Králova řeč: Koktavý vévoda a svérázný logoped nadchli vyrovnanou směsí důstojnosti a trapnosti

autor: Jana Štukhejlová zdroj: http://www.munimedia.cz

Populární hra Králova řeč v režii hostujícího Martina Stropnického měla včera českou premiéru v brněnském Mahenově divadle. Dlouho dopředu vyprodané vstupenky naznačovaly, že o příběh koktavého anglického krále Jiřího VI. mají diváci zájem. Jak se režisér a Národní divadlo Brno inscenace zhostili?

Anglický dramatik David Seidler od dětství koktal a za svůj vzor považoval vévodu z Yorku Alberta, budoucího anglického krále Jiřího VI. Albert zvaný Bertie se totiž svého handicapu s pomocí australského logopeda Lionela Logua téměr zbavil. Seidler na hře začal pracovat už v osmdesátých letech minulého století, královna matka však zakázala, aby příběh o citlivém tématu vyšel. Králova řeč proto spatřila světlo světa až po její smrti v roce 2002. Stejnojmenný film s Colinem Firthem v hlavní roli potom o osm let později získal čtyři Oscary.

Příběh se odehrává ve třicátých letech dvacátého století. Albert je druhorozeným synem králem Jiřího V. Ačkoli má po otci na trůn nastoupit jeho bratr David, rodina Alberta nutí, aby se zbavil koktání. Na popud své manželky Alžběty navštěvuje logopeda Lionela Logua. Logue léčbu zakládá na odhalení podstaty koktání, a seance proto připomínají spíše psychoterapii. Albert není zvyklý hovořit o svých pocitech, časem se však s Lionelem sblíží a svěřuje se mu. Mezitím král umírá a vládě se nelíbí, že má být nástupcem David zapletený s vdanou americkou ženou. Politici a arcibiskup se snaží prosadit Alberta, zároveň se však obávají, že svým koktáním poškodí pověst královské rodiny. Když arcibiskup zjistí, že se Albert tajně léčí u Logua, prověří si ho a zjistí, že Logue není pravým lékařem, ale neúspěšným hercem. David abdikuje, aby mohl žít se svou Američankou, a Albert musí roku 1936 zvládnout nejen královský slib, ale také podpořit svůj národ v době začátku druhé světové války. Řeč k lidu o vstupu Anglie do války s Německem, kterou přenáší rozhlas, nakonec zvládne a nazve Lionela svým přítelem.

Martin Stropnický obsadil do hlavní role Bertieho brněnského herce Martina Slámu. Lionela svěřil hostujícímu Ladislavu Frejovi. Sláma vzhledově velmi připomíná skutečného Alberta a náročnou roli včetně koktání zvládl bravurně. Jeho Bertie je vznětlivý a bojácný zároveň a postava prochází značným vývojem. Volba ostříleného matadora Freje je zdařilá nejen kvůli jeho hereckým dovednostem, ale především kvůli charismatickému hlasu, kterým disponuje. Divák mu díky němu uvěří nejen postavu neúspěšného herce, ale i terapeuta, kterému by se chtěl svěřit. Na horních balkónech však nebylo Frejovi často rozumět, což snižovalo jeho důvěryhodnost coby logopeda. Herci v ostatních rolích rovněž předvedli skvělé výkony. Zvláště lze vyzdvihnout Evu Novotnou. Její Alžběta je vždy přísná a dbalá cti, přesto však silně ženská a divák si ji snadno oblíbí, jelikož působí jako skutečná opora svému manželovi.

Pobaví se každý, naštve jen někdo

Protiklady jsou silným motivem celé hry. Nejvíce je patrný rozdíl mezi českým lidovým a britským suchým humorem, které se ve hře potkávají. Režisér Stropnický chtěl zdůraznit trapnost, tedy pocit, jaký má Bertie sám ze sebe nejčastěji. Zároveň se snažil přiblížit královskou rodinu tím, že ji ukazuje i v situacích jindy nemyslitelných. Hned v první scéně celé hry se ukazuje Bertie nahý a tímto aktem se symbolicky zcela odevzdává a přiblížuje divákovi. Když postavy zmiňují používání toalet a užívají sprostá slova, ukazují, že jsou ze stejného těsta jako my. Katarze některých diváků tak díky tomu sice může být větší, konzervativnějšího návštěvníka ale mohou tyto scény spíše rozčílit. Trapnost je totiž ve hře posilována i kultivovanějším způsobem, a to dlouhými pauzami a chvílemi ticha. Jde rozhodně o rafinovanější a nosnější způsob, který je navíc vhodnější k britskému stylu humoru.

Zatímco hudba a kostýmy k inscenaci jsou řešeny čistě konzervativně, scéna Adama Pitra oplývá překvapeními. Honosný interiér Mahenova divadla se skvěle doplňuje nejen s námětem hry, ale i s rekvizitami, které jsou po celou dobu na jevišti. Dojem anglického salónu a pracovny je věrný, ačkoli je rekvizitám vyhrazen pouze omezený prostor. Velká část jeviště je ponechána volná a plně využita je i jeho hloubka. Díky tomu je možné často střídat prostředí bez rušivého přestavování scény. Režisér vsadil na statické projekce na průhledné plátno. Přestože na začátku dochází ke střídání scén snad až příliš často, v průběhu hry se tempo ustálí. Často problematické projekce v tomto případě hru aktualizují a umožňují vytváření efektních obrazů. Všudypřítomné černé deštníky umístěné na hranu jeviště i na boční balkony divákovi bez ustání připomínají, že královská rodina je pod neustálým dohledem anonymního davu a novinářů.

Výrazným prvkem na jevišti je naddimenzovaný mikrofon. Divadelní zkratkou je tak vyjádřen Bertieho strach z tohoto zařízení a mluveného projevu obecně. V druhé půlce se objevuje i velký trůn, vedle kterého je Albert vskutku malý a musí na něj složitě šplhat. Symbolickým závěrem je pak jeho snadné vyskočení na něj a sdílení tohoto obrovského prostoru s Alžbětou. Jejich schoulení se na trůn pod černý deštník za zvuku deště je vhodným a majestátním obrazem na závěr inscenace.

Králova řeč v Mahenově divadle je představením, které má potenciál zaujmout jak náročného diváka, tak občasného návštěvníka. Milovníci lidového humoru se budou bavit stejně jako ti, kterým je bližší spíše britský styl. Ani jedni nemají důvod cítit se ošizeni. Martin Stropnický dokázal s pomocí hereckého ansámblu vytvořit vyvážené dílo kombinující trapné a důstojné, a to bez přehnané dávky patosu. Rozhodně je tato hra nejlepší, co lze poslední dobou v Mahenově divadle vidět.