Krutý půvab

Brněnská Reduta uvedla groteskní adaptaci Buňuelova slavného filmu

Z inscenací režiséra Jana Mikuláška se v brněnské Redutě staly očekávané události – od dramatizace Houellebecqových Elementárních částic přes proslavenou Korespondenci V+W po loňskou adaptaci Ouředníkovy Europeany. Na konec této sezony Mikulášek v tandemu s dramaturgyní Dorou Viceníkovou připravil autorskou inscenaci Nenápadný půvab buržoazie, která se volně inspiruje ve slavném stejnojmenném francouzském filmu režiséra Luise Buňuela a scenáristy Jeana-Clauda Carriéra.
Absurdní grotesknost Buňuelovou metodou je postupné pronikání snové absurdity do střízlivých situací. Osu filmu tvoří příběh skupiny přátel, kteří se opakovaně snaží sejít k večeři, ale nedaří se jim to z čím dál podivnějších důvodů – od prostého nedorozumění přes vojenské manévry po teroristický útok. Také Mikulášek začíná vcelku normálně. Vidíme smuteční hosty před pohřbem, kteří sice příliš netruchlí, zato vybírají vhodný hudební doprovod ke spouštění rakve. Na tom by nebylo nic divného – než si uvědomíme, že fotografie zesnulého je vlastně portrétem jednoho z přítomných. Ostatní se na něj vrhnou, násilím ho vpraví do rakve a konečně začínají okázale truchlit v proudu slz.
Od té chvíle rozehrává režisér sled groteskních situací, které možná nejvíc ze všeho spojuje téma krutosti pod rouškou společenského chování. Všechno se dotahuje ad absurdum: z mileneckého dostaveníčka nad sklenkou vína se stává brutální pokus dívku opít proti její vůli, číšníkovo nenápadné uždíbnutí ze stolu vede k destrukci slavnostně prostřené tabule jako z němé veselohry. Zběsile násilná hra na škatulata pokračuje i potom, co už zbyla jen jediná hráčka a žádná židle. Tempo se zrychluje podobně jako Brelův Valčík na tisíc dob, který v jedné scéně zní – a působí stále silnějším dojmem naprosté nehoráznosti.

Poživačný život

Čas od času do toho znějí texty nejrůznějšího původu, od líčení nočních můr samotného Buňuela po nedávný pamflet dramaturga a dramatika Jana Vedrala proti jevištím adaptacím filmů. Na scénu se téměř mimochodem dostávají témata nacismu, drog, ale především poživačného pojetí života. Výsledný dojem z oné koláže vtipných i zneklidňujících obrazů a textů je vlastně v lecčem podobný pohledu na dějiny dvacátého století ve zmiňované Europeaně. Jak se v Nenápadném půvabu také říká: "Bez lidí by svět vypadal jinak. Bez lidí by šlo všechno líp."
Mikulášek se jako režisér prosadil především výrazně stylizovanými inscenacemi klasiky a románovými dramatizacemi. S Nenápadným půvabem se vydává směrem k autorskému divadlu, které je skutečně spíše etudou na téma než adaptací proslulého filmu – a zdá se, že se mu na volnějším poli výrazně daří. Zároveň si ponechává to, čím se jeho nejlepší inscenace vyznačovaly vždycky: pečlivou hereckou souhru v podání výtečných ansámblových hráčů i výraznou výtvarnou stránku z dílny jeho dvorního scénografa Marka Cpina. Nenápadný půvab buržoazie je neotřelým moderním divadlem, jaké není na našich scénách k vidění často. Náročnější divák by si jej neměl nechat ujít. Jan Mikulášek, Dora Viceníková

Michal Zahálka, autori@economia_cz  In.: Hospodářské noviny, 20.6.2012