Kafkovský trip

V brněnském Národním proměnili Kafkovy drsné Dopisy otci v kabaret

K velkým románovým titulům Franze Kafky jako Proces, Proměna nebo Zámek se divadelníci vrací takřka pravidelně. Letos však dva výrazní režiséři v odstupu ani ne dvou měsíců zinscenovali menší texty. V zářijovém hravém site-specific projektu Příliš tichý nos Jana Nebeského a dramatika Egona L. Tobiáše se povídka Popis jednoho zápasu rozpustila tak důkladně, až zbyla jen těžko uchopitelná absurdněkomická atmosféra.
Nyní Daniel Špinar s dramaturgyní Dorou Viceníkovou vybrali pro brněnskou Redutu slavný Dopis otci. V proklamované snaze ukázat, že "Kafka není tak temný, jak si myslíme", je to poněkud paradoxní volba – tato Kafkova děsivá próza je totiž nikdy neodeslaným pokusem racionálně zformulovat iracionální strach, který spisovatel z otce měl. A rovnou řekněme, že ač v inscenaci zaznívají celé pasáže z dopisu v takřka neupravované podobě, výsledek si v neuchopitelnosti a výstřednosti s Nebeského inscenací nikterak nezadá.
Vítejte v kabaretu Začátek je relativně střízlivý: mladá žena (skutečná inspicientka Reduty Markéta Vítková) s neumělou intonací – jako by četla příspěvek na literárněvědné konferenci – seznámí diváky s několika informacemi o dotyčném dopise, poprosí o vypnutí mobilních telefonů a popřeje příjemnou zábavu. Podivné je na tom jen to, že svůj proslov pronáší do mikrofonu v hloubce jeviště, zády k divákům a za blyštivou třásňovou oponou.
K témuž mikrofonu vzápětí naběhne pětice herců: časté spolupracovníky Reduty Michala Daleckého, Jiřího Knihu, Martina Slámu a Jiřího Vyorálka doplňuje tentokrát dryáčnicky démonický Vladimír Marek. Za zpěvu šlágru Willkommen z muzikálu Kabaret se představí jako kabaretní slečinky Franz, Franz, Franz, Franz a Franz a potom – už před oponou, tedy nejspíš "v zákulisí" – se střídají v interpretaci úryvků z Kafkova textu.
Režisér je zasadil do stylově nesourodých groteskních výjevů, přičemž leckdy spojitost mezi tím, co se děje, a tím, co se říká, záměrně rozostřil – značná část působivosti Kabaretu Kafka spočívá právě v dráždivé neuchopitelnosti. Zároveň jsou tu ale momenty, v nichž lze směřování Špinarových asociací bez potíží vysledovat. V paměti utkví například scéna, v níž jeden z Kafků (ten Vyorálkův) spílá otci za tyranské vyžadování přísné disciplíny u jídla – a sám přitom zbylou čtveřici nutí ke vzornému vzpřímenému sezení tím, že jim za záda, do podpaždí, na hlavu a nakonec i do pusy klade staré knihy. A k tomu je nechá zpívat známou lidovou píseň Chytil táta sojku, ovšem přetextovanou tak, aby se zpívalo o kavce – nebo o Kafkovi?
Tady jste v divadle V představení dojde i na destrukci několika šlehačkových dortů, růžové dětské židle, Vladimíra Marka v lodičkách, násilné zavírání do dřevěných beden, hudební ozvuky Brechtovy a Weillovy Třígrošové opery a narozeninovou píseň, která zní ze všeho nejvíc jako německá mutace Šmoulů. Inscenačním řádem Kabaretu Kafka je (masopustním názvoslovím řečeno) inscenační neřád – výsledkem je pak zábavný, ale ani trochu příjemný kafkovský trip, který umí promlouvat velice osobně.
Když už je množství balastu (a šlehačky) na jevišti k nesnesení, vtrhne na scénu inspicientka s koštětem v ruce a s výkřikem: "Tady jste v divadle! Národním! Tak se podle toho chovejte!" Je to víc než výmluvné. Kabaret Kafka plně potvrzuje výjimečnou pozici, jakou si Reduta mezi českými "kamennými" divadly vydobyla: nasadit takovouhle inscenaci a nevypadat jako prvoplánový provokatér, to si může dovolit opravdu jen málokdo.

Michal Zahálka autori@economia_cz  In.:Hospodářské noviny 13.11.2012