Činoherní festival TRIALOG 2012

Nesoutěžní divadelní přehlídka TRIALOG bude již po devatenácté platformou, na které se setkávají největší činoherní soubory České a Slovenské republiky. Od roku 1993 je Národní divadlo v Brně iniciátorem této divadelní události, na které mají možnost jednotlivé umělecké soubory představit zajímavé tituly ze své produkce, které navzájem spojuje herecká a inscenační exkluzivita jejich provedení.

Setkávání kolegů a divadel je jednou ze základních myšlenek festivalu Trialog již od jeho vzniku. Cílem festivalu je rozšířit nabídku činohry Národního divadla Brno o představení nejlepších činoherních souborů z České a Slovenské republiky. Zároveň diváci mohou ve svém oblíbeném divadle vidět představení, o kterých jinak pouze četli v recenzích, protože ne každý má možnost cestovat a vidět je na jejich domovských scénách, kde jsou většinou beznadějně vyprodaná.

Jedná se o mimořádný festival, který svým rozsahem a významem překračuje hranice města Brna či regionu. Technicky náročné inscenace, které hostující divadla přivezou, jsou v Brně kompatibilní pouze s jevištěm Mahenova divadla.

Festival se koná od 27. ledna do 18. března 2012

Divákům budou nabídnuty ukázky produkcí jednotlivých souborů:

Národní divadlo Brno 27. ledna 2012, světová premiéra hry Z. Plachého: Černá Madona Brněnská

Moravské divadlo Olomouc 5. února 2012

Slovenské národné divadlo, Bratislava, SR 12. února 2012

Slovácké divadlo Uherské Hradiště 26. února 2012

Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava 4. března 2012

Národní divadlo Praha 10. března 2012

Divadlo Semafor 18. března 2012

Klasika pro všechny

5. února 2012 v Mahenově divadle Moravské divadlo Olomouc

Vladislav Vančura: Markéta Lazarová, epos o lásce a milosrdenství, režie Michael Tarant.

Monumentální sága z úsvitu českých dějin. Dramatizace Michaela Taranta a Václava Cejpka brněnským divákům dobře známá z brněnské inscenace z konce osmdesátých let zachovává velkolepý jazyk Vančurovy předlohy, která akcentuje – pro českou kulturu výjimečné – rysy velikosti, cti a odvahy riskovat. Základním tématem ovšem zůstává láska – cit, který člověka pozvedá. Soustředí se na jedinečnost chvíle a klíčové momenty, které rozhodují o našich osudech – něčemu se navždy oddáme, něčeho se navždy zřekneme. Výjimečný titul je dalším z návratů k velké činohře na prknech Moravského divadla.

Inscenace mimořádných rozměrů, při níž spojili síly soubory činohry a opery. Mahenova činohra navázala spolupráci se svou sousedskou činohrou z Moravského divadla Olomouc. Přijďte se podívat a seznámit s prací olomouckých kolegů a shlédnout jejich reprezentativní kritikou vysoce hodnocenou inscenaci. Zároveň mohou brněnští fajnšmekři srovnat inscenační přístup Michaela Taranta s režií J.A. Pitínského, v jehož pojetí Markétu Lazarovou uvedlo ND Praha v rámci Trialogu 2004.

V hlavních rolích: Klára KlepáčkováJosef Vrána j.h. / Petr Král j.h.Naděžda ChrobokováPetr Kubes,Ivan Dejmal, Jaroslav KrejčíVladimír Hrabal j.h. / Vladimír Krátký j.h., Jiří Nebenführ

Z ohlasů v médiích:

Olomoucká Lazarová pod kůží

Převést román Vladislava Vančury Markéta Lazarová do divadelní formy je úkol nelehký a leckteří dramatizátoři a inscenátoři si na tomto úkolu vylámali zuby. Za zdařilý pokus lze naopak označit verzi Michaela Taranta a Václava Cejpka, kterou nyní uvádí Moravské divadlo Olomouc.

Tarantova koncepce ve svém výsledku představuje velkolepou divadelní fresku, která působí dojmem, že se snad „nešetřilo na ničem“. Je naprosto vedlejší, že podtitul inscenace „rockový epos o lásce,cti a milosrdenství“, co se hudební terminologie týče, nesedí úplně přesně, hudba Daniela Fikejze je totiž spíše středněproudá s rockovými esencemi; rozhodující je, že je kvalitní a nejde proti textům písní Ivana Huvara.

