+

Emil Horváth

režisér

Narodil se v Nitře. Jeho otec Emil Horváth st. (19232001), významný slovenský herec, byl po léta členem tehdejšího Divadla SNP v Martině a vytvořil za desítky let své herecké kariéry mnoho znamenitých rolí jak na jevišti, tak před televizními a filmovými kamerami.

Syn šel v otcových šlépějích, vystudoval herectví na bratislavské VŠMU, kde v roce 1968 absolvoval. Po absolutoriu přijal své první angažmá v Martině, kde během svého osmiletého angažmá vytvořil řadu pozoruhodných rolí. Za ztvárnění postavy Rjumina v Letních hostech Maxima Gorkého obdržel v roce 1972 Cenu Jána Borodáče. Stejného ocenění se mu dostalo o dva roky později za roli Lungha ve hře anglického autora George Farquahara Gavalieri a v roce 1975 za Mikiho v Solovičově Meridiánu, kterého ztvárnil i v televizní inscenaci. V martinském divadle také realizoval své první režijní pokusy.

V roce 1976 přešel na bratislavskou Novou scénu, kde působil do roku 1983 a kde vytvořil řadu pozoruhodných postav, jako například Trepleva v Čechovově Rackovi a především po boku Kňažkova Mozarta roli Salieriho v slavné inscenaci Shafferova Amadea.

1. ledna 1984 se stává členem činohry Slovenského národného divadla v Bratislavě. Na první slovenské scéně se okamžitě zařadil mezi výrazné osobnosti souboru, ať už to bylo v roli Žadova v Ostrovského hře Výnosné místo, Tuzenbacha v Čechovových Třech sestrách (obě pod režijním vedením Lubomíra Vajdičky) anebo v titulní roli Napoleona v Brucknerově hře Napoleon I. v režii Pavola Haspry. V roce 1987 byl za postavu Zilova ve Vampilovově Divoké kachně vyznamenán Cenou Andreja Bagára.

 V roce 1987 se setkalo s velkým ohlasem také jeho ztvárnění titulní role Richarda III. v režii Miloše Pietora. Do období závěru osmdesátých let patří mnohé další Horváthovy významné role, jakými byl například titulní hrdina v klasické slovenské hře Ivana Stodoly Jožko Púčík a jeho kariéra, Hjalmar Ekdal v Ibsenově Divoké kachně nebo výtečná komediální dvojrole Champsboisy–Bouton ve Feydeauově hře Brouk v hlavě v inscenacích Lubomíra Vajdičky. Za roli v Broukovi v hlavě byla v roce 1990 Horváthovi udělena Cena Literárního fondu. Ve Strniskově inscenaci Erdmanova Sebevraha hrál postavu Grand Kubika.

V roce 1990 úspěšně režíruje svou první inscenaci na scéně SND. Byl to Caligula Alberta Camuse, na kterého o dva roky později navazuje režií Divadelní komedie finského Švéda Bengta Ahlforse a v roce 1994 se jako režisér setkává s Neilem Simonem jako režisér Simonova a Hamlischova komorního muzikálu Každý má svého Leona.

Z významných Horváthových rolí, které hrál v devadesátých letech uplynulého století, se zmiňme alespoň o Doktorovi v Goldoniho Sluhovi dvou pánů v režii Vladimíra Strniska, Henrym ve hře britského dramatika českého původu Toma Stopparda To je to pravé, Andrewovi ve hře Woodyho Allena a J. Fischera Sex noci svatojanské, kterou režíroval Juraj Nvota, anebo postavě Dale Hardinga v Hasprově inscenaci Přeletu nad kukaččím hnízdem Kena Caseyho a dále Wassermanna.  Ve své režii Shakespearových Veselých paniček windsorských si s chutí zahrál komickou roli faráře Evanse. Toto představení, stejně jako Přelet nad kukaččím hnízdem, jsme měli možnost zhlédnout při hostování činohry Slovenského národného divadla v Mahenově divadle v Brně. Dvou skvělých rolí se Emil Horváth dočkal na přelomu tisíciletí, obou pod režijním vedením Lubomíra Vajdičky. Nejprve to byl Sorin v Čechovově Rackovi (i v této roli jsme měli možnost vidět Emila Horvátha v Brně), podobně jako o něco později v roli Marata v Strniskově inscenaci hry německého autora Petera Weisse Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata. Poté následoval jeden z jeho nejvýznamnějších a nejobdivovanějších hereckých výkonů – Stařeček v Ionescově Židlích, kde mu neméně skvělou partnerkou byla Emílie Vašáryová. Za tuto roli byl Emil Horváth odměněn Cenou Dosky 1999 za nejlepší mužský herecký výkon, Cenou Jozefa Krónera a výroční cenou Literárního fondu v roce 2000.

