Eva Novotná: S dobrým režisérem se zkouší vždycky dobře

Colosseum, listopad 2013

Eva Novotná: S dobrým režisérem se zkouší vždycky dobře

Herečka Eva Novotná patří již několik let mezi přední členky souboru Mahenovy činohry Národního divadla Brno. Naše setkání proběhlo v době, kdy intenzivně zkoušela titulní roli v inscenaci Nora (premiéra 1. listopadu v Divadle Reduta), která sice vychází ze slavné Ibsenovy hry, ale ve výrazné režijní úpravě Rastislava Balleka je původní příběh posunut do nové myšlenkové roviny. Právě okolo zkoušení Nory se točil náš rozhovor.

Podruhé se brněnské publikum seznámí s tvorbou oceňovaného slovenského režiséra Rastislava Balleka. Jak se Ti s ním zkouší?

S dobrým režisérem se zkouší vždycky dobře. Takže dobře. Rastislav Ballek má rád herce i se všemi jejich hereckými nectnostmi, jako jsou třeba nedochvilnost nebo dočasná nechuť ke zkoušení. Je tolerantní, empatický, trpělivý, koncentrovaný, připravený, skromný. Jméno Ballek je pro mě synonymem pro novou metodu herecké práce: jiný přístup herce k „bytí na jevišti“, jiná úroveň vědomí při „bytí na jevišti“, jiný druh uvědomování si sebe sama při „bytí na jevišti“. Dovolím si tvrdit, že tato „metoda“ by měla být zařazena do osnov kterékoliv herecké školy. Možná někde je, ale já jsem ji na JAMU neabsolvovala, takže se přiznávám, že zdržuji neustálým vyptáváním se na věci, které by měly být pro vystudovaného herce myslím naprostou samozřejmostí.

V jaké fázi zkoušení se momentálně nacházíte?

Od Petra Halberstadta mám odsouhlasenou tuto společnou odpověď: Jsme ve fázi neustálého hledání vlastních hereckých možností. Světlé chvilky, kdy máme pocit, že jsme porozuměli nebo něco zvládli, okamžitě střídá propad do totálního hereckého nevědomí. Stáváme se znovu „nepopsaným listem“ a tak pořád dokola. Snažíme se soustředit více na pochopení stylu zkoušení a hraní než na fakt, že naše postavy se jmenují Nora a Torvald a že taky jednou budeme mít premiéru.

Na tomto novém zpracování je zajímavé, že ze scénáře vymizely všechny postavy kromě ústřední dvojice…

Ostatní postavy sice na jevišti nejsou, ale dialogy s některými z nich zůstaly. Nejsou tam vlastně jen fyzicky. Vedu dialog, jenže se mě nikdo na nic neptá a nikdo mi neodpovídá. Je to dialog mezi mnou a imaginární postavou nebo mezi mnou a mnou. A vlastně je to přirozené. Člověk občas mluví sám se sebou, řeší si sám se sebou sebe samotného. Ptá se sám sebe a někdo druhý v něm, jeho vnitřní hlas nebo druhé (lepší nebo horší) já, mu odpovídá. No, je to trochu schizofrenní… V této fázi zkoušení už si nedovedu představit, že by nás na jevišti bylo víc než dva. Samozřejmě potkávám lidi, kteří se s malou jízlivostí v hlase ptají: „A to jste tam jenom dva? No, to teda nevím…“ Ale co na to říct. Pro mě úprava režiséra Balleka funguje tak, jak je.

V příběhu Nory je nepochopitelná především jedna věc: Tato žena se nakonec rozhodne odejít nejen od manžela, ale také od svých dětí. Jak si to vysvětluješ?

To si vysvětlit neumím. To udělala Nora a té se zeptat nemůžu. Televizní zprávy jsou plné matek, které opustily své děti, jsou i matky, které své děti zavraždí. Jak si to vysvětlit? Někdo své konání vysvětluje, jiný něco udělá a nevysvětlí nic. Nora vysvětluje: „Na děti se podívat nepůjdu. Vím, že jsou v lepších rukou, než jsou ty moje. Taková, jaká jsem, už pro ně nejsem nic.“ Pro někoho bude dostatečným vysvětlením to, že pokud Nora ví, že už „není nic“, tak také ví, že není matka. Ale pro někoho to vysvětlení nebude.

V originále Nora říká chůvě, že kdyby sama odešla, ví, že se chůva o děti postará. Takže je přesvědčená o tom, že děti budou zaopatřené, a ví to jistě, protože tahle chůva vychovala také Noru. Nicméně možností, proč se tak zachovala, je spousta. Třeba je nemiluje, třeba je alkoholička, třeba nejsou její, třeba je uražená, třeba se vrátí… S jistotou můžu říct, že to pro ni není lehké.

Co jsi očekávala, když sis poprvé přečetla, že budeš hrát Noru?

Očekávala jsem příjemné, těžké a inspirující zkoušení, což se splnilo. Lidé, kteří se na inscenaci podílejí – nerozlučná dvojice režisér Rastislav Ballek a dramaturg Martin Kubran, výtvarník Stefan Milkov, kostýmní výtvarnice Katarína Kováčiková, herecký kolega Petr Halberstadt a velice důležitý člověk při zkoušení – nápověda Olinka Bártíková - jsou profesionálové. Ten tým je zárukou, že inscenace nepropluje Brnem s lhostejností. Základ je dobrý – teď to jenom zahrát.

Děkuji za rozhovor.

Otázky kladla Helena Michková.