Co může režisér Rastislav Ballek prozradit o premiéře inscenace Nora? Dozvíte se v následujícím rozhovoru.

Inscenaci Nora v hlavních rolích s Evou Novotnou a Petrem Halberstadtem uvádíme již od 1. listopadu v Divadle Reduta!

Rastislav Ballek absolvoval na VŠMU v Bratislavě obor divadelní režie. Již v době studií realizoval společně s Martinem Kubranem mnoho netradičních dramatizací textů slovenské klasiky, režijně spolupracoval například s Divadlem Aréna v Bratislavě, SND, divadlem Rokoko v Praze a Národním divadlem Brno. Jeho inscenace Tiso získala roku 2005 prestižní ocenění Dosky.

Ibsenovo drama Nora je tradičně hráno v obsazení sedmi i více lidí, Vy jste však text upravil pro pouhé dva herce. Z jakého důvodu?

Ibsen je moderní autor po všech stránkách s jedinou výjimkou. Měšťanský interiér, ve kterém se odehrávají jeho hry, už dnes neexistuje. Zanikl v průběhu 20. století. Jestliže si ho do důsledků odmyslíme, zjistíme, že hra má ve skutečnosti jen dvě postavy.

Nora byla v minulosti často chápána jako hra feministická, i když výkladů již vzniklo bezpočet. Jaká témata chcete v Noře akcentovat Vy, o čem bude inscenace v Redutě?

Je to skutečně hra feministická. Obsah tohoto pojmu se však jeví jinak z pohledu Nory a úplně jinak z pohledu jejího manžela. Tuto dvojznačnost už vlastně není možné redukovat na nic jednoduššího. Navzdory mnohým pokusům vyvodit z Ibsenovy hry nějaká užitečná ponaučení pro manžely či manželky je skutečné vyznění hry osudově konfliktní a katastrofické. Nejsou tu žádné pravdy, tato hra je o čistě estetické perverzní rozkoši diváka z nedorozumění, z omylu, z nepochopení, která předvádějí postavy na jevišti.

Proč je podle Vás Ibsenova dramatika stále tak oblíbená, ačkoliv naše současnost se od dob Ibsenových podstatně proměnila?

Ibsen je autor vášnivě zaujatý tématem lidského neštěstí, a přitom si vystačí bez fyzického násilí a litrů prolité krve. Odkrývá tak nové „virtuální“ prostory pro archaický divácký prožitek strachu a hrůzy uprostřed blahobytu moderní civilizace. Je to zvláštní druh prožitku. Je to jako setkání s neviditelným zlem, s tichým a zákeřným násilím, které se děje neznatelně, pod zdánlivě pokojným povrchem každodennosti. Je to tajemné a vzrušující.