957-VVagnerova,KTolar.jpg
  • Giselle 1968.jpg
  • Gratzerová,Puk7.jpg
  • Gratzerová,Puk10.jpg
  • Hirošima.jpg
  • Kůra jako princ.jpg
  • Labuti1966.jpg
1 2      ››

Po náhlé smrti osobnosti Iva Váni Psoty se brněnský balet dostal do pozice „sirotků“. Ansámbl otřesený Mistrovou smrtí a oslabený i mnoha odchody tanečníků nutně potřeboval nové umělecké vedení, šéfa i choreografa. Vedení divadla se rozhodlo hledat v domácích zdrojích. Jakýmsi interním konkurzem na post šéfa a choreografa byl složený večer, ve kterém se uvedli Rudolf Karhánek s Šeherezádou Rimského-Korsakova, Růžena Ellingerová se Zbojnickou Vítězslava Nováka, Mira Figarová s Čajkovského Italským Capricciem a Jiří Nermut s Chačaturjanovou Maškarádou. Tento neoficiální konkurz vyhráli Rudolf Karhánek a Jiří Nermut. Prvnímu přinesl místo uměleckého šéfa a oběma pak choreografické uplatnění. Po třech sezonách se jejich role obrátily, Jiří Nermut se stal šéfem, oba ale zůstali stálými choreografy souboru po celá 50. léta.

   

text: Karel Littera
foto: archiv NdB

     

Dramaturgie byla silně orientována k sovětským vzorům a vnitřně podléhala operní dramaturgii Václava Noska. V módě byly kromě děl klasických hlavně dramatické balety – Bachčisarajská fontána, Plameny Paříže aj., přesto se objevily i zajímavé tituly, ať už z domácí původní tvorby, to je případ Dona Quijota Jana Doubravy, nebo z aktuálních světových novinek. To se týkalo baletu Princ ze země pagod Benjamina Brittena, který měl v Brně premiéru v roce 1959, pouhé dva roky po premiéře v Královském baletu v Londýně. Balet NdB dokonce i poprvé vycestoval na západ, Plameny Paříže hostovaly dva týdny v pařížském divadle Alhambra. Jinak byl socialistický realizmus na baletních jevištích prezentovaný formou „drambaletu“ na svém vrcholu, na rozdíl od jiných uměleckých žánrů, kde již slábl. A právě v tomto okamžiku došlo v historii československého baletu k jakémusi přelomovému bodu a Brno v této historii sehrálo významnou roli. Zasloužil se o to Festival současného baletu, který se uskutečnil právě v NdB v dubnu 1960.

V důsledku větší význam než samotná přehlídka baletní tvorby měly odborné diskuse po zhlédnutých inscenacích. V nich se hlasitě prosazovalo progresivní křídlo, které stavělo proti realizmu v baletu termín „poetický balet“. Tuto „novou vlnu“ reprezentovaly choreografické osobnosti, jako Jiří Blažek, Pavel Šmok, Luboš Ogoun a taneční teoretik Vladimír Vašut. Luboš Ogoun se stal v roce 1961 šéfem Baletu NdB a odstartoval svým působením jednu z nejvýraznějších dekád v historii souboru. Soustředil se na baletní díla, která nebyla svazována podrobnou dějovou osnovou, a při své hudební volbě se obracel především k nebaletní hudbě, která mu v největší míře umožňovala svobodné pohybové vyjádření. Vznikly jeho progresivní inscenace jako Leningradská symfonie, Taras Bulba, Hirošima nebo Balada o námořníku, Pavel Šmok se připojil Gershwinovou Rhapsody in Blue a Weillovými Sedmi smrtelnými hříchy. Brno bylo v čele progresu baletního umění u nás. Po odchodu Luboše Ogouna k Studiu Balet Praha přichází na post šéfa naše nejvýznamnější interpretační osobnost poválečné éry, Miroslav Kůra. Ten navrátil po období současné tvorby prvenství v repertoáru klasickému baletu. V jeho choreografii a režii vznikla skvělá zpracování Labutího jezera, Romea a Julie a později i Giselle nebo Coppélie. Sám byl i představitelem hlavních rolí těchto inscenací a svou technikou a charismatickým projevem se stal legendou.

Ke kvalitě inscenací samozřejmě dopomohla vysoká úroveň souboru, ale i nová a rozlehlá scéna Janáčkova divadla, umožňující velké obsazení sborových choreografií i rozlet v prostoru sólistům. Nesmíme zapomenout na brněnskou sólistickou garnituru 50. a 60. let, zahrnující tanečníky jak Psotových žáků, tak i následující generaci výrazných osobností jako Miru Figarovou, Věru Avratovou, Věru Vágnerovou, Kateřinu Gratzerovou, Jiřinu Šlezingrovou, Martu Synáčkovou, Renatu Poláčkovou, Jarmilu Manšingrovou, Jiřího Nermuta, Rudolfa Karhánka, Ludvíka Kotziana, Josefa Kubálka, Karla Janečku, Jána Šprláka-Puka, Karla Fuxe a dalších. Ti byli také u prvních uměleckých zájezdů Baletu NdB v uvolněnějších 60. letech do Francie, Německa, Itálie nebo Španělska. Přelom 60. a 70. let pak byl poznamenán duchem doby, kdy došlo k několika změnám ve vedení souboru, ale o tom až příště.

      

ZPĚT