Jan Štěpánek se narodil v Praze v roce 1970 coby potomek slavného hereckého rodu. Jako jedenáctiletý odešel s rodiči do zahraničí, nejprve do Vídně, potom do Mnichova. V Mnichově dokončil svá středoškolská studia. Po návratu do vlasti v roce 1990 se rozhodl, že bude pokračovat v rodinné tradici, ale jiným způsobem. Místo toho, aby sám vstoupil na prkna jeviště, dospěl k závěru, že se chce stát tím, kdo hercům vytváří pro jejich umění prostor. A rozhodl se správně. Úspěšně absolvoval obor scénografie na pražské DAMU u prof. Jana Duška, své poznání si pak rozšířil dvouletým studijním pobytem v USA a dnes patří k našim nejlepším a nejuznávanějším scénografům, kterého si ke spolupráci berou ti nejrenomovanější režiséři.
Už během studií pracuje na profesionálních scénách. V jeho začátcích pracuje v HaDivadle s režisérem Davidem Jařabem na realizaci textu Egona L. Tobiáše Klimeš, muž, který to přehnal. Už v polovině devadesátých let začíná jeho spolupráce s dvěma režiséry, s nimiž se permanentně setkává po celou dosavadní uměleckou kariéru. Pro Jiřího Pokorného navrhuje scénu k jeho inscenaci Wedekindova Procitnutí jara v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a pro Jana Antonína Pitínského scénické řešení pro inscenaci Osm a půl (a půl) v Městském divadle ve Zlíně. Z jeho dalších výprav, které vytvořil pro režiséra Jiřího Pokorného, jmenujme alespoň inscenaci hry současného německého autora Marií von Mayenburga Tvář v ohni v HaDivadle, výtečnou Gazdinu robu Gabriely Preis-sové v Divadle Na zábradlí anebo Tylovy Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové v pražském Národním divadle. Spolupracovníkem Jana Antonína Pitínského byl například v inscenacích Priessové Její Pastorkyně v Městském divadle ve Zlíně, v jeho inscenaci prvního českého uvedení románu Johanna Wolfganga Goethea Spřízněni volbou v Dejvickém divadle, Maryši bratří Mrštíků, Durychově Bloudění v dramatizaci Pavla Švandy, u Markéty Lazarové Vladislava Vančury a Babičky Boženy Němcové v Národním divadle. Obě posledně jmenované inscenace měli možnost vidět i brněnští diváci. Hrály se v Mahenově divadle v rámci festivalů Trialog.
Dalším režisérem, se kterým Jan Štěpánek pravidelně spolupracuje, je Jan Nebeský. Připomeňme si alespoň inscenace Ibsenovy Divoké kachny v Divadle v Dlouhé, hru Blanche a Marie švédského autora Pera Olova Enquista v Divadle Na zábradlí anebo představení Solingen Egona L. Tobiáše v pražském Divadle Komedie. V Národním divadle se podílel na jeho inscenacích Schillerovy tragédie Úklady a láska a Molièrova Dona Juana.
Velmi často navrhuje scény pro ostravské Divadlo Petra Bezruče. Poprvé tam působil jako partner režiséra Davida Jařaba v počátcích své umělecké dráhy. Z jeho „bezručovských" inscenací poslední doby jmenujme Shakespearova Macbetha v inscenaci uměleckého šéfa tohoto velice aktivního a ambiciózního souboru Martina Františáka anebo v loňském roce právě Molièrova Lakomce, pro kterého navrhl scénické řešení režiséru Zdeňku Duškovi. Režisér Dušek patří rovněž ke Stěpánkovým stabilním partnerům (například Čechovův Racek ve Východočeském divadle Pardubice anebo Šest postav hledá autora italského autora Luigiho Pirandella). Pro režiséra Martina Františka navrhl také na počátku sezóny 2008/2009 scénu pro jeho inscenaci málo uváděné hry Viléma Mrštíka Paní Urbanová v Klicperově divadle, která vzbudila značnou diváckou i kritickou pozornost. V divadelních kuloárech se hovoří o jejich dalším společném projektu, jenž by měl být v blízké době realizován v Divadle Petra Bezruče. Připomeňme dále ještě výpravu Jana Štěpánka k velice úspěšné inscenaci hry maďarského autora Zoltána Egressyho Portugálie v Činoherním klubu v režii Iva Krobota, hru Denise Kellyho Debris v Dejvickém divadle v režii Miroslava Krobota a především spolupráci s Vladimírem Morávkem na jeho velkorysém projektu čtyř večerů na téma románu Dostojevského (Kníže Myškin je idiot, Raskolnikov - jeho zločin a trest, Běsi - Stavrogin je ďábel a Bratři Karamazovi - vzkříšení).
Lakomec je jeho první inscenace v činohře Národního divadla Brno a první spolupráce s režisérkou Viktorií Čermákovou. Jan Štěpánek učí řadu let scénografii na JAMU. Mezi jeho absolventy je řada těch, kteří už na sebe výrazně upozornili, jako například Lenka Labajová anebo Hana Knotková, a v jeho stopách jsou i jejich následovníci z řad Štěpánkových současných posluchačů. Jan Štěpánek se věnuje také malbě, své obrazy několikrát vystavoval, spolupracuje s Českou televizí a s jeho jménem se můžeme setkat v nejrůznějších odborných porotách. Podle Jana Štěpánka spolupracovníci mohou být lidé rozdílných povah i názorů, mnohokrát to je právě velká výzva. Za důležité při práci ovšem Jan Štěpánek považuje fakt, aby celý tvůrčí tým si emotivně porozuměl.
