Dvě brněnské Ceny Thálie budou vystaveny v Síni slávy

U příležitosti první činoherní premiéry v nové sezoně, kterou bude inscenace legendární polské hry Veselka 18. října 2013, se expozice v Síni slávy v přízemí budovy Mahenova divadla rozroste o dvě sošky Cen Thálie, jež obdrželi dlouholetí členové souboru Mahenovy činohry Jaroslav Dufek a Josef Karlík. Diváci si je poté budou moci prohlédnout vždy hodinu před představením a během představení, stejně jako i původní výstavu věnovanou legendárním osobnostem spojeným s činohrou, operou a baletem Národního divadla Brno.

Jaroslav Dufek (1934–2011) získal toto nejvyšší české vyznamenání v oblasti divadelního umění v roce 1995, a to za ztvárnění role statkáře Karamazova v inscenaci Bratři Karamazovi v režii Zdeňka Kaloče. Po studiu herectví na Janáčkově akademii múzických umění vstoupil Jaroslav Dufek nejprve do angažmá v tehdejším Divadle bratří Mrštíků, kde v pozoruhodných inscenacích, vybíraných tehdy zejména jedním z největších tuzemských dramaturgů Bořivojem Srbou, sehrál řadu znamenitých a často hlavních rolí v inscenacích jako Dobrý člověk ze Sečuanu, Manon Lescaut, Tři kamarádi, Opera za pár grošů, Revizor, Kat a blázen aj. Od roku 1966 až do svého odchodu do penze v roce 1998 působil v souboru činohry v tehdejším Státním, později Národním divadle Brno. Z bezpočtu jeho mimořádně kvalitně ztvárněných úloh odehraných v Mahenově divadle jmenujme například Peera Gynta, Tofola v komedii Poprask na laguně, Platonova, Klaase ve hře Thyl Ulenspiegel, Vévodu v Saroyanově dramatu Lásko, měj se hezky, Antonína Důru v Rozmarném létě, Mackieho Messera v Žebrácké opeře, Svidrigajlova ve Zločinu a trestu, Zampana v Silnici, Sira Johna Falstaffa ve Veselých paničkách windsorských či Hastingse v dramatu Richard III. Jaroslav Dufek byl také pozoruhodně hudebně a pohybově nadaný – z jeho občasných „odskoků“ k hudebním žánrům připomeňme alespoň titulní roli v muzikálu Řek Zorba. Spolupracoval také s rozhlasem a televizí, patřil k předním českým dabingovým hercům. Téměž do konce svých dnů předstupoval před divadelní publikum. Svou poslední roli pohostinsky nastudoval v Městském divadle Brno v komedii Dobře rozehraná partie, kde také naposledy stál po boku svého dlouholetého kolegy a přítele Ladislava Lakomého (1931–2011).

Josef Karlík (1928–2009) se za svého života dočkal Ceny města Brna v oboru dramatické umění (1995), Cenu Thálie za celoživotní mistrovství však obdržel již in memoriam (2009). Po maturitě v Kroměříži vystudoval činoherní herectví na tehdy nově otevřené Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Jeho prvním angažmá bylo divadlo v Českém Těšíně, ale už roku 1954 se vrátil na jižní Moravu a až do roku 1997 setrval v souboru činohry Státního divadla v Brně. Právě zde se velmi brzy vypracoval na jednoho z nejlepších divadelních herců v tehdejším Československu a zároveň spolu s Vlastou Fialovou a Rudolfem Jurdou představovali zlatou éru Mahenovy činohry v šedesátých letech, kdy v čele souboru stáli režiséři Hynšt a Sokolovský a dramaturg Srba. V legendárních inscenacích her Bertolda Brechta (Kavkazský křídový kruh, Zadržitelný vzestup Artura Uie) a dalších pozoruhodných titulů brněnské dramaturgie (Totální kuropění, Mysterie-Buffa, Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista) mistrně ovládl brechtovské herectví, přesto však uměl vynikajícím způsobem ztvárnit náročné role také v jiných typech her: Král Lear, Romulus Veliký, Mejdan na písku, Play Strindberg, Vojna a mír, Život je sen, Zbojníci a žandáři, Tomáš Becket aneb Čest boží, Maryša, Návštěva staré dámy, Kočičí hra… Ačkoliv pro řadu diváků je dodnes neodmyslitelně spjat zejména s postavou dědečka ve filmové komedii Jak dostat tatínka do polepšovny, Josef Karlík zůstal po celý život především hercem divadelním. V pozdějším věku se zaměřil také na pedagogickou činnost a ve svém hereckém ateliéru na Divadelní fakultě JAMU vychoval několik desítek kvalitních herců a hereček.