Do 21. století vstoupil režií hry Bengta Ahlforse Ale, ale, paní plukovníková. Jeho další režií byla hra polského dramatika Januse Glowackého Čtvrtá sestra, v níž si zahrál postavu Generála. Ztvárnil též Emila ve hře Viliama Klimáčka Kdo se bojí Beatles v režii Petera Mikulíka.

V současnosti se s ním můžeme na scénách Slovenského národního divadla setkat v dvojroli ChampsboisyBouton ve Feydeauově Brouku v hlavě, v postavě nadporučíka Uhríka ve hře Ivety Horváthové Fetišistky, ve dvou velkých shakespearovských rolích, kterými jsou Polonius v  Hamletovi a Malvolio ve Večeru tříkrálovém. Posledně jmenovanou inscenaci jsme měli možnost vidět v Brně při festivalu Trialog v dubnu 2004.

Už potřetí se jako režisér setkal s dílem švédsky píšícího finského autora Bengta Ahlforse. V inscenaci jeho hry Poslední cigára hraje hlavní mužskou roli Ragnara. Z Horváthových postav posledního období vzpomeňme krále Petera v Leonoceovi a Leně George Büchnera a Kuchaře v Brechtově Matce Kuráži (obě v režii Martina Čičváka).

Pro Letní shakespearovské slavnosti v Praze nastudoval postavy Prospera v Bouři (režie Jakub Korčák) a režíroval autorovu hořkou komedii Jak se vám líbí.

V neposlední řadě je nutné uvést jeho obdivuhodné ztvárnění postavy Gustáva Husáka v posledním období jeho života, kterou hraje v představení hry Viliama Klimáčka Dr. Gustáv Husák, vězeň prezidentů – prezident vězňů v bratislavském Divadle Aréna (režie Martin Čičvák). V této inscenaci jsme jej mohli obdivovat v Mahenově divadle na jaře 2009 v rámci Trialogu.

Z nejnovějších rolí, kterým propůjčil Emil Horváth své výsostné herecké umění na scéně činohry Slovenského národného divadla, jmenujme rychtáře Adama v komedii Rozbitý džbán německého klasika Heinricha von Kleista a postavu Veluta ve Shakespearově Coriolanovi.

Zmiňme se alespoň o některých Horváthových režiích na jiných scénách, než je jeho mateřská, v posledním desetiletí. V divadle West to byla inscenace hry Donalda Churchilla Tady mě máš, miláčku, na bratislavské Nové scéně Blbec k večeři Francise Vebera, ve studiu L + S Slovenský ráj Viliama Klimáčka.  V Divadle Andreja Bagára v Nitře pak inscenace Feydeauovy Takové ženské na krku, Černé komedie Petera Shaffera a hry
A. R. Guerneyho Sylvie, ve zvolenském Divadle Jozefa Gregora Tajovského si zopakoval Nejbláznivější den Petera Turriniho, ve Štátném divadle Košice pak nastudoval Stodolovu komedii Jožko Púčík a jeho kariéra.

Brněnským divákům se jako režisér poprvé představil svou inscenací komedie argentinského autora Eduarda Rovnera Vrátila se jednou v noci, která měla premiéru na scéně Městského divadla v dubnu 2008.

Na své první brněnské režírování navázal Emil Horváth na podzim roku 2009. 6. listopadu se uskutečnila premiéra jeho inscenace hry Neila Simona Zlatí chlapci (…Vstupte!), která se stala jedním z nejúspěšnějších představení souboru v poslední době a dodnes se s velkým diváckým ohlasem hraje. Po brněnské premiéře Zlatých chlapců si Emil Horváth inscenaci téže hry zopakoval ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, v níž sám hraje po boku Mariána Labudy v roli Willieho Clarka Ala Lewise. Od roku 2010 se na jevišti pražského Divadla pod Palmovkou hraje jeho velmi úspěšná dramatizace slavného románu německého autora Klause Manna Mefisto.

