Lidsky zvířecí a zvířecky lidská Liška Bystrouška

autor: Kateřina Lahodová  zdroj: Kulturissimo

Krátce po derniéře své první inscenace uvedené na scéně Mahenovy činohry se režisérský tandem SKUTR do Národního divadla Brno vrací s dalším výkladem původně hudebního díla. Tentokrát na inspirační popud dramaturga Martina Dohnala vzniká inscenace na motivy libreta Leoše Janáčka Liška Bystrouška. Již pozměněný název celého projektu značí, že zde nepůjde o činoherní převyprávění příhod, které postava lišky Bystroušky zažívá, tedy o realisticky ztvárněný příběh, ale spíše o archetypální výklad hlavní postavy. Inscenace co do formy vychází z Janáčkovy úsečnosti, nedoslovnosti a z toho plynoucí surreálnosti, co do obsahu čerpá ze setřených hranic lidského a zvířecího světa. Co jsme vlastně víc? Lidé nebo zvířata?

Režiséři Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka záměrně ve výběru textové předlohy upřednostnili Janáčkovo libreto před Těsnohlídkovou povídkou: v operní verzi Bystrouška umírá, čímž se otevírá otázka smyslu zvířecí i lidské existence, smyslu přírody a vesmíru. Konečný text inscenace vznikal během zkoušení, přeskupováním, doplňováním a vyškrtáváním se nakonec zrodil velice zvláštní tvar skládající se z krátkých monologů, delších dialogů a lidových písní, které se v rychlém sledu střídají v totálně divadelních obrazech. K tomu přispívá proměnlivá scéna Jakuba Kopeckého, náznakové zvířecí kostýmy Lindy Boráros, tklivá hudba Petra Kalába a typizující choreografie Adély Stodolové Laštovkové. Celková struktura inscenace rozhodně není postavena na křivce dramatického napětí, ale na sledu surreálných či snových obrazů, z nichž plynou nejrůznější emoce, témata, nebo vztahy. Jen je škoda tuto plynoucí strukturu rozbíjet přestávkou, když druhá polovina představení trvá jen půl hodiny a navíc se v ní sled událostí odbývá v příliš rychlém tempu.

SKUTR s Kopeckým spolupracuje pravidelně a je zřejmé, že některé motivy jako například vycpaná zvířata nebo trávníkem pokrytá scéna se v jejich tvorbě opakují. V případě Lišky Bystroušky Kopecký s architektonickou čistotou a smyslem pro linie nechává scéně prostor pro kostýmní, herecké a choreografické prýštění. Obrazy z hostince, revírníkova obydlí a liščiny nory rámuje vysokou dřevěnou konstrukcí zdí z horizontálně naskládaných prken, kterými procházejí pruhy světla, čímž celá kompozice vyvolává dojem obrazného vězení, ať už si pod ním představíme „věznění“ domácího zvířectva nebo vězení životní. Scénu výrazně doplňují dva kýčovité, na vlas stejné obrazy s mysliveckou tématikou. Menší z nich je součástí dekorace hospody, větší pak vykrývá celý zadní plán jezevcovy a Bystrouščiny nory. To je jeden případ zdvojení. K jinému dochází v principu opakování hereckých akcí a v podstatě to neznamená nic menšího než metaforické vyjádření koloběhu života, jeho cykličnosti a návaznosti. A takových kódů je do inscenace zaneseno víc.

 Nerozlišitelnost zvířecího a lidského světa je klíčem k herecké interpretaci. Herci jsou obsazeni do prostupujících se dvojrolí, to znamená, že hrají zároveň jak lidské, tak zvířecí postavy. Většině herců tyto přechody vychází. Například Dita Kaplanová jako Revírníková-hlavní slepice jednou odstiňuje ženskou slepičí povahu občasnou intonací, pohyby hlavy či gesty, jindy je slepicí se vším všudy, to když snáší vejce anebo je oblečena spolu s ostatními slepicemi do kabátu ušitého z peřiny. Těmito slepičími kostýmy zde Boráros trefně vystihuje spojitost mezi funkcí peří v lidském a zvířecím světě. Dále ve své zvířecí podobě exceluje Eva Novotná v roli hostinské-modré vážky, která vyniká svým účelně stylizovaným dynamicky proměnlivým pohybovým výrazem, a Martin Sláma coby učitel-žabák, jehož charakterizuje kostýmem naddimenzovaná postava a žabí apetit. SKUTR dává v jednu chvíli jeho postavě dokonce prostor stát se hybatelem vesmíru, když na cestě z hospody rozhoupává obří lustr ve tvaru koule. Jeviště potemní a z lustru se stává měsíc v úplňku rozpohybovaný lidsko-zvířecí silou. Liška Bystrouška Magdalény Tkačíkové s dlouhým ocasem v ruce je zvířecí divoženkou, která se umí prát a vycenit zuby. Současně má v sobě ale něco z mladé lolitky a předčasně dospělého dítěte. Se Zlatohřbítkem Martina Veselého tvoří sladěný, lehce ztřeštěný pár.

 Liška Bystrouška je barevná jak po vizuální, tak po auditivní stránce. Množství lidových písní, které zazní ve sladěném a současně emočně nabitém syrovém zpěvu Lucie Schneiderové a Zuzany Ščerbové, dotváří inscenaci v přirozeně tklivý tvar, ve kterém se řeší základní životní otázky, na něž není možné odpovědět. SKUTRu úprava libreta, sázka na pohybové, pěvecké, herecké i kostýmní řešení lidského světa nazíraného zvířecí optikou, vyšla. I když se občas uchyluje k povrchním řešením situací, například když nechává po jevišti bloudit svatebčany rozežraného králíka, v součtu platí jeho nové zpracování za poetickou hříčku o věčném koloběhu života v přírodě, jíž jsme součástí, a je naprosto jedno, jestli jako lidé nebo jako zvířata.