Tarantova Markéta Lazarová exportní vizitkou olomoucké činohry. Nezapře punc monumentality, vášněmi je přímo nabita, takže se zadírá pod kůži. Divák spoluprožívá osudy hrdinů, rozhodně se nenudí, což zhruba při tříhodinovém rozpětí představení svědčí ve prospěch inscenace.

Vladimír Čech, Týdeník Rozhlas, 28.6.2011

Divadelní Flora Olomouc 2011: den první - Markéta Lazarová

Patnáctý ročník olomouckého festivalu Divadelní Flóra dnes večer představil slavnostní premiéru inscenace románu Vladislava Vančury Markéta Lazarová. Olomoucká Markéta je živelná, režisér Michael Tarant ukazuje na scéně surovost a hrubost středověkých bojů mezi dvěma znepřátelenými loupeživými rody Kozlíků a Lazarů.

Důležitou a výraznou složkou celé inscenace je scéna Tomáše Moravce, v níž velice nápaditě využívá soustavy lan a jedné veliké multifunkční plachty.

Základem příběhu je soudržnost v obou rodinách, která je narušena, podobně jako v Romeovi a Julii, láskou dvou mladých lidí. Na rozdíl od Shakespeara zde však není veškeré lidské chování tolk jednoznačné a to, co se mohlo v jednu chvíli zdát jako správné řešení, vzápětí z jiného úhlu pohledu vypadá jako největší zrada a podlost, což nádherně vystihuje replika Alexandry chvíli poté, co udusila svého milovaného: "Lidský skutek je prý obraz duše. Jaká odporná lež!"

Markéta Toufarová, RozRazil, 14.5.2011

Vstupenky Info a videoukázka

Image


Slovenské Tři sestry

12. února – TŘI SESTRY (Slovenské národné divadlo)

Osobní tragédie hrdinů jsou banální, bizardní a nesmyslné. I když touží odejít z provincie kamsi daleko, až do hlavního města, do Moskvy, v podstatě se s touto touhou už dávno rozloučili a smířili se s tím, v čem žijí. Ženy se litují a z mužů se stali smutní klauni. Brněnským publikem milovaná činohra Slovenského národného divadla předvede herecký koncert svých členů 12. února 2012 v Mahenově divadle v režii Romana Poláka.

V hlavních rolích: Tomáš Maštalír, Marián Labuda, Ingrid Timková, Diana Mórová, Jozef Vajda, Slávka Halčáková, Táňa Pauhofová, Mária Královičová.

Z ohlasů v médiích:

Tri sestry: Fialová tesá postavu ako sochu, Mórová je výborná

"Už nepotrvá dlho a my prídeme na to, prečo vlastne žijeme, prečo trpíme," dumajú v závere inscenácie tri Čechovove sestry. Prežili už kus života, požiar, oslavovali meniny, pokúšali sa pracovať, podnikali viac či menej formálne stretnutia... Dumali a túžili po Moskve. Žili?

Polák dobre stavia dlhé vlečúce sa dišputy, prázdno v dušiach aj pijanskú scénu, ktorú obsahuje každá Čechovova hra. Tragikomický efekt dosiahol presným dávkovaním komických situácií, ktoré predchádzajú malým tragédiám. Polákovi sa to darí aj vďaka Ingrid Timkovej ako Natálii. Herečka dokázala z obmedzenej ženy a infantilnej matky vyťažiť dostatok situačnej komiky na to, aby sa vtipné situácie lámali do tragiky a opačne.

Oľga je v podaní Diany Mórovej vznešene tragická, ale nepatetická. Najstaršia zo sestier stratila ilúzie ako prvá. Mórová je presná. Výborná. Postava najmladšej Iriny má vývoj. Táňa Pauhofová je najskôr euforicky optimistická, aby v závere padla do depresií rovnako ako jej sestry. Štvoricu súrodencov dokresľuje brat Andrej. Tomáš Maštalír ho ukazuje ako plachého slabocha, ktorý je vlečený životom a ženou, a tak hľadá šťastie v kartách a alkohole - herec z neho vyťaží veľa smutno-smiešnych výstupov.

Ján Kroner zahral Veršinina ako dobráka, barón Alexandra Bártu je nekonfliktný, Ján Galovič ako Mášin muž a profesor zas karierista, duelant Soľonyj v podaní Roberta Rotha si od samého začiatku čistí ruky ako lady Macbeth. Čo postava, to iný typ. A všetci nešťastní.

Tri sestry sú dojemné. Roman Polák Čechovovi rozumie a podaril sa mu aj ďalší husársky kúsok - prelomil klišé v obsadzovaní, takže niektorí herci našej prvej scény si spolu zahrali po prvý raz v histórii.

