ČERNÁ MADONA BRNĚNSKÁ - legenda z doby švédského tažení na Moravu

Premiéra již 27. 1.  2012 v Mahenově divadle!

Image

Reprodukce obrazu Černé madony z Baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně, foto: Jana Hallová.

Dramatický příběh se odehrává během obléhání Brna švédskými vojsky, která vede obávaný generál Lennart Torstenson. Píše se rok 1645 a jen hrstka oddaných v čele s páterem Martinem Středou, rektorem jezuitské koleje, je odhodlána své město za každou cenu ubránit. Ironií osudu se velitelem městských obránců stává jeden z nejschopnějších vojevůdců třicetileté války, muž, který své zkušenosti získal právě ve švédské armádě – Jean Louis Raduit de Souches. Do funkce velitele obrany města Brna jej v březnu 1645 jmenoval samotný císař Ferdinand III. Ač francouzský hugenot, stal se velkou postavou barokního Brna. Po šestnáct týdnů se svými 1476 muži úspěšně vzdoroval dvacetinásobné švédské přesile. Přestože zemřel r. 1683 ve Vídni, brněnští obyvatelé na něj nezapomněli a přenesli jeho tělo do kostela sv. Jakuba Většího.

Součástí příběhu je i legenda o Černé Madoně – patronce města Brna – ikoně panny Marie s Ježíškem italobyzantského typu, snad z 2. poloviny 13. stol., nejstaršího deskového obrazu v českých zemích. Augustiánský klášter ji dostal od zakladatelova bratra, císaře Karla IV. Údajně se v největší válečné vřavě obraz panny Marie zjevil modlícím se obráncům Brna. Toto zjevení se stalo podle legendy jednou z hlavních příčin vítězné obrany města.

Zjevení pro Černou Madonu je velkoformátovým divadelním představením o vojenské cti a zradě, víře v Boha. V silném příběhu nechybí ani velká láska a sebeobětování, vykoupené nadějí, je to příběh o zradě, o obrácení se k vyšším duchovním hodnotám, o dilematu volby mezi osobním a nadosobním. Příběh obsahuje mysteriózní prvky, spojené s historickými reáliemi i s konkrétními osudy jednotlivých postav.  

Hra vzniká z popudu primátora statutárního města Brna Romana Onderky k oslavám hvězdného historického okamžiku vítězství nad švédskými obléhateli moravské metropole v roce 1645. Projekt připravuje Zdenek Plachý.

Text: Martin Dohnal

Psal se rok 1645 a léto toho roku bylo horké a bouřlivé. Už čtvrtý měsíc odolávali stateční Brňané pod vedením plukovníka Raduita de Souches dvacetinásobné přesile vojska žoldnéřské armády, jíž velel válečný odborník nad jiné zkušený, švédský generál Lennart Torstenson. Už čtvrtý měsíc nemohli občané město opustit, aniž by se nevystavili nebezpečí života. Přesto tento nápor vydrželi a dokázali tím nesmírnou odvahu a oddanost svému městu. Brno se - jako jediné město na Moravě – přesile ubránilo a město dobyto nebylo.

Toto vše je ostatně dobře známo, doloženo historickými dokumenty a spolehlivými prameny a pro jakousi zajímavou barvitost i opředeno několika pověstmi o zvonění poledne už v 11 hodin, skleněné kuličce a Černé Madoně. Tak si tuto skutečnou historickou událost svých dějin také Brno připomíná každoroční slavností nazvanou „Den Brna“, a to kolem 15. srpna, tedy svátku Nanebevzetí Panny Marie, kdy ono obléhání města dramaticky vyvrcholilo nezadržitelnou porážkou útočníků a jejich neslavným odchodem a kdy si Brno  konečně mohlo zhluboka oddechnout.

            Inscenace „ČERNÁ MADONA BRNĚNSKÁ“ z této historické události sice vychází, ale odvažuje se k něčemu neobvyklému, i když z lidského hlediska naprosto pochopitelnému: ptá se totiž skrytou formou, jak snášeli toto obléhání obyčejní obyvatelé města po tak dlouhou dobu nedobrovolného uzavření hradebních bran? Jaké myšlenky je napadaly? Jak se vůbec  formovaly jejich charaktery? Nepodléhali pokušení utéci, všechno to vzdát a uchýlit se do bezpečí před neustálým hřměním děl? Jak vypadal jejich každodenní život, v němž se museli potýkat s neustále se ztenčujícími zásobami potravin a vody? S jakými pocity brali do rukou zbraně a na příkaz svých velitelů znovu a znovu stoupali na hradby, aby nahradili raněné a padlé? Je velká škoda, že k přesvědčivému vylíčení právě této stránky života obleženého města je spolehlivých historických dokumentů jen velice poskrovnu a je proto třeba se uchýlit i k fabulaci. Tvůrci inscenace proto volili jakýsi virtuální vhled přímo do středu dění, protože ony čtyři měsíce uzávěry v hradbách, strachu, obavách a jakémsi narůstajícím ponorkovém syndromu musely bezpochyby vykonat své v psychice lidí, neustále ohrožovaných krutostí války jako takové. Proto v ní vystupují ty osobnosti, jejichž jména nám historie zachovala, pod svými jmény skutečnými, zatímco ony neznámé a jaksi anonymní mají jména více méně smyšlená, i když odpovídající době tak jako jejich společenské postavení, zaměstnání a charakteristika. Vše to, doplněno jakýmsi fluidem oněch dobových pověstí a mýtů tehdy tak obvyklých a oblíbených, celý obraz děje a dobové atmosféry ještě přibližuje a dotváří.

Ale navíc stojí jaksi v pozadí myšlenky daleko větší, závažnější a i pro nás stále velmi časové a poučné, jež z toho všeho nutně vyplývají: že totiž právě onoho roku 1645, za onoho horkého a bouřlivého léta, v obležení dvacetinásobné přesily, v podmínkách pro nás opravdu jen těžko představitelných, se nejrůznější lidské charaktery obyvatelů Brna dovedly nakonec natolik ovládnout, že odsunuly svá běžná každodenní protivenství a spory mezi sebou, nechuť tu a tam podřídit svůj názor názoru jiného, pocity ukřivděnosti či naopak nadřazenosti jedněch nad druhými a sklony k jednání jen svůj prospěch. Proč tomu tak bylo? Protože všichni tehdy pochopili a přijali za své, že právě tady a teď jde o závažnou věc společnou, že jde o životy všech a existenci jejich města, v němž žijí a že tudíž bude ctí každého, kdo pro tuto myšlenku i život položí. A i proto - byť mělo město pouhých 426 vojáků – profesionálů a dalších všeho všudy 1.049 ozbrojených mužů z řad brněnských měšťanů, řemeslníků, tovaryšů, obchodníků a studentů, jimž v záloze ze všech sil pomáhaly i ženy a odrostlejší děti, kteří stáli sami proti bezmála 30.000 vojáků zkušené a vycvičené armády – se Brno ubránilo. Připomeňme znovu, že jako jediné město na Moravě, a že tak podstatnou měrou také přispělo k tomu, že tím do jisté míry zmařilo i obléhání Vídně, jež bylo původně Torstensonem zamýšleno především.

Kdyby se toto stalo poučením i pro nás dnes, nebyly by tak zcela marné ony tehdejší oběti na majetku, na zdraví i na životech Brňany přinesené. A právě k takovému poučení chce přispět i ona nová inscenace činohry Národního divadla v Brně. Zda se jí to podaří, záleží už jen na posouzení nás diváků a návštěvníků.

text: Milena Flodrová, historička