Hlavně žádný patos

A2, 13. 3. 2013

Hlavně žádný patos


Brněnská Reduta je nepochybně jednou z nejvýraznějších divadelních scén u nás: setkávají se zde ti nejdiskutovanější režiséři mladé generace a v repertoáru najdeme neotřelé adaptace pozoruhodných textů.
Mezi ně patří i inscenace Kabaret Kafka Daniela Špinara, vycházející z Kafkova Dopisu otci.

Franz Kafka a je tak trochu kluk z plakátu. Jeho zádumčivé oči, odstáté uši a pěšinku vzorně uprostřed hlavy zná snad každý, kdo kdy – byť v chvatu – prošel Prahou. Shlíží na nás z hrnků, triček, placek i pohlednic. Knihy, které kdysi napsal, se pomalu stávají až druhotným prodejním artiklem. Kafka a je zkrátka značka. Věčné omílání kvalit a důležitosti jeho odkazu tak může snadno působit poněkud kontraproduktivně a všechny ty ódy leckoho odradí či úplně otráví. Jak se ale zbavit té lepkavé adorace, která vytrvale ulpívá na jeho obrazu?

Kabaret v kabaretu

Příhodný způsob našli Daniel Špinar s dramaturgyní Dorou Viceníkovou, kteří se jeho odkazu chopili originálně. Pro svou inscenaci v brněnské Redutě zvolili text vypovídající o Kafkově duši více než kterýkoli jiný: Dopis otci. Temná slova zhrzeného a zraněného syna adresovaná osobě, která mívá na člověka nejzásadnější vliv, by mohla být odrazovým můstkem pro depresivní podívanou. Tvůrci se ovšem vydali trochu odlišnou cestou – Kafkův pokus vypsat se ze svých frustrací pojali jako kabaret.
Ani s ním ale nepracovali jednoduše a klasicky, nýbrž stvořili jakýsi kabaret v kabaretu. V Kabaretu Kafka a je jeviště otevřeno na dvě strany: v té zadní herci za blyštivým třásňovým závojem vystupují před imaginárním publikem, zatímco to skutečné jim hledí do zad. To, co se odehrává před reálnými diváky, je tak vlastně děním zákulisním. Špinar tím nevtíravě naznačil rozdíl mezi tím, jak se lidé prezentují, jak působí navenek, a jejich nitrem, které často skrývá obrovské bolesti. Třeskuté kabaretní scénky ovšem probíhají před i za třpytivou oponou, takže zběsilé salvy smíchu – ať už toho předtočeného či živého – ustávají jen zřídka.
Kromě režijně do detailů dotažených gagů to jistě je také zásluha herců. Ke stálicím brněnské scény, jakými jsou Jiří Vyorálek, Jiří Kniha, Martin Sláma a Michal Dalecký, se tentokrát přidal Vladimír Marek, který všechny ostatní Kafky hravě převyšuje na poli tance a pohybu vůbec. Dokonalá ladnost jeho šlachovitého těla ovšem přímo vybízí k hraní v poněkud laciném travestickém duchu, jehož nebyl ušetřen ani v tomto případě. Občasná lehká stylizace do Kafky matky působí spíše jako záminka k uplatnění jeho femininního potenciálu. Markův talent je ale viditelný i v ostatních polohách, a jeho angažování tedy bylo nepochybně ku prospěchu inscenace.
Pomineme -li Markovu pohybovou převahu, žádný z herců nad ostatní nikterak neční. Všichni plynule střídají komické polohy s tě -mi vážnějšími, s elegancí a přirozeností sedají do dortů, s knihami na hlavě pějí "Chytil táta kav(f)ku", nechají se zavírat do obrovské krabice, svázat lepenkou, vysvléknout do naha… Nic z toho nepůsobí samoúčelně, veškeré excesy mají v těžko uchopitelné struktuře inscenace své místo a převažující většina z nich i poměrně opodstatněné souvislosti s textem.

Touha po uznání

Přes všechny výše zmíněné ztřeštěniny ale Kafkova niterná zpověď neztratila nic ze své drásavosti. Ba právě naopak. Bolestné vzpomínky na netečnost vlastního otce působí v ostrém kontrastu s kabaretními gagy tak trochu jako zvrácené divadélko, při němž se divák dobře baví a zároveň se mu mírně svírá žaludek. Špinar zcela intuitivně a čistě emotivně dokázal popsat to, co dost možná pociťuje nemálo z nás. Člověk, který zoufale a marně touží po uznání toho, na kom mu záleží, si opravdu mezi ostatními připadá nahý, svázaný a svou rodinu vidí jako partu blouznivců, jimž ani za mák nerozumí. Především ale oni nechápou jeho. Při troše patosu by se dalo říci, že Špinar Kafkovi porozuměl. Sám se přitom, ačkoli si o to Kafkův text téměř říká, dokázal patosu zdatně vyhnout – nehraje na city, aby ukázal, jak složitou a zraněnou duši v sobě nosil tento velikán světové literatury. O to silněji celá inscenace zapůsobila. Tíha se na diváky valí pomalu, pozvolna, jako se ke konci představení na jeviště snáší obrovský balvan, který hrozí pohřbít čtyři z pěti Kafků. A taky je pohřbí – jednoduše, čistě, bez vzrušení.
A tak je to správně – jedině takovým způsobem snad lze ještě mluvit o někom, o kom už bylo řečeno vše. O muži, jehož tvář vídáme denně na mnohých pražských suvenýrech. Zprostíme -li ho zlaté aury, která bohabojně plápolá kolem jeho ušaté lebky, možná se ještě objeví naděje, že si někdo koupí knihu namísto hrnku s jeho podobiznou.

Franz Kafka, Daniel Špinar, Dora Viceníková: Kabaret Kafka. Režie Daniel Špinar, dramaturgie Dora Viceníková, scéna Henrich Boráros, kostýmy Linda Boráros, hrají Jiří Vyorálek, Vladimír Marek, Martin Sláma, Michal Dalecký, Jiří Kniha. Národní divadlo Brno – Reduta, premiéra 2. 11. 2012, psáno z reprízy 7. 2. 2013. 


O autorovi: Klára Fleyberková, Autorka je divadelní kritička.