Mikuláškova velká žranice

Divadelní přepisy filmů z větší části představují protivný mor posledních let či z nouze ctnost. Jen malá část z nich má smysl, protože otrocky nepřevádí děj do divadelní zkratky, ale nachází nové téma i formu. Takový je i Nenápadný půvab buržoazie, který v brněnské Redutě uvedl Jan Mikulášek.

Redutou se může brněnské Národní divadlo skutečně pyšnit. Za pár let její existence ji Petr Štědroň a Dora Viceníková vyprofilovali jako výrazně experimentální scénu, kde se dělá inspirativní autorské divadlo. Je to potěšující i proto, že u nás se často směšuje, k čemu mají sloužit dotace pro velká městská divadla. Stále je třeba obhajovat, že minimálně jednou částí mají směřovat na nekomerční experimentální tvorbu, která má schopnost posouvat vývoj. Zaměnitelná, splavná dramaturgie bohužel nikdy nemá nouzi o diváky. Reduta si dobytý prostor uhájí víc než dobře a právě končící sezona je toho důkazem. Výběr titulů svědčí o jasné tematizaci a režijní interpretace tu jsou výrazné, byť třeba někdy diskutabilní. Ale tak to má být. A nejen způsobem své profilace je Reduta důstojným brněnským pandánem ke končící pražské Komedii. A to je rozhodně dobrá zpráva.
Nenápadný půvab buržoazie s podtitulem Hommage a Bunuel et Carriere skládá různé motivy z Buňuelovy tvorby (ale zřejmě i jiných) a originálně je rozvíjí a přetváří k obrazu svému. Ze slavného filmu si především bere základní situaci – hostinu jako metaforu trapného přežívání. Při ní se schází skupinka podivných existencí, které hrají neméně podivné hry. Žádný třídní osten tu však necítíme. Ti, o které jde, jsou především reprezentanti programového cynismu a ubožáctví. Jsou uzavřeni v jakýchsi odvrácených kulisách života, který tak nemůže být nic jiného než permanentní a neřešitelné faux pas. Toto slovní spojení také výmluvně svítí na jedné ze stěn, které drží opěrky – skutečně se nacházíme v provizoriu, jež se může kdykoliv zřítit.
Uprostřed se tyčí dlouhý stůl pokrytý bílým ubrusem. I ten postupně podlehne destrukci. Vše na něm bude zmasakrováno, zničeno, rozdupáno a rozmetáno. A na těchto troskách se šílená skupinka bude opět o cosi pokoušet. Budou si převlékat kabáty, vycpávat se novinami, zahrnovat se děsivými vulgárními výlevy, žvanit o ničem, požírat vlastní boty, okusovat židle, močit do šampusek a pochvalovat si takto získaný mok. Šílená jízda skončí v totálním zmrtvění, jež korunuje procítěné zvolání, že kdyby nebylo lidí, šlo by to lépe.
Střílet po sobě – jak zábavné Mikuláškovo groteskní podobenství, tato velká žranice, v níž se všichni požírají navzájem, je dost přesnou diagnózou současnosti. Začíná obrazem pohřebního hodování, které ovšem nemůže začít, protože nebožtík je stále naživu a do hrobu se mu nechce. Aktéři této drastické klauniády zprvu dodržují dekorum, pokukují po hodinkách a po sobě navzájem, tváří se starostlivě, že nestihnou funus a oběd. Nakonec padnou všechny zábrany, nebožtík je nemilosrdně udušen, narván do rakve a vynesen.
A tento kontrast, jenž spočívá mezi nekonečným předstíráním, totálním odcizením a skutečným stavem věcí, se vine celou inscenací. Režie ho také promyšleně stupňuje a vytáčí do stále sarkastičtějších a divočejších poloh. Číšníkovo uždibování se mění v boj o poslední sousto, který končí totální destrukcí, kdy je jídlo na pečlivě připravené tabuli rozmetané do všech stran. Přichází delikátní pár s psíkem, delikátnost však brzy bere za své, oba se rvou jako koně. On ji div nezadusí, jak jí leje do chřtánu víno, jen pes nezúčastněně žere, co zbylo po předchozí bitce. A v pozadí zní romantický Chopinův klavír.
Jsou to výmluvné obrazy, které ani nepotřebují slovní vyjádření. Jindy je ale nositelem významu sama hovadská konverzace. Anebo po sobě všichni rovnou střílejí či se sami vraždí, vždyť je to tak osvěžující a zábavné.
Výtečná kolektivní souhra Mikuláška evidentně baví zkoumat anatomii mezních situací, jejich zrod i často absurdní vyústění. A vychází mu stylově pozoruhodný tvar, který se pohybuje mezi etudami těžícími ze základní divadelnosti a až surreálně laděnými obrazy. Třeba jako ten závěrečný, kdy se všichni promění v řeholníky a dávají si "lajnu".
Má ovšem také hereckou sestavu, která udrží styl tohoto zvláštního pojetí. Základem je výtečná kolektivní souhra, nad níž pravidelně vystřelují nejrůznější sólo výstupy, například v drastických klauniádách exceluje trojice Petr Jeništa, Jiří Vyorálek a Jan Hájek a velký smysl pro rozvíjení absurdních situací projevují všechny tři herečky. Dita Kaplanová, Zuzana Ščerbová a Petra Bučková se rvou o cokoliv jako o život, drží dekorum za všech okolností a vzápětí se nechají škrtit i dusit, pojídají kravaty i ubrus, svlékají se a válejí po zemi, projevují emoce i perverzní lhostejnost. Jsou to vrcholně komediální výkony, ovšem prostřižené do vypjaté grotesky.
Mikulášek se Buňuelem nechal inspirovat jen v základní myšlence. Vše ostatní je ryze autorské divadlo, obrazivé a s jasnou výpovědí. Takové má totiž smysl, a jestli se útlocitnějším povahám dělá při destrukci a nechutnostech na jevišti špatně, pak by si měl uvědomit, že pohled na dnešní stav společnosti občas také vzbuzuje až dávivý reflex.

---

Nenápadný půvab buržoazie Režie: Jan Mikulášek Adaptace: Jan Mikulášek a Dora Viceníková Výprava: Marek Cpin Národní divadlo Brno – Reduta, premiéra 7. 6.

Jana Machalická

Lidové noviny, 12. 6. 2012