ELIŠKA BALZEROVÁ EXKLUZIVNĚ PRO DIVÁKY MAHENOVY ČINOHRY

9. listopadu v rámci projektu Host Mahenovy činohry uvedlo Divadlo na Fidlovačce nádherný titul Shapira, hru Karola Sidona. V titulní roli se zaskvěla dáma českého divadla Eliška Balzerová. Po skončení poctila své fanoušky a diváky Mahenovy činohry bezprostředními reakcemi na autogramiádě a zodpověděla otázky zástupce šéfa MČ Pavla Juráše:

1/ Pani Balzerová, představení Shapiry bylo přijato s mimořádnou vřelostí a pozorností publika, cítila jste rozdíl mezi vnímáním inscenace vaším domácím publikem a brněnskými diváky?

Hra Karola Sidona Shapira je krásná a má silné téma. Každý divák, který ho vnímá je zasažen. Nezáleží na tom, jestli je to publikum pražské nebo brněnské. Tu mimořádnou vřelost a pozornost, o které se v otázce zmiňujete, bych přičítala spíše jako vstřícnost k hostujícímu souboru a to je v divadelním světě oboustranné. Přijede-li do Prahy hostující soubor z Brna, vždy je přijat s mimořádným zájmem a ohlasem.

2/ Velmi sugestivní byl váš krátký spontánní proslov před autogramiádou ke shromážděným fanouškům, kde jste zavzpomínala na dobu vašeho studia na brněnské JAMU. Mohla byste to našim divákům krátce přiblížit?

Ten můj neplánovaný projev k čekajícím divákům po představení byl dílem okamžiku. Nemohla jsem nechat bez povšimnutí fakt, že tolik lidí bude tak trpělivých, že než se herečka převlékne, shodí paruku a odlíčí, počká na ni ve foyeru divadla. Řekla jsem jim jen to, co jsem v tu chvíli cítila: že jsem se ten večer přenesla ve vzpomínkách o více než 45 let zpátky, kdy jsem na jevišti (tenkrát) Mahenova divadla začínala jako studentka JAMU ve slavných inscenacích Evžena Sokolovského a Zdeňka Kaloče. V jeho režii jsem se s inscenací Trójanky podívala do Prahy do Divadla na Vinohradech a v duchu si říkala, jak je to krásný prostor, netušíc tehdy ještě, že v něm jednou prožiju 20 let svého hereckého života. Mimochodem můj pedagog a dnes už kamarád režisér Zdeněk Kaloč na mě po představení počkal taky a zavzpomínali jsme.

3/ Jak se vám po tolika letech znovu vystoupilo na prkna Mahenova divadla, změnilo se vůbec něco v zákulisí, ve vašem vnímání, v pocitu z této budovy?

Ten večer jsem díky velkému zdržení na D1 neměla moc šanci prohlížet si zákulisí. Musela jsem se rychle připravit a soustředit na představení. Myslím, že jsem ani neseděla v šatně, ale v pracovně pana dramaturga. Klíč, který mi dali ve vrátnici, mi odemkl tuto místnost, takže se mu dodatečně omlouvám, jestli tam po mě zbyly nějaké sponky a vlásenky.

Pocit z budovy divadla mají ale herci všude stejný: jsou doma. Náhodní návštěvníci po divadle v zákulisí vždycky bloudí, ale to se lidem od divadla stát nemůže. Takže ptáte-li se na pocit, byl to návrat ztracené dcery.

4/ Před nedávnem vyšel s vámi velmi poutavý a obsažný rozhovor v magazínu MF Dnes na mnohé ze současných palčivých témat společnosti. Téma Shapiry je silným tématem mezi pravdou a cenou, za kterou je možné pravdu koupit, mezi konfliktem vlastního svědomí a zradou na sobě samém, téma v dnešní době velmi aktuální. Vnímáte to podobně?

Toto téma je aktuální v každé době. Vždyť Mojžíšova řeč na Moabské poušti, která je na svitcích, o kterých se ve hře jedná, je také vytyčením určitých zákonů-pravidel lidského chování, výzvou k víře a mravnosti. Ale lidstvo je zřejmě nepoučitelné.

5/ V průběhu autogramiády bylo velmi milé sledovat, jak na vás lidé spontánně reagovali a děkovali např. za sílu do stáří, kterou jste jim dodala filmem Ženy v pokušení. Změnilo se od dob vašeho brněnského studia do současnosti vaše vnímání povolání herečky?

Nevím, jak bylo za dob mého brněnského studia vnímáno povolání herečky, nemohu Vám na to odpovědět. Já svoje povolání mám ráda a dělala jsem je po celou mou hereckou dráhu s láskou. Možná si toho někteří diváci, kteří ten večer byli v divadle, všimli.

Srdečné pozdravy do Brnečka       Eliška Balzerová