Brněnská baletní dynamika první republiky, 20. a 30. léta

  • Karneval, ch Psota, Brno 1937-Figarová (Kolombína), Psota (Harlekýn).jpg
  • HladikJaroslav-NeznamaRole-Nedatovano.jpg
  • Karneval1940-MZlochovsky,MFigarova-fAtelierSkacel.jpg
  • DivadloZaBranouNDB1936-IVPsota,MFigarova-fArchivNDB.jpg
  • ApollonAMusy1933-Uprostred-EGabzdyl-fArchivNDB.jpg
  • LabutiJezero-NDB1925-IVPsota.jpg
  • MakovyKvet1935-EGabzdyl-fArchivNDB.jpg
  • PavouciHostina-NDB1933-fArchivNDB.jpg
  • PtakOhnivak1931-IVPsota-fArchivNDB.png
  • Raymonda1931-IVPsota-fPodlipny.jpg
  • RomeoAJulie-NDB1938-ZSemberova-fZMinarik_1a.jpg
  • Sk3-208N-05-LabutiJezero1941-MFigarova,VSkrusny.png
  • Sk3-209N-17-ZPohadkyDoPohadky1939-JSlezingrova.png
  • Sk3-209N-27-ZPohadkyDoPohadky1939.png
  • SlovanskeTance1938-IVPsota,MFigarova-fAtelierSkacel.jpg
1 2      ››
Se stejnou vervou jako všechna odvětví lidské činnosti, kulturu nevyjímaje, začal se postupně Balet NdB v mladém Československu měnit v profesionální těleso schopné zvládat jak klasický repertoár, tak i moderní balety 20. století. Byly to balety vytvořené pro Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva, tehdy nejskvělejšího a vývoj baletního oboru určujícího souboru, a samozřejmě i baletní tvorba domácích skladatelů.

     

text: Karel Littera
foto: archiv NdB

      

S příchodem Jaroslava Hladíka, který v roce 1919 přišel do Brna z místa šéfa baletu v Plzni, hovoříme o ustavení regulérního baletního souboru. Po svém příchodu soubor zformoval, zkáznil, omladil a zvedl jeho profesionální úroveň. Význam jeho devítiletého působení v Brně je prozatím trochu opomíjen – kromě svého působení choreografického a interpretačního zanechal významnou stopu i jako pedagog. V souboru vychoval schopné sólistické síly: Andu Minaříkovou, Marii Nebeskou, Zoru Šemberovou a také pedagogicky působil na I. V. Psotu, naši českou baletní legendu. Jeho zásluhou si soubor postupně vybudovával rovnoprávnější postavení vedle činohry, opery a zpěvohry. V dramaturgii tohoto období se setkávají klasické tituly Čajkovského, Louskáček nebo Labutí jezero, spolu s českým i zahraničním současným repertoárem. Pozornost zasluhují především původní premiéry baletů Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější (1925), Vzpoura (1928), první scénické provedení Lašských tanců Leoše Janáčka (1925) nebo Ogelala Erwina Schulhoffa (1927). Ze zahraničního repertoáru se objevily ďagilevovské tituly jako Straussova Legenda o Josefovi, Stravinského Petruška, Ravelův La Valse nebo de Fallův Třírohý klobouk.

Po odchodu Jaroslava Hladíka na místo šéfa baletu Národního divadla v Praze (1928) byl vedením souboru pověřen mladý Ivo Váňa Psota, žák Augustina Bergera, který přišel do Brna po ročním angažmá v Národním divadle v Praze. Stal se ve svých dvaceti (!) letech snad nejmladším uměleckým šéfem baletu vůbec. Začalo tak první ze tří období jeho působení v Brně, kdy se vedle svého plného vytížení prvního sólisty prosadil i choreograficky. Ale i v divadle často vládne politika, a tak byl po dvou letech ve funkci doplněn choreografkou Mášou Cvejičovou, která byla pověřena vedením souboru spolu s Psotou. Cvejičová byla rodačka z Prahy, žačka Augustina Bergera, absolventka stáží v Miláně a v Paříži. Postupně jako tanečnice vystřídala angažmá v Praze, v Lublani, Záhřebu a Bělehradě. Byla manželkou pěvce Nikoly Cvejiče, jehož nástup do Brna byl podmiňován právě jejím angažováním jako tanečnice a choreografky na vedoucím postavení. Mladý nadaný Psota byl postupně odsouván na vedlejší kolej, což mělo zásadní vliv na jeho pozdější rozhodnutí odejít do nově vzniklého souboru Ballets Russes de Monte Carlo, po smrti Ďagileva nástupnického souboru jeho slavných Les Ballets Russes. V listopadu 1927 totiž legendární soubor hostoval v Brně za osobní přítomnosti samotného Sergeje Ďagileva. Psota tehdy dostal doporučení ucházet se o místo v souboru, ale dal přednost slibně se rýsující profesionální budoucnosti na místě šéfa baletu v domovském divadle. Situace se pro Psotu ale nevyvíjela podle jeho představ, a tak odchází v roce 1932 do nejlepšího baletu tehdejšího světa, kde zažije úspěšné čtyři sezony, a vedení baletu v Brně se plně ujímá Máša Cvejičová.

