Člověk jako provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem.

Rozhovor s Ondřejem Elbelem, režisérem inscenace Provaz, kterou uvádíme od 21. února v Divadle Reduta.

- Ondřeji, vystudoval jsi režii na brněnské JAMU v ateliéru Arnošta Goldflama a Josefa Kovalčuka. Měl jsi předtím s divadlem nějaké zkušenosti?

Do sedmnácti mě divadlo nijak zvlášť nezajímalo, protože v Opavě, kde jsem vyrůstal, jsme se školou chodívali do Slezského divadla a mé jediné dva intenzivní zážitky, které si z divadla v té době pamatuju, byla návštěva nějaké opery, už nevím jaké, kde hrála hlavní roli mladé a přitažlivé dívky asi metráková pěvkyně, která byla v těch zelených sametových šatech tak nacpaná, že se jí vzadu otvíral zip. A druhým zážitkem bylo požární cvičení, kdy nás – všech těch asi 200 dětiček – vyvedli požárním schodištěm ven a před divadlem na Horním náměstí stáli hasiči a stříkali z hadic do vzduchu vodu. Pak jsem se v sedmnácti zapojil do Nezávislého ochotnického souboru studentů, který založilo pár lidí z Obchodní akademie a nazkoušeli jsme asi 3 komedie.

 

- Už tenkrát jsi režíroval?

Ne, tam jsem se jen pokoušel hrát.

 

- Hudební ambice jsi neměl?

Nikdy. Už odmala mi říkali, že strašně zpívám.

 

- A pak ses přihlásil na JAMU?

Ještě ne. Tenkrát byla povinná vojenská služba, které jsem se vyhnul tím, že jsem nastoupil na civilku jako kulisák v Dejvickém divadle. Bylo to v roce 1996, kdy se tam měnil soubor a Miroslav Krobot si tam přivedl absolventský ročník z Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, který se stal základem špičkového souboru. To pro mě byla cenná zkušenost. Taky mám díky ní jako režisér mimořádně pozitivní vztah k divadelním technikům.

 

- V roce 1999 jsi začal studovat režii na JAMU v ateliéru Arnošta Goldflama. Jakým způsobem tě Goldflam ovlivnil coby režiséra?

Arnošt Goldflam učí podle tzv. teorie houby. Vždycky říkal: Je na vás, co si ze mě vymačkáte. Učil historkami, kterých má nepřeberné množství a kterými nám přibližoval práci režiséra a především divadelní praxi. Dá se říct, že nás jemně postrkoval, formoval nenápadně naše osobnosti a přístup k práci režiséra, ale nikomu nenutil své vidění a nesnažil se své studenty nacpat někam, kde by to pro ně bylo nepřirozené. Jsem rád, že jsem na JAMU zažil atmosféru, která byla uvolněná a tvůrčí. Navíc se tam tehdy ještě smělo kouřit skoro všude. 

- Spolupracoval jsi už během studia na JAMU s profesionálními divadly?

Především s Divadlem Polárka a Divadlem v 7 a půl. Hostoval jsem i v Hradci Králové a později ve Zlíně. Ještě před dopsáním diplomky jsem dostal angažmá v HaDivadle.

- Věc Makropulos v tvé režii se v HaDivadle hraje dodnes. Jaké další inscenace jsi tam režíroval?

Věc Makropulos je má srdeční záležitost, udržela se z mých inscenací nejdéle, dokonce déle než Brouk Pytlík v Polárce. Na jaře to bude osm let od premiéry a téměř pokaždé je vyprodáno. Rád jsem měl i Ucho a Goldflamovu Ředitelskou lóži.

- Počítal jsi, kolik režií už máš za sebou?

Občas si to spočítám, ale teď už jsem to dlouho nedělal. Je jich něco přes třicet.

- Pak jsi působil v Divadle Šumperk jako umělecký šéf. V červnu 2013 tam tvé angažmá náhle skončilo, stejně jako působení ředitele divadla René Sviderského. Jak k tomu došlo?

Jsem přesvědčen, že za těch asi pět let se nám tam podařilo vybudovat respektovaný soubor a po několikaleté stagnaci se o šumperském divadle začalo mluvit s respektem, zvyšovala se návštěvnost, objevily se nominace na Cenu Thálie. Jenže pak se nečekaně část zastupitelů města začala vymezovat vůči fungování divadla. Spojily se skupinky zastupitelů za ČSSD, KSČM a stranu Jany Bobošíkové, které si do čela postavily šéfa největší šumperské stavební firmy zvoleného za ODS – a ti se rozhodli vyměnit vedení divadla. Zastupitel za ODS se stal jednatelem divadla, okamžitě odvolal ředitele Sviderského a jmenoval nového, který zrušil místo uměleckého šéfa. Takže jsem musel odejít. Prý jsem nepochopil šumperského diváka. Ale už je to pro mě uzavřená záležitost.

- Došlo pak i ke změně dramaturgického plánu na tuto sezonu. Trochu to působí jako cenzorský zásah. Snad i proto jsi v Divadelních novinách pojmenoval tehdejší situaci v Divadle Šumperk termínem Vítězný červen?

To byla samozřejmě nadsázka, s tím termínem přišel Honza Hájek. Spíše šlo o narážku na to, jakým způsobem výměna vedení proběhla... Byl mi ukončen úvazek, takže došlo k odebrání dvou mých režií pro tuto sezonu a především byla vyřazena moje hra Julek o neuvěřitelném životě šumperského disidenta Julia Vargy, která měla být vrcholem dramaturgické linie lokálních témat. Myslím, že snaha nasadit tuto hru na repertoár byla jedním z důvodů změny vedení, protože někteří ze zastupitelů města Šumperk působili v pozicích, kde jsou dnes, i před rokem 1989 a lidi si občas některé své dávné skutky neradi připomínají. Podobnost s postavami a událostmi v té hře totiž není vůbec náhodná. Nicméně jsem text dopsal a jeho scénické čtení uvedl v rámci festivalu Next Wave v Praze a v dubnu ho budeme reprízovat v brněnském Divadle Krajiny, působícím v Paláci Prigl na Křížové ulici u Mendlova náměstí.

- Jak ses dostal k nynější spolupráci s brněnským Národním divadlem Brno?

Přestože jsem měl naplánovanou práci asi do konce roku 2014, začátkem prázdnin jsem se ocitl v situaci, kdy se moje budoucnost jevila dost temně. Kromě jednoho hostování v Polárce, kde budu mít v dubnu premiéru Drákuly, jsem si žádnou jinou práci mimo Šumperk nedomlouval, abych byl k dispozici ve svém kmenovém divadle. Naštěstí zasáhla náhoda a podraz šumperských zastupitelů vyvážili pražští komunální politici, kteří svěřili Divadlo Na zábradlí předchozímu mimořádně úspěšnému vedení Reduty. Petr Štědroň s Dorou Viceníkovou si s sebou vzali do Prahy i dramaturgický plán na tuto sezonu. A provizorní vedení Reduty se dovědělo, že mám nečekaně volno, a nabídlo mi spolupráci.

- 21. února bude mít v Redutě premiéru inscenace Provaz v tvé režii, podle hry Patricka Hamiltona. Dramaturgické plány se většinou připravují minimálně s ročním předstihem. Jak probíhal výběr tohoto titulu?

Na definitivní rozhodnutí bylo jen pár týdnů. Zvažovali jsme několik variant a nakonec se dohodli na Provazu. Překvapilo mě, že tato hra u nás ještě nebyla uvedena, dokonce ani přeložena. Jen v jihlavském divadle se před pár lety hrál jiný Hamiltonův kus, Plynové lampy. Je zvláštní, že si Provazu zatím nikdo nevšiml. Ta hra byla docela úspěšná nejen v anglicky mluvicích zemích. Vtipná místa střídají dramatické i pikantní situace, kdy se divák ocitá v jisté roli spolupachatele, protože od počátku má o vraždě víc informací než většina postav na jevišti. Ví, že se večírek koná nad mrtvolou zavřenou v truhle, na které je servírováno pohoštění.

-  Má tato Hamiltonova hra něco společného se stejnojmenným Hitchcockovým filmem?

Patrick Hamilton napsal Provaz v roce 1929 a Hitchcock podle jeho hry natočil v roce 1948 film. S předlohou zacházel volně, přesto ve filmu zachoval hlavní motiv hry – reálnou vraždu, kterou se Hamilton inspiroval. Došlo k ní ve dvacátých letech v Chicagu a vešla ve známost do dějin kriminalistiky pod označením „Kauza Leopold a Loeb“. Dva vzdělaní mladíci z dobrých rodin se rozhodli spáchat dokonalou vraždu, ovlivněni Nietzscheho teorií o nadčlověku.

- Snažil se Hamilton ve svém zpracování tento kriminální čin rekonstruovat?

Hamilton si z té události vzal motiv. Zápletku ale zasadil do jiné situace. Strašlivou morbidnost činu i snahu přiblížit se k nadčlověku posílil umístěním příběhu do nočního večírku s mrtvolou v truhle. Večírku, na který strůjci vraždy pozvali i nic netušícího otce a tetu zavražděného. 

- V těchto souvislostech nás můžou napadat různé asociace – třeba proč se hra jmenuje Provaz...

Vrazi svou oběť uškrtí provazem, který ani pak nemizí z jeviště. Hamiltonův text jsme s dramaturgem Pavlem Trtílkem doplnili i citacemi z Nietzscheho spisů, kterými se vrazi inspirovali, například že „Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem.“

- Koho jsi do Provazu obsadil?

Role vrahů hrají Miroslav Novotný a Martin Veselý, kteří jsou novými členy činohry brněnského Národního divadla. Otce a tetu zavražděného hrají Bedřich Výtisk a Eva Novotná, doplňují je hostující Martin Siničák, Iveta Austová a Lukáš Černoch. Ještě bych rád dodal, že autorem scény je Pavel Borák, kostýmy navrhla Kateřina Bláhová a hudbu složil Petr Hromádka.

 

(ptal se Pavel Trtílek)