Dopis historičky Mileny Flodrové k představení ČERNÁ MADONA BRNĚNSKÁ

Od samého začátku, kdy se mi dostalo té pocty, abych byla přítomna při vzniku nové inscenace Činohry ND v Brně a podílela se na drobných úpravách historických reálií v jejím záměru a textu, mi bylo jasné, že připravovaná hra Černá Madona brněnská (legenda z doby švédského tažení na Moravu) to nebude mít lehké, protože nebude a nemá být běžným historickým popisem oné známé brněnské události v roce 1645, kdy se Brno proslavilo svou statečnou obranou města proti přesile žoldnéřské armády za třicetileté války.  Neměla být ani doplňkovou popisnou ilustrací (a tudíž jakýmsi duplikátem) každoročních brněnských slavností, jež jsou této události právem věnovány vždy kolem 15. srpna a jsou doprovázeny kostýmovanými výstupy. Naopak. Měla se věnovat její jakési odvrácené tváři, tudíž tváři méně známé či dokonce vůbec neznámé, jež už zdaleka nebyla tak slavnostní, povznesená a hrdinská, jako bezpochyby byla ona tvář známá a v Brně každoročně připomínaná.

            Zachytit a umělecky prezentovat podobu této odvrácené tváře bylo o to těžší, že o ní takřka mlčí oficiální prameny a že jistě přinášela městu a jeho obyvatelům více smutku, bolesti a problémů. Šlo – nebo mělo jít -  o jakýsi vhled do nitra obleženého města a jeho atmosféry, vzájemných vztahů měšťanů a vojska, překonávání oněch těžkostí po čtyři měsíce takřka uvězněných lidí ve dvojitém obranném pásu vysokých hradeb s uzavřenými branami a číhajícím smrtelným nebezpečím za nimi. Navíc bez naděje na jisté vítězství při narůstajícím nedostatku životních potřeb a nutném plíživém pocitu oné známé „ponorkové choroby“. Chápala jsem to jako určitou výzvu podívat se na celý problém i z tohoto úhlu a zachovat přitom historickou pravdu nejen v reáliích oné doby 17. století, ale i v předpokládaném chování se jednotlivých jednajících osob, u nichž navíc – na rozdíl od dnešních dnů – hrála dominantní roli pevná víra v jakousi možnost zázraků, hluboce zakořeněná a podporovaná církví zejména v oné době nastupujícího baroka. Celé se mi to jevilo jako něco nového, co by mohlo současné každoroční brněnské slavnosti doplnit i poněkud jiným způsobem.

            Už při prvním setkání s tvůrci připravované inscenace, především s autory a herci, mě překvapil jejich živý a nepředstíraný zájem právě o ony „všední a každodenní“ starosti těchto „historických“ lidí a snaha dopídit se co nejrealističtějšího obrazu oné společnosti. Ujasnili jsme si řadu drobností i zásadních věcí a naznačili, jak a kam by se měla ubírat realizace celého díla. Snažili jsme se nalézt alespoň něco málo z jinak neznámých okolností, co by bylo i jakýmsi faktickým přínosem znalostí. Málokdo totiž z veřejnosti např. ví, že generál Lennart Torstenson byl v době obléhání Brna těžce nemocen a trpěl nesmírně bolestivým chronickým revmatismem a dnou, což mu dovolovalo jen velmi  omezený pohyb a že ho na této válečné výpravě doprovázela jeho manželka Beata de la Gardie, jež bez ohledu na neustále hrozící nebezpečí o svého manžela pečovala a snažila se mu vše ulehčit. Naopak pro jistou základní orientaci v tématu bylo třeba zapojit do hry osobnosti známé všeobecně, např. Raduita de Souches, 0´Gilvyho, Zikmunda Ferdinanda Saka z Bohuňovic (ostatně brněnského krajského hejtmana, který jako jediný z vyššího úřednictva neprchl před blížícím se vojskem do Vídně a ujal se těžkého úkolu proviantního zásobování), Gabriela Schramma z Deblína, tehdy purkmistra a předsedajícího brněnské městské radě a samozřejmě P. Martina Středu, jenž prokázal nesmírnou statečnost osobní, zejména v neustálém pozvedání mysli čím dále skleslejších a zoufalejších měšťanů, k čemuž mu pomáhala právě ona víra v možný zázrak a to také na veřejnosti tlumočil. Vše ostatní, včetně zápletek, rodinných problémů a neštěstí, bylo pak ponecháno na umělecké fantazii autora dialogů, režiséra, scénografa, skladatele hudby a dalších. Nicméně i oněm fiktivním postavám vojáků, členů městské rady a jejich rodinným příslušníkům bylo třeba vštípit určitou reálnou podobu a tehdejší možný způsob jednání, což se stalo.

            A pak už jsem se setkala až na generální zkoušce s výsledkem celé práce a byla jsem mile překvapena. Pravda, jednotlivé fáze děje byly rozděleny do menších scénických celků, jež se v tu napjaté, tu zklidňující atmosféře střídaly a navozovaly tak onen pestrý každodenní život.

Došlo však tu a tam možná k malému nepochopení např. oné scény s drakem a kolem, což někteří diváci a kritici chápali jako zbytečné vršení a připomínání nesouvisejících brněnských pověstí. Ale tito diváci si vůbec neuvědomili, že onen krokodil, alias drak s kolem v té době už delší čas  opravdu visel na Staré radnici (drak od 16. století a možná i dříve a kolo od roku 1636!) a tudíž necharakterizoval pověsti, jak se výpravě vytýká, ale právě onu samotnou Starou radnici, tedy místo, kde se konaly občas bouřlivé schůze městské rady. Stejně tak - nám už dnes méně srozumitelná a někdy až nepochopitelná - víra v zázračné schopnosti staré mariánské ikony od 2. poloviny 14. století uchovávané v Brně, byla v té době dominantní a naopak přetrvávala i dále, ba ještě i za pruského obléhání Brna ve 40. letech 18. století a prakticky provázela Brňany i v zoufalých okamžicích 20. století, např. při bombardování Brna v roce 1944 a následném vojenském dobývání města v roce 1945, což mohu dokonce osobně potvrdit. Proto také ona víra v zázrak při neočekávaném skončení obléhání Brna (my ovšem víme, že náhlé ukončení bojů způsobily spíše události politické a vývoj situace na tehdy evropském válečném poli vůbec) jen posílily věhlas a postavení této ikony a proto vyzněla tak majestátně. A jistě by se daly podobně objasnit a rozebrat i jiné okamžiky představení.

            Já bych naopak chtěla upřímně poděkovat za velkou snahu všech účinkujících herců právě o ono vystižení nelehké, tu depresivní, tu výbojné a někdy až na hranici soudnosti se pohybující situace obleženého města se všemi potížemi. Snažili se o přesvědčivé se vtělení do svých svěřených postav a bylo by vůči nim nespravedlivé to vše neocenit. Jistě. Každý může mít na celý problém svůj názor podle svého přístupu k celé problematice a hledání toho, co by chtěl na jevišti vidět. Není a nebylo také mým právem plést se do uměleckého ztvárnění celého příběhu, včetně fabulace a dialogů. To je výsostné právo toliko autora a jeho přímých spolupracovníků.

            Říká se, že umělecké dílo je skutečným uměleckým dílem tehdy, vyvolá-li v člověku hluboké emoce, a to ať už emoce kladné nebo záporné v té či oné síle. Naopak to umělecké dílo, jež ho nechá klidným, netečným a bez jakéhokoliv vzrušení a dalšího zájmu, nelze mezi umělecká díla počítat. Ale tohle posoudit je už osobní věcí každého z nás.

                                                                                                          Milena Flodrová