Literární noviny

10.2.2011

Balada o smutných klaunech


Brněnská Reduta Národního divadla je alternativní scéna, jež bez deklarací přejímá dokonce některé funkce stále unavenější brněnské "pravicové avantgardy" Husy na provázku a HaDivadla. Léta práce přinesla konečně výrazný úspěch: Korespondenci V + W přepsala do scénického tvaru Dora Viceníková. A inscenace režiséra Jana Mikuláška skončila v anketě Divadelních novin o nejlepší umělecký počin roku 2010 na pátém až šestém místě
V ýběr z korespondence dvou nesporně největších českých divadelníků 20. století má přesné vročení: 1957 až 1980. Jiřího Voskovce a Jana Wericha rozdělila železná opona. Jiří glosuje ironicky: "Tvůj kabel… mi byl doslovně na kůň podán, an s Colťákem 45, model 1871 u prdele, jsem cválal podél Gregory Pecka, po úbočí plném kaktusů ve výši asi 11 000 stop nad mořem. Bolí mne řiť, jsem uřícen – už jsem na Western filmování starej (to mělo bejt tak v době Pohádky máje), ale co se dá dělat – živobytí je živobytí. Dobře platěj." Pohádka máje zůstala pro oba můrou. Za vystoupení "v tom strašlivém Mrštíkově komerčním kýči" je v roce 1926 vyloučili z Devětsilu. Za porušení vkusu a umělecké odpovědnosti. Ve skutečnosti se jim otevřela cesta k Osvobozenému divadlu. Jan je skeptičtější, ale stejně sršatý: "Teď jsme uvedli bulharskou soudobou veselohru. Je to bulharské a soudobé, nikoliv veselé…" Nebo: "Znáš nejkratší anekdotu socialistického světa? Kohn havířem. (To je celý.)" Míří přesně: "Když se zkříží prase se včelou, vznikne co? Vznikne pilný malý český člověk. Ale pořád je to svině."

Ve věku antilistin

Na scéně dva stále smutnější klauni – Václav Vašák (Voskovec) a Jiří Vyorálek (Werich) – spolu se stejně smutnící a životem – i Janem – utahanou Zdeničkou Werichovou v jímavě posmutnělém až zasněném projevu Gabriely Mikulkové. Jan Mikulášek skrze ně tlumočí hoře z nerozumu českých věcí. Nekopírují slavné skeče, korespondence ale zřetelně prozrazuje narůstající obavy o nenapravitelnost věčné pře ducha s malostí.
Werich: "Jiříku, nemáš ponětí, jak ta válka, kterou jsme před lety společně vypověděli lidské blbosti, jak má konec
v nedohlednu. Lidská blbost… se nejrychleji regeneruje ze všeho, co se regenerovat může. Za jednoho vola okamžitě zaskočí volové dva…" Korespondence V + W není humoristickou koláží. Deziluze obou osvobozených duchů končí v definitivnu. Jako urychlovače k odchodu ze světa působily k stáru nejenom choroby, ale třeba i skandál kolem Anticharty. Werich: "Pokoušeli jsme se o socialismus s lidskou tváří. Povedl se nám místo toho socialismus s husí kůží. A pracujeme na socialismu s hroší kůží." A Voskovec: "Dostal se mi do ruky výstřižek s fotkou tebe, sedícího doličně v hledišti Nár. div., na které vypadáš jako Jan Neruda… A potom jste všichni národně šli a podepisovali listinu. To sis všim´, že žijeme ve století podepisování listin, jež se všechny postupně navzájem ruší?"

Lid a jeho synonymum

Dojemné a neveselé je dopovězení osudů nejslavnější a nejinteligentnější české herecké dvojice. Režisér Mikulášek zdědil obraznost po dědečkovi, básníkovi Oldřichovi. Jeho Evžena Oněgina v ostravském Divadle Petra Bezruče, na kterém je při Taťánině monologu v hledišti expresívně hluboké ticho, a po něm vlhko od slz, označily některé zcyničtělé kritičky za citové vyděračství. Katarzní krůpěje pálí v očích i při závěrečných tónech Korespondence V + W. Voskovec: "Svět je špatně vymyšlenej, mlýny boží melou pomalu a úplně zbytečně, protože mlynář již od nich dávno vodešel někam jinam – a pravda nevítězí. Tato fakta vysvětlí mnohé daleko jednodušeji než víra, naděje a láska." V úplně jiné korespondenci si Werich neodpustil rýpnutí po svém. Když byl v první polovině 70. let ve jménu lidu, tedy nikým, a přece všude zakázaný, napsal Josefu Věromíru Plevovi, autorovi knížky dětinského věku generace mé – Malého Bobše: "Lid je pro mne synonymem slova prd." My už ale dávno víme, že V + W umřou – až opadá listí z dubu. Zatím asi osm divadelních kritiků a teatrologů se přiznalo, že Mikuláškovu scénickou báseň nominovali na Inscenaci roku 2010 pro březnovou rošádu udílení Cen Alfreda Radoka. Dojala i hlediště Nové scény Národního divadla na zahajovacím představení jarního cyklu přehlídky profesionálních regionálních scén České divadlo v Praze…

Jiří P. KŘÍŽ