Richard III. Zajatec mordů, ale také efektů

autor: Luboš Mareček, zdroj: MF DNES, 15.1.2010

Velké historické plátno, Shake­spearovu tragédii Král Ri­chard III., od pátku nabízí či­nohra Národního divadla v Brně. V Mahenově divadle ji připravil reži­sér Zdenek Plachý, který se tady spe­cializuje na výpravné spektákly.

Příběh jednoho z největších Shake­spearových padouchů a zrůd na ang­lickém trůnu je nacucaný historií. Dvůr zalidněný bezmála padesát­kou postav, odkazy na konkrétní his­torické figury i spletitá historie kon­ce 15. století. Učesat tak košatou matérii do přehledného tvaruje sisyfovský úkol, na jehož počátku stojí zásadní otázka. Proč a jak tuto tem­nou tragédii hrát? Jde o jasný vý­klad čili konkrétní režijní i herec­kou anamnézu Richarda III.

Banální, a přesto potřebné konsta­tování nadčasovosti Shakespeara (tady ve výtečném, současném pře­kladu Jiřího Joska) platí u tohoto titu­lu dvojnásob. Žádná čítanka ze stře­dověkých dějin. Ostatně geniální au­tor svého padoucha zčásti neprávem pekelně nakoloroval. Richard III. je aktuálním příběhem fyzicky nedomrlého monstra, které tak baží po vlivu v politice, že ji samotnou mrzačí a ničí vše kolem sebe. A publiku se tady až bolestivě demonstrují pro­středky reálné politiky: intriky, vydí­rání, korupce a podvody. Nejde jen o děsivou dráhu skřeta ve zmrzače­ném těle. Ukázka vlivu a nakládání s mocí tady mluví i k těm, kteří dnes vládnou nebo jsou vedeni.

Režisér Plachý vypravil inscenaci, která je opět esencí jeho režijního sty­lu. K hlavním prvkům jeho rukopisu patří jistá vizuální pompa a okáza­lost, nepolevující atak divákových emocí, obrazivost podepřená filmový­mi, zvukovými i světelnými efekty a melodramatičnost pracující s poeti­kou kýče.

Richard III. je i nyní pastvou pro oči, která ale místy překrývá razant­nější výklad hrůzovládce. Před divá­kem při projekcích vykvetou úchvat­ná průčelní kruhová okna gotických katedrál - rozety, jindy se až se ško­láckou doslovností mapa Anglie zali­je krví. Zvláštní kapitolou jsou detai­ly tváří krutě zmařených lidí. Projek­cí portrétů s glycerinovými slzami je tu po čase až přespříliš.

I přes mechanické aranžování her­ců v některých výstupech je Richard III. solidní podívanou, která logicky rotuje kolem výkonu Petra Halberstadta v hlavní úloze. Inscenátori ne­stvořili předepsané pajdající mon­strum s hrbem. Halberstadt vstupuje do děje s nasládlým výrazem dekadentního dandyho, aby se po čase pro­měnil v krvelačného a obratného ma­nipulátora. Herec nepřehrává svého krále do vnějškových drastických valérů, provede hlediště obloukem vze­stupu k pádu. Richard III. je titulem, který u publika zabere, místy je to však jen na vrub zdobnosti.