Michal Zahálka o inscenaci Zlatá šedesátá

Michal Zahálka, NADIVADLO, 7. 4.

Zahálka: Dvě z Brna

Stává se mi to pravidelně: vrátím se domů a zjišťuju, že už vlastně nemám důvod nic moc psát, protože už to beztak napsal někdo z kolegů, kteří byli u stroje dřív a rychleji píší, a já nemám potřebu nic dodat. Z víkendového výletu do Brna tedy jen pár poznámek k tomu, co už napsal Vladimír Mikulka v předchozích příspěvcích.

Zlatá šedesátá jsou zvláštní zážitek: na vyvýšené, barokně stylizované scéně vybydleného starodávného pokoje, kterou od první řady dělí po celou dobu prázdná, potemnělá forbína, tři herci a dvě herečky v totožných černých oblecích přednášejí úryvky z deníku Pavla Juráčka a k tomu (případně mezi tím) provozují nějakou akci - ať už sami, s rekvizitou nebo třeba s chytře používanou projekcí. O tom, co člověk v divadle očekává, a co se tak nějak automaticky vtírá do recenzního slovníku, nemůže být řeč: herci nevytvářejí postavy, tím pádem nerozehrávají vztahy, a až na malé výjimky (já si konkrétně vybavuji jednu) se tu neprovozují situace. Takhle daleko od činohry Reduta, myslím, dosud nezašla: inscenace se sice hlásí k linii Korespondence V + W, ale zatímco u té můžeme docela jednoznačně hledat postavy a situace (tedy "Vyorálek hraje Wericha", resp. "Werich má konflikt se Zdeničkou"; totéž v abstraktnější rovině i u Europeany), u Zlatých šedesátých už je zcela definitivně hlavní důraz na slovu a obraze. A řekl bych dokonce, že zatímco jindy (Europeana, Korespondence) se obrazy a nápady kupí v poměrně rychlém sledu, tady jde především o text: představení se pohybuje pomalým tempem a místy nabývá až meditativního charakteru. Je-li to "nejlepší Mikuláškova inscenace vůbec", jak napsal Vladimír Mikulka, to si nejsem jistý - ale určitě je moc dobrá.

(............)

                                                                                             Michal Zahálka, NADIVADLO, 7. 4.