Třicátá léta v brněnském baletu charakterizují dva výrazné rysy. Prvním je promyšlená slovansky orientovaná dramaturgie divadla. Na repertoáru se tak objevují vedle děl skladatelů českých převážně opusy ruských komponistů. I přesto, že pozdější generace pohlížely na Mášu Cvejičovou trochu skrz prsty (připravila přeci Psotu o uplatnění), nelze jí upřít, že za jejího působení byly uvedeny třeba Stravinského balety Pták Ohnivák, Petruška nebo Apollon a Múzy nebo československá první provedení Prokofjevova Šuta (1933) a Glierova Makového květu (1935) – „drambaletu“ s revoluční tematikou, uvedeného jako první sovětský balet na československých jevištích vůbec. Slovanský repertoár měl obrovskou společenskou odezvu hlavně po německé okupaci Čech a Moravy v březnu 1939. Zvláště Slovanským tancům, se kterými brněnský balet hostoval v Praze, Olomouci a Přerově, se dostalo doslova manifestačního přijetí publika. Druhým rysem tohoto období je postupný růst technické a umělecké interpretační úrovně souboru, patrné zvláště po návratu Psoty z ciziny (1936), a to vlivem jeho pedagogického působení a předávání zkušeností nabytých v zahraničním angažmá. Psota navíc naplněn novými znalostmi a zkušenostmi inscenuje jemu dobře známé tituly z repertoáru Ballets Russes. Dá se předpokládat, že při uvádění těchto titulů vycházel s největší pravděpodobností z původních koncepcí autorů choreografie, a tím přinášel na své domovské jeviště vskutku to nejlepší, co se na světových jevištích v té době hrálo. Tvůrčím a dramaturgickým vrcholem tohoto období byla světová premiéra jednoho z nejúspěšnějších tanečních dramat 20. století – Prokofjevova baletu Romeo a Julie (1938), k jejímuž 80. v světová premiéra výročí jsme na jaře uvedli premiérově novou inscenaci v choreografii Mária Radačovského a v režii Martina Glasera.

Z významných interpretů 30. let musíme vzpomenout mimo Ivo Váni Psoty také Emericha Gabzdyla, pozdější vůdčí osobnost ostravského baletu, a Miru Figarovou, další z nejvýznamnějších osobností českého baletu 20. století. Ale nesmíme zapomenout ani na význam Psotovy Baletní školy, kterou založil v roce 1929 a která letos oslavila své devadesátiny. Tu v 2. polovině dekády navštěvují budoucí československé baletní hvězdy jako Jiřina Šlezingrová, Olga Skálová, Věra Vágnerová, Věra Avratová nebo Miroslav Kůra. V roce 1941 Psota podruhé odjíždí do zahraničí, tentokrát do Spojených států amerických, kde se připojil k de Basilovu souboru Original Ballet Russe. Na sklonku téhož roku bylo české divadlo v Brně Němci uzavřeno. Některým tanečníkům se podařilo dostat do Německého divadla, jiní byli totálně nasazeni, další pak nemohli v tréninku pokračovat. Po strastiplných válečných letech přijde s návratem I. V. Psoty do vlasti snad nejslavnější období Baletu NdB v jeho historii 20. století. Ale o tom příště.

       

ZPĚT