Mezinárodní den divadla

Dozvěte se něco více o tomto výjimečném dni a  přečtěte si poselství  Daria Fo napsaného k příležitosti Mezinárodního dne divadla 2013.



"MEZINÁRODNÍ DEN DIVADLA byl ustanoven v roce 1961 Mezinárodním divadelním institutem (International Theatre Institute – ITI). Tento den slaví každoročně 27. března všechna národní střediska ITI a spolu s nimi celá mezinárodní divadelní obec. Při této příležitosti se organizují různé národní i mezinárodní divadelní akce – k nejvýznamnějším z nich patří Mezinárodní poselství – z podnětu Mezinárodního divadelního institutu je každoročně jeho autorem vybraná světově proslulá divadelní osobnost."

 Světový den divadla 27. března 2013



POSELSTVÍ  Daria Fo K MEZINÁRODNÍMU DNI DIVADLA 

      V dávné minulosti mocní tohoto světa  dali  najevo  svou nesnášenlivost  tím,  že vypudili z naší  země herce  COMMEDIA DELL'ARTE. 

     Dnes v důsledku krize nacházejí herci a divadelní soubory jenom svízelně jeviště, divadla a diváky.

     Proto dnešní vládci nemusejí hledat způsob, jak kontrolovat osoby, které se vyjadřují ironicky a se sarkasmem, -  neboť herci už nemají kde oslovit diváky.

     Ovšem v renesanční Itálii museli vládci vyvinout značné úsilí, aby udrželi „komedianty“ na uzdě, protože ti měli velmi početné publikum.

     Je obecně známo, že k hromadnému exodu herců COMMEDIA  DELL'ARTE došlo ve století  protireformace,  které požadovalo uzavření  všech divadelních sálů, především v Římě,  neboť herci byli obviněni, že znesvěcují  Svaté město.  Roku  1697  papež  Inocenc XII. nařídil,  pod  značným tlakem konzervativnější části měšťanstva   a  představitelů kléru,  zbourání divadla TORDINONA, které podle názoru moralistů  uvedlo největší počet obscénních představení.

     V období  protireformace kardinál  Karel Boromejský,  který  působil v severní Itálii,  si  vzal za  úkol spasit “milánské  děti“ a proto stanovil  jasný  rozdíl mezi  uměním,  nejvyšší formou duchovního vzdělání, a divadlem jako projevem rouhání a marnosti.  V dopise  svým    spolupracovníkům, který cituji spatra,  se vyjádřil  víceméně takto:  „Proto  nám leží  na srdci vykořenění hanebného plevele, a učinili jsme vše, abychom spálili texty obsahující hanebné řeči, abychom je vymazali  z paměti lidí a zároveň abychom pronásledovali osoby, které  šíří  takové  texty tiskem.  Je však zřejmé, že zatímco jsme spali, ďábel pracoval s ještě větší mazaností.  Do duše pronikne mnohem lépe, co oko vidí, než co si lze přečíst v knihách!   Pro mysl dospívajících chlapců a mladých dívek je  mnohem  zhoubnější  mluvené slovo, provázené odpovídajícími  gesty než mrtvá slova vytištěná   v   knihách.  Je proto nezbytně nutné zbavit naše města  divadelníků právě  tak,  jako se zbavujeme nežádoucích duší.“

     Jediné  řešení  dnešní krize tedy spočívá v naději,  že bude  uspořádán velký hon na nás, divadelníky a zejména pak proti mladým, kteří chtějí dělat divadlo a vznikne nová  diaspora „komediantů“,  divadelníků,  kteří  z tohoto omezení nepochybně vytěží dosud nepředstavitelné výhody a inspiraci pro nová divadelní představení, pro nové divadlo.

překlad Dagmar Steinová



ŽIVOTOPIS

Dario Fo, narozen 24. března 1926, italský satirik, dramatik, divadelní režisér, herec a skladatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu 1997.

Často úzce spolupracuje na svých hrách s manželkou Francou Rameovou a ve své dramatické tvorbě využívá komediální metody italské commedia dell´arte / divadelního stylu oblíbeného  u dělnických tříd/. Je známý svou politickou a společenskou satirou a levicovou politickou angažovaností a jeho dílo je příznačné kritikou organizovaného zločinu, politické korupce, atentátů, doktrín katolické církve a konfliktu na Blízkém východě.

 Dario_Fo_Franca_Rame.jpg

 Dario Fo & Franca Rame Photo by Guido Harari

Jeho první divadelní zkušeností byla spolupráce na satirické revue pro malé kabarety a varieté. Posléze  v r. 1959  s manželkou založili  Campagnia Dario Fo-Franca Rame a jejich humorné skeče v show „Canzonissima“ televize RAI   z něj brzy učinily populární osobnost veřejného života. Postupně rozvíjel propagační divadlo, politické, často rouhačské a skatologické,  ale vycházející z tradice  commedie dell´arte a smíšené s tím, co sám Fo nazval „neoficiální levičáctví“. V r. 1968 Fo a Rameová založili další skupinu – Nuova Scena/Nová scéna/, s vazbami na italskou komunistickou stranu a v r. 1970 odstartovali s Collettivo Teatrale La Comuna turné po továrnách, parcích a tělocvičnách.

Fo napsal asi 70 divadelních her, spoluautorkou některých je Rameová. Mezi jeho nejpopulárnější patří: Morte accidentale di un anarchico (1974 – Náhodná smrt anarchisty) a Non si paga, non si paga! (1974 – Nemůžeme platit, nebudeme platit!). Jako interpret je Fo nejznámější svou sólovou fraškou Mistero buffo (1973, Mysteria buffa) vycházející ze středověkých pašijových her, ale vždy aktualizovanou, resp. aktuálně proměněnou improvizací a na základě reakcí publika.

Mezi jeho další  práce,  některé vytvořené s Rameovou, patří:

Gli arcangeli non giocano al flipper (1959, Archandělé nehrají biliár), Isabella, tre caravelle e un cacciaballe (1963, Isabella, tři karavely a podfukář),Settimo :ruba un po´meno (1964, Nepokradeš),  Lu Santo jullare Francesco (1997, Svatý komediant František), ad.

Jeho hry, zejména Mysteria buffa, byly přeloženy do více než 30 jazyků, a pokud jsou uváděny mimo Itálii, jsou často upravovány tak, aby odrážely místní politické a společenské problémy – Fo sám vybízí překladatele a režiséry k úpravám svých her, jak uznají za vhodné, když usoudí, že to bude v souladu s tradicí jevištní improvizace commmedia dell´arte a aktualizací.

V současné době Fo s Rameovou  vlastní a řídí divadelní společnost. Při udílení Nobelovy ceny za literaturu 1997 výbor zdůraznil, že Fo jako spisovatel „napodobuje středověké šašky v jejich bičování autorit a podpoře důstojnosti utlačovaných“.



Mezinárodní divadelní ústav a Světový den divadla 27.března

 Ustavení Světového dne divadla navrhl nejdříve v Helsinkách a potom ve Vídni na 9. světovém kongresu Mezinárodního divadelního ústavu v červnu 1