Lakomec: Molière Národní divadlo v Brně, Mahenova činohra, premiéra 20. 3. 2009

autor: David Kroča, zdroj: Český rozhlas 3 Vltava

Říká se, že Molièrovu komedii Lakomec může nasadit jen divadlo, které má ve svém souboru špičkového komika. I tehdy, budeme-li se řídit pouze tímto pravidlem, brněnské nastudování obstálo. 

Inscenace hostující režisérky Viktorie Čermákové však nestaví pouze na postavě Harpagona, která zesměšňuje náruživou závislost na mamonu. Slavnou klasicistní komedii o vystřízlivění lakomého lichváře pojímá jako nevšední divadelní podívanou, v níž se prolínají vážné prvky s parodickými a dobové divadelní principy s postmodernou.

 Schválnosti a šprýmy provázejí zvláště  tradiční princip divadla na divadle. Režisérka oživuje patetické herectví či prvky lidového divadla, ale v okamžicích, kdy aktéři zamíří směrem k divákům, nechává také herce vystoupit z rolí, případně civilně glosovat právě probíhající akci. V hyperbole tento princip zafunguje v samotném finále. V okamžiku, kdy lakotný Harpagon odhaluje, že synova vyvolená Mariana a dceřin nápadník Valér jsou dětmi movitého Anselma, paroduje režisérka nejen Molièra, ale rozuzlení tradičních komedií obecně. Titulní hrdina nad nečekanou pointou jen nevěřícně kroutí hlavou: ostatně stejně tak, jako mnohý divák nad zvolenou nadsázkou. Když konečně svolí ke sňatku svých potomků s vytouženými partnery, vrací se k němu i ztracené peníze a hrdina se jimi nechá doslova zasypat.

Není pochyb o tom, že inscenační tým vložil do představení silnou imaginaci. Scéna Jana Štěpánka s pomocí kašírovaných kulis evokuje pohádkové interiéry, jako by před diváky právě ožívaly prostory dětských snů, ale možná také prvky barokní scénografie.  Výtvarnice Andrea Králová přispěla do mozaiky kostýmy, které připomínají spodní prádlo a noční domácí úbory, a snivou atmosféru dokresluje také hudba Petra Kofroně.  

Zdeněk Dvořák hraje Harpagona s velkou energií, ale také s citem pro zvolenou režijní poetiku. Nechce své kolegy přehrávat, nýbrž pouze důsledně pointuje stylizované výstupy komicky nahastrošeného šviháka, který se zvráceně kochá vlastními slabostmi. Jeden z jeho životních výkonů mu pomáhají budovat zvláště představitelé obou Harpagonových dětí: Eva Novotná v roli rozevláté a živelně milující Elišky a Jakub Šafránek v úloze Kleanta, jenž si rychle osvojuje otcovy lichvářské metody a pro lásku k Marianě je ochoten udělat ledacos. Salvy smíchu pak vyvolává zcela nečekaně vedlejší rolička služky Klaudie. Režisérka do ní obsadila Jindřicha Světnicu, jenž odzbrojil premiérové publikum zvláště v okamžiku, kdy v dlouhé sukni a s drdolem na hlavě přišel poprvé obsloužit pánovy hosty.

Brněnské nastudování Molièrovy komedie se pokusilo oživit známou předlohu novým inscenačním klíčem. Ačkoliv režijní poetika Viktorie Čermákové nemusí být všem divákům po chuti, její inscenace rozhodně nenudí. A to má ještě v záloze skvělého Dvořákova Harpagona…