Velikou popularitu si Emil Horváth získal v českých zemích v časech někdejších nezapomenutelných „bratislavských televizních pondělků“, na něž dodnes pamětníci s vděčností a láskou vzpomínají. Z přečetných televizních rolí uveďme hned tu první, v níž se našim divákům kdysi představil Rollandova Petra (román Petr a Lucie) v režii Tibora Rakovského. Z této půlčtvrté stovky inscenací si připomeňme alespoň některé. Ve Shakespearově hře Veta za vetu hrál Vévodu (režie Pavol Haspra), v Lessingově Mině z Barnhelmu Barona (režie Ľubomír Vajdička). Pod Vajdičkovým režijním vedením vytvořil v televizi mnohé další skvělé role v inscenacích Goethova Clavija, Gogolova Pláště, Zweigovy Neviditelné sbírky, v televizním filmu podle prózy Boženy Slančíkové-Timravy Ťapákovci a v mnoha dalších. Z inscenací režiséra Stanislava Párnického, v nichž Horváth zazářil, si připomeňme alespoň Čechovovu Švédskou zápalku anebo Americkou tragédii Theodora Dreisera. Titulní roli hrál v režii Petra Opáleného v Schillerově Parazitovi.

Emil Horváth vstoupil do paměti televizních diváků jako představitel řady slavných historických osobností, jimž propůjčil svou podobu a především svůj talent a herecké mistrovství. Jen namátkou, v televizi se představil jako William Shakespeare, Alexander Sergejevič Puškin, Nikolaj Vasiljevič Gogol, Karel Marx, proslulý francouzský ministr několika režimů Joseph Fouché či klasik slovenské hudby Ján Levoslav Bella. Účinkoval rovněž v řadě pohádek a dětských programů.

Je autorem desítky televizních scénářů a režíroval deset televizních inscenací. Opět vzpomeňme alespoň některé: režie inscenace Čtyřicet hodin ze života jisté ženy Stefana Zweiga, scénář a režie inscenací Okamžik pravdy Donalda Churchilla, Antigona v New Yorku polského autora Juliusze Glowackého, Mučivé tajemství Stefana Zweiga. Do televizní podoby převedl také svou inscenaci Shakespearovy hry Jak se vám líbí, kterou nastudoval v rámci Letních shakespearovských slavností.

Pravidelně též spolupracoval a spolupracuje s rozhlasem, kde má na svém kontě dvě stě velkých rolí v rozhlasových inscenacích.

Na filmové plátno vstoupil v první velké roli jako Servadac v legendární verneovské adaptaci Karla Zemana Na kometě v roce 1969. Z dalších filmových rolí si připomeňme Adama ve filmu Jaškův sen režiséra Eduarda Grečnera, Kuchaře Šindelku ve filmu Juraje Herze Sladké starosti, Tomáše Jakla ve filmu Jiřího Svobody Svět nic neví. V Prokletí domu Hajnů téhož režiséra hrál postavu Hajna, ve Weiglově Evženu Oněginovi Lenského, v Nedosněném Jaškově snu Eduarda Grečnera roli Faktory a v Tajných snech Juraje Herze postavu Artura. Se svým zatím posledním filmovým úkolem se setkal v připravovaném filmu Roberta Sedláčka Krysy.

Od roku 1984 se soustavně věnuje pedagogické činnosti na Divadelní fakultě Vysokej školy múzických umení v Bratislavě, na které se v roce 1993 stal docentem a v roce 2006 byl jmenován profesorem.

Herečkou je rovněž jeho manželka Věra Horváthová-Richterová. Syn Tomáš Horváth, PhD., je literárním vědcem, pracuje ve Slovenské akademii věd, překládá z polštiny. Je autorem řady povídek a odborných monografií.

V roce 2006 obdržel z rukou prezidenta Slovenské republiky vysoké státní vyznamenání Řád ľudovíta Štúra II. stupně.

kdy hraje

Online archiv