Mária Jenčíková, PRAVDA

Tri sestry to ani dnes nemajú ľahké

Čechovovu predposlednú divadelnú hru, ktorú napísal na rozhraní 19. a 20. storočia, uviedla naša prvá scéna po prvý raz v roku 1984. Odvtedy sa nehrala, na rozdiel od jeho poslednej hry Višňový sad, ktorá je najčastejšie hraným titulom tohto ruského klasika v SND.

Je fajn, ak nadčasová a stále hraná vec hercov hlboko zasiahne. Protagonisti tvrdia, že sa im to v tomto prípade stalo a práca na vzťahoch postáv bola o to zložitejšia. „Každá hra je súčasná, keď ju autor napíše,“ hovorí režisér Roman Polák na adresu Čechova, ktorý sa paradoxne až od polovice 20. storočia stal jedným z najsúčasnejších a najhranejších autorov. „Text je takmer autentický, urobili sme len minimálne škrty. A časový a geografickýposun je nenásilný - stále sa týka pocitu ľudí, ktorí sa necítia dobre doma a túžia sa dostať do vzdialeného hlavného mesta,“ hovorí o hre dramaturg Martin Porubjak.

Scénograf Pavel Borák a autor kostýmov Peter Čanecký ne­chceli popisovať reálne prostredie, skôr vytvoriť na javisku náladu cez jednoduché línie a príznačné farby. „Snažili sme sa udržať abstraktný priestor a konkrétne predmety v napätí,“ tvrdia.

"Čechovova dramaturgia je taká dokonalá ako partitúra najskvostnejšej symfónie. Realizácia takejto symfónie je pre režiséra veľkým pokušením. Nezáleží na tom, koľkí sa už o to pokúsili pred ním," napísal o Čechovovi Ingmar Bergman. "Čechov bez nostalgie ukázal svet ľudí, ktorí sa dusia vo svojej strašnej dobe, spoločnosť odsúdenú na zánik, v ktorej môžu prežiť iba ľudia ako Nataša," pokračoval.

Eva Andrejčáková, Deník SM

Vstupenky

Image


Květa Fialová v Mahenově divadle

26. února – HAROLD A MAUDE (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Harold a Maud se seznámí na pohřbu, oba je totiž pravidelně navštěvují, každý však za jiným účelem. Zatímco on je nenapravitelný pesimista a „sériový sebevrah“, ona je obdařena překypující radostí ze života, vírou, že každý konec je jen začátek něčeho nového, lepšího.

Ve společnosti Maude jsme spolu s Haroldem postupně okouzleni plností a hloubkou života, prostřednictvím jejího krásně nekonvenčního pohledu na svět uvěříme, že budeme-li chtít, můžeme opravdu všechno. Po dlouhé době mohou brněnští milovníci činohry shlédnout hostování Slováckého divadla z Uherského Hradiště 26. února. Svou milovanou titulní roli Maud představí brněnskému publiku fenomenální Květa Fialová.

Informace

Image


Nesmrtelný příběh chudé květinářky Lízy

4. března – PYGMALION  (Národní divadlo Moravskoslezské)

Příběh, ve kterém láska překračuje hranice společenských vrstev, začíná pověstnou sázkou profesora Higginse. Žena z ulice, kterou přetvoří k obrazu svému, mu možná pomůže vyhrát nad snoby, ale domýšlivý učitel prohrává své srdce. Hra šokovala londýnské diváky šťavnatým zaklením „bloody arse“ z úst hlavní hrdinky (doslova „zatracená prdel“). Něco takového bylo do té doby na jevišti neslýchané. Přesto, nebo právě proto, podlehli kouzlu a vtipu poutavého příběhu i muzikáloví tvůrci a světlo světa spatřila světoznámá My Fair Lady.

V hlavních rolích: David Viktora, Lada Bělašková, Petr Houska, Veronika Forejtová aj.

Vstupenky Informace.


Nebeského Lear

10. března – KRÁL LEAR (Národní divadlo v Praze)

Tragédie krále, který nedokáže rozpoznat skutečnou lásku. Král Lear, moudrý a ctěný muž na cestě k šílenství. Tragédie dcery, která příliš milovala svého otce. Tragédie země, v níž intriky připravují vládce o rozum. Velká slova a pošetilá gesta mnohdy nejdou vzít zpět. Osud bývá nemilosrdný, sarkastický i krutý, jako lidé, kteří jej vytvářejí. Pohádkový příběh pozvedl alžbětinský génius  do velkého dramatu. Jedinečný režisér Jan Nebeský s nezaměnitelným scénickým rukopisem a nekonformním pohledem na velká témata znovu hostem Národního divadla.

V hlavních rolích: David Prachař, Petra Špalková, Eva Salzmannová, Alois Švehlík, Saša Rašilov aj. 

Z ohlasů v médiích:

Král Lear v Národním: šifra Jana Nebeského

Obrazy, vize, volné asociace, komentáře, takový je Nebeského Král Lear. Jan Nebeský si na velkém jevišti a v Národním divadle troufl zásadně destruovat příběh a přijít s čirou abstrakcí. Nebeského Král Lear nespadl z nebe, režisér léta podobně experimentuje na téma velkých postav světové dramatiky. S Davidem Prachařem se takto pokusil již o Hamleta, Fausta i Dona Quijota. Styl nové inscenace tentokrát určuje i sugestivní výtvarné pojetí a hudba, kterou složil Aleš Březina.

Není úplně důležité rozečíst Nebeského šifru, ale spíš se poddat proudu obrazů a vizí, které nabízí, stejně tak jako člověk vnímá abstraktní obraz, kompozici jeho barev a tvarů. Inscenace je nesena silně existenciálním pocitem, a tomu se také vše podřizuje.

Hraje se o smrti a lidské důstojnosti, o tom, jak se jedinec může probrat chaosem světa, kde je jeho řád, a existuje-li vůbec. Co tvoří naše bytí a jaké hrůzy a paradoxy ho doprovázejí.

Režie také vyšla z lyričnosti i hudebnosti Shakespearova textu a výtečně do něj zapojila hudbu jako organickou součást. Nebeský s Janou Prekovou vytvořili působivé výtvarné řešení. Ať už je to barevnost, svícení, promítání různých symbolů, nebo lettristické hrátky v projekci na horizontu.

Prachař jako Král Lear výborně zvládá střihy a stylové přechody a jeho postava je spíš studií na existenciální téma, svárem emocí, pochybností, strádání. V záměrně statické scéně bouře se pochopitelně všechny běsy odehrávají v jeho nitru a vizuálně jako obrazce se přenášejí na projekční plátno.

Jana Machalická , 17. listopadu 2011, Lidové noviny

Král Lear v Národním je zahleděný do sebe

Král Lear v Národním divadle je příjemně provokativní a nekompromisní.

Groteskní stylizace, zpívané monology, nepřetržitý proud narážek, odkazů, obrazů... Podobná režijní rozmáchlost a odvaha se v našem lehce zatuchlém divadelním rybníčku cení. Dějová linie nebo jasně vystavěné vztahy mezi postavami chybějí, režisér za sebe staví více či méně hutné obrazy, z nichž některé jsou geniální, jiné rozpačité a pár povrchních. Zdařilé jsou zpívané sekvence, které v sobě mají odzbrojující nadsázku, a vynikající jsou i herecké výkony. David Prachař jako Lear s Kateřinou Winterovou v roli Cordelie a zároveň blázna jsou velmi silnou dvojicí a působivě vystihují tragédii svých osudů. Saša Rašilov je jako podlézavý Edmund (stylizovaný jako Joker z Batmana - postava dvou tváří) úžasně živelný.

Zuzana Drtilová, 18. listopadu 2011 , MF DNES  

Informace

Image


Jiří Suchý a Jitka Molavcová se vrací

18. března – HODINY JDOU POZPÁTKU (Divadlo SEMAFOR)

Oblíbenou legendární a zejména nestárnoucí dvojici Divadla Semafor po triumfálním úspěchu Mam´zelle Nitouche v září 2011 mohou příznivci Semaforu vidět v představení Hodiny jdou pozpátku  18. Března 2011 jako slavnostní závěr festivalu TRIALOG 2012. Děj muzikálku se odehrává v roce 1938 v nočním podniku Honolulu. A to byla doba swingu. Protože však nejde o prezentaci hudebně-vědného večera nýbrž o zábavnou komedii, rozpětí swingu bude stylově trochu širší - bude to swing třicátých a čtyřicátých let. Toto mimořádné dílo, které mělo ve své domovské scéně premiéru teprve v září 2011 připravil Jiří Suchý k svému životnímu jubileu. Pro Mahenovu činohru je velkou ctí, že mezi prvními divadly v ČR může jeho gala představení hostit na svém jevišti.

V hlavních rolích  Jitka Molavcová, Jiří Suchý, Jiří Štědroň aj.

 Informace