Naplivat do ksichtu době

Vladimír Mikulka, NADIVADLO, 6. 4.

Naplivat do ksichtu době

Je to nepřehlédnutelný posun. Před dvaceti lety vzbudil v Brně a potom i leckde jinde téměř nekontrolované nadšení retromuzikál Hvězdy na vrbě, nostalgický výlet zpátky do zlatých šedesátých. Nyní se na tutéž dobu podívala další generace brněnských divadelníků. A v jejich inscenaci převládá úzkost, bezvýchodnost, deprese a znechucení sebou samým i celým okolím: „Kde je ten ksicht, do kterého bych tak rád plivnul?“ Zlata šedesátá nevypadají v pohledu Pavla Juráčka a Jana Mikuláška jako bezstarostná epocha, do které by byla radost se vracet. Nejspíš to hodně vypovídá i o době, ve které obě zmíněné inscenace vznikaly, to teď ale nechme stranou.

Mikulášek, Viceníková a Cpin plynule navazují na celou sérii podobně ladných titulů. I tentokrát se na scéně objevují postavy (přesněji řečeno, Pavel Juráček v pěti podobách) které vlastně „jen“ odříkávají své party a nevstupují přitom do tradičně pojatých dialogů či vztahů. Citace z deníků se prolínají se scénickými obrazy, které jsou dílem nadsazenou ilustrací vyřčeného a dílem to vyřčené asociativně doplňují a rozvíjejí. Juráčkovy drásavé zpovědi představují materiál, který sám o sobě patří k tomu nejsilnějšímu, co se v české poválečné literatuře objevilo, a Zlatá šedesátá nabízejí divadlo bez nadsázky kongeniální. Výsledkem je depresivní pohled na odvrácenou stranu jedné milované doby a jednoho nesporného úspěchu, ve kterém se slovo a divadelní obrazy vzájemně umocňují. Nejlepší Mikuláškova inscenace vůbec.

                                                                                  Vladimír Mikulka, NADIVADLO, 6. dubna