Fenmetrazinový život

Lenka Dombrovská, REFLEX 17, 25. dubna 2013

Strhující divadlo podle hořkých deníků scenáristy PAVLA JURÁČKA

FENMETRAZINOVÝ ŽIVOT

DIVADLU NA ZÁBRADLÍ NASTÁVAJÍ ZLATÉ ČASY. Od příští divadelní sezóny se v něm usídlí mladý, progresivní tým brněnského Divadla Reduta – dramaturgyně Dora Viceníková, ředitel Petr Štedroň a režisér Jan Mikulášek.

V Brně již vytvořili pětici pozoruhodných inscenací. Vítězné tažení začalo v roce 2010, kdy uvedli Elemtární částice a Korespondenci V+W, roku 2011 Europeanu, další rok Nenápadný půvab buržoazie. Počátkem dubna letošního roku měla premiéru inscenace Zlatá šedesátá, jež je inspirována Deníkem (1959-1974) režiséra, scenáristy, představitele Československé nové vlny a signatáře Charty 77 Pavla Jurečka. Všechny inscenace byly oceňovány kritikou i vřele přijímány „normálním“ lidem. Jak je to možné? Možná proto, že se jedná o o tak trochu jiné divadlo…

Jak je z titulů patrné, příliš je nelíkají dramatické texty, inspirací jim byly knihy Patrika Ouředníka a Michela Houllebecqa, dopisy Voskovce a Wericha, odvarový film Luise Buňuela. A nyní jsou to velice intimní deníkové záznamy, Kniha roku 2004 (dle Ankety Lidových noviny) a nakladatelský počin (dle Magnesie Litery). Na jejich půdorysu apelativně a s podstatnou dávkou černého humoru otvírají existenciální otázky. Ukazují, jak je naše společnost notně zaostalá a necitlivá. Inscenacím naopak nechybí silný emociální náboj, výrazná, avšak ne podlézavě líbivá výtvarná složka (tu většinou mívá na svědomí scénograf Marek Cpin) a expresívní, stylizované herectví. V Brně má Mikulášek poměrně ustálený herecký okruh, jsou to především všeho schopní herci Petra Bučková, Dita Kaplanová, Gabriela Mikulková, Jan Hájek, Petr Jeništa a Jiří Vyorávek. Mikulášek také sám skládá či vybírá hudbu, která občas pohne srdcem citlivějších diváků nebo trefně „glosuje“ právě probíhající situaci na jevišti, nevyhýbá se klasice ani populárním songům. Jan Mikulášek je zkrátka efektní a efektivní režisér a každý si v jeho díle najde to své. Nutno ovšem podotknout, že léta mladické shovívavosti odplula, a on přitvrzuje, stále více obnažuje lidskou hrubost a oplzlost, černý humor ztemňuje.

Zlatá šedesátá jsou dalším krůčkem v jejich vývojovém stadiu – tedy cestě na divadelní Himaláj. Editor Jan Lukeš do tisícistránkové knihy zařadil Juráčkovy záznamy a zpovědi z let 1959-1974. Inscenátoři končí o tři roky dříve, kdy o normalizačním zmaru už nebylo pochyb. Všeříkající je kontrast mezi názvem inscenace a Juráčkovým pohledem na ona „báječná léta“. Stejné napětí pak nalezneme v autorových subjektivních touhách a činech, talentu realizaci.

Dvě herečky a tři herci se v kdysi honosném pokoji stávají Pavlem Juráčkem, po vzoru deníkových zápisů“pouze“ vyprávějí, není to však bezbarvá deklamace či recitace. Vyprávějí každým milimetrem svého těla, občas svá slova ilustrují obrazy jako ze spartakiády – roznožky, výpady, dřepy, místo náčiní používají gramofonové desky, hory papíru, židle. V jediné lidské bytosti se tak mísí pět charakterů, miliony přání, desítky činů, oheň a voda, mužský i ženský element.

Šedesátá léta jsou zpřítomňována nejen zmínkami o kamarádu Vaškovi Havlovi, který to mimojité uměl i s fenmetrazinem, Menzelovi či Kubišové, ale především filmovými projekcemi a hudbou. Stále však zůstávají stěžejní vrcholy a pády jednoho filmaře a všepožírající společnost, jedno z které doby. Ne náhodou se tímto divadelním „vyprávěním“ proplétá malý velký Guliver. Stejně jako v Juráčkově filmu Případ pro začínajícího kata (do distribuce je předán 29. prosince 1969!), jehož hlavní postavou je Lemurů Gulliver, se i zde mísí sny s realitou, pohádka se satirou.

Tvůrci slibují, že na Zábradlí představí i léta sedmdesátá a osmdesátá. Kdo bude jejich průvodcem, je tajemství, pravděpodobně však opět nebudou představeny jako zlaté dekády. Ale i deprese je lepší než umírání! 

                                                           Lenka Dombrovská, REFLEX 17, 25. dubna 2013