Jan Štěpánek se narodil v Praze v roce 1970 coby poto­mek slavného hereckého rodu. Jako jedenáctiletý odešel s rodiči do zahraničí, nejprve do Vídně, potom do Mnichova. V Mnichově do­končil svá středoškolská studia. Po návratu do vlasti v roce 1990 se rozhodl, že bude pokra­čovat v rodinné tradici, ale jiným způsobem. Místo toho, aby sám vstoupil na prkna jeviště, dospěl k závěru, že se chce stát tím, kdo her­cům vytváří pro jejich umění prostor. A roz­hodl se správně. Úspěšně absolvoval obor scénografie na pražské DAMU u prof. Jana Duška, své poznání si pak rozšířil dvouletým studijním pobytem v USA a dnes patří k na­šim nejlepším a nejuznávanějším scénografům, kterého si ke spolupráci berou ti nejrenomo­vanější režiséři.

Už během studií pracuje na profesionálních scénách. V jeho začátcích pracuje v HaDivadle s režisérem Davidem Jařabem na realizaci textu Egona L. Tobiáše Klimeš, muž, který to přehnal. Už v polovině devadesátých let začí­ná jeho spolupráce s dvěma režiséry, s nimiž se permanentně setkává po celou dosavadní uměleckou kariéru. Pro Jiřího Pokorného na­vrhuje scénu k jeho inscenaci Wedekindova Procitnutí jara v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a pro Jana Antonína Pitínského scénické řešení pro inscenaci Osm a půl (a půl) v Městském divadle ve Zlíně. Z jeho dalších výprav, které vytvořil pro re­žiséra Jiřího Pokorného, jmenujme alespoň inscenaci hry současného německého autora Marií von Mayenburga Tvář v ohni v HaDivadle, výtečnou Gazdinu robu Gabriely Preis-sové v Divadle Na zábradlí anebo Tylovy Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové v pražském Národním divadle. Spolupracovníkem Jana Antonína Pitínského byl například v inscenacích Priessové Její Pastorkyně v Městském divadle ve Zlíně, v jeho inscenaci prvního českého uvedení ro­mánu Johanna Wolfganga Goethea Spřízněni volbou v Dejvickém divadle, Maryši bratří Mrštíků, Durychově Bloudění v dramatizaci Pavla Švandy, u Markéty Lazarové Vladislava Vančury a Babičky Boženy Němcové v Ná­rodním divadle. Obě posledně jmenované in­scenace měli možnost vidět i brněnští diváci. Hrály se v Mahenově divadle v rámci festivalů Trialog.

Dalším režisérem, se kterým Jan Štěpánek pra­videlně spolupracuje, je Jan Nebeský. Připo­meňme si alespoň inscenace Ibsenovy Divo­ké kachny v Divadle v Dlouhé, hru Blanche a Marie švédského autora Pera Olova Enquista v Divadle Na zábradlí anebo představení Solingen Egona L. Tobiáše v pražském Divadle Komedie. V Národním divadle se podílel na jeho inscenacích Schillerovy tragédie Úklady a láska a Molièrova Dona Juana.

Velmi často navrhuje scény pro ostravské Divadlo Petra Bezruče. Poprvé tam působil jako partner režiséra Davida Jařaba v počátcích své umělecké dráhy. Z jeho „bezručovských" inscenací poslední doby jmenujme Shakespearova Macbetha v inscenaci uměleckého šéfa tohoto velice aktivní­ho a ambiciózního souboru Martina Františáka anebo v loňském roce právě Molièrova Lakom­ce, pro kterého navrhl scénické řešení režiséru Zdeňku Duškovi. Režisér Dušek patří rovněž ke Stěpánkovým stabilním partnerům (například Čechovův Racek ve Východočeském divadle Pardubice anebo Šest postav hledá autora ital­ského autora Luigiho Pirandella). Pro režiséra Martina Františka navrhl také na počátku sezóny 2008/2009 scénu pro jeho in­scenaci málo uváděné hry Viléma Mrštíka Paní Urbanová v Klicperově divadle, která vzbudila značnou diváckou i kritickou pozornost. V divadelních kuloárech se hovoří o jejich dalším společném projektu, jenž by měl být v blízké době realizován v Divadle Petra Bezruče. Připomeňme dále ještě výpravu Jana Ště­pánka k velice úspěšné inscenaci hry maďar­ského autora Zoltána Egressyho Portugálie v Činoherním klubu v režii Iva Krobota, hru Denise Kellyho Debris v Dejvickém divadle v režii Miroslava Krobota a především spolu­práci s Vladimírem Morávkem na jeho velko­rysém projektu čtyř večerů na téma románu Dostojevského (Kníže Myškin je idiot, Raskolnikov - jeho zločin a trest, Běsi - Stavrogin je ďábel a Bratři Karamazovi - vzkříšení).

Lakomec je jeho první inscenace v činohře Národního divadla Brno a první spolupráce s režisérkou Viktorií Čermákovou. Jan Štěpánek učí řadu let scénografii na JAMU. Mezi jeho absolventy je řada těch, kteří už na sebe výrazně upozornili, jako například Len­ka Labajová anebo Hana Knotková, a v jeho stopách jsou i jejich následovníci z řad Štěpánkových současných posluchačů. Jan Štěpánek se věnuje také malbě, své obrazy několikrát vystavoval, spolupracuje s Českou televizí a s jeho jménem se můžeme setkat v nejrůznějších odborných porotách. Podle Jana Štěpánka spolupracovníci mohou být lidé rozdílných povah i názorů, mnoho­krát to je právě velká výzva. Za důležité při práci ovšem Jan Štěpánek považuje fakt, aby celý tvůrčí tým si emotivně porozuměl.