V NdB v současnosti hraje v těchto inscenacích:

• JÁNOŠÍK REVISITED: Horní chlapec
• JE TŘEBA ZABÍT SEKALA: Hospodský
• KRÁLOVA ŘEČ: David, princ velšský
• MARIE STUARTOVNA: Wilhelm Davison, státní tajemník
• MILENCI NEBES: Anselme Deburau
• NĚCO ZA NĚCO: Soudce/Vokejhák, kat
• OSTROV POKLADŮ: Hands, pirát
• PETROLEJOVÉ LAMPY: Wurm
• VŠELIJAKÁ KOUKÁTKA
• ŽELARY: Doktor Beníček

Narodil se v Brně, jeho otcem je režisér Zdeněk Kaloč. David se rozhodl jít ve šlépějích svého otce a vystudoval herectví na brněnské Konzervatoři. Od 1. prosince 1994 je členem činohry Národního divadla Brno. Následně na sebe výrazně upozornil v  Bratrech Karamazových jako Aljoša a coby Števa v Její Pastorkyni Gabriely Preissové. V Merlinovi Tankreda Dorsta ztvárnil Sira Mordreda. K jeho významným rolím dále nepochybně patřil Stanislav v Cocteauově Dvojhlavém orlovi, Yossarian v Kellerově Hlavě XXII či titulní role v Dostojevského Hráči. Několikrát se ve své herecké kariéře setkal s dílem Williama Shakespeara: bylo to například v Demetriovi ze Snu noci svatojanské, v Lucenciovi ze Zkrocení zlé ženy, v Laertovi z Hamleta či v postavě Franka Broda z Veselých paniček windsorských. Byl Náčelníkem chóru v Sofoklově Antigoně, učitelem v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy, Porotcem číslo 5 v Dvanácti rozhněvaných mužích. V Drdových Dalskabátech vytvořil roli Ichthuriela, který se převtělil do postavy Ignáce Louly. V Redutě hrál roli Etienna v Carrierově Terase a v několika postavách jsme ho mohli vidět ve Hře o Janáčkovi Ludvíka Kundery. V Groszmannově a Šotkovského adaptaci Goldoniho Náměstíčka hrál bezdomovce Beppeho, v Drábkově inscenaci Furianti 2008 Matěje Šumbala.

Moje cesta k divadlu rsp. do NdB:

Konzervatoř Brno

JAMU

Divadlo Bratří Mrštíků

Národní divadlo Brno

Divadelní role, na kterou nejraději vzpomínám

(v inscenacích, které se už se nehrají – bez ohledu na divadlo, kde vznikly)

Špagato, Carlo Goldoni: Treperendy, režie: Martin Čičvák, Národní divadlo Brno, 2003.

Aljoša, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Bratři Karamazovi, režie: Zdeněk Kaloč, Národní divadlo Brno, 1996.

Reportér, Eric Emanuel Schmitt: Enigmatické variace, režie: Zdeněk Černín. Dvorní divadlo,  Lednice, 2011.

V mé cestě k umění mne nejvíce ovlivnil/la (a proč):

Má matka, můj otec a profesoři Milan Wágner a Zdeněk Černín. Protože chtěli.

Má práce pro film/televizi/ rozhlas (výběr):

Televizní pohádky, inscenace, hlavně dabing.

Pokud bych se nevěnoval/a divadlu, věnoval/a bych se…

Rodině, šachu, řezbářství, vaření, chatě, welness

Oblíbená hudba:

Žádná a všechna

Oblíbená próza:

Různá

Oblíbený dramatik:

Jan Werich

Oblíbený básník/ básnířka:

T.R. Field a Martin Brož

Oblíbený film:

Bondovky

Oblíbený herec/ herečka:

Oldřich Nový/ moje žena

Oblíbený výtvarný artefakt:

Má žena

Oblíbený způsob odpočinku: 

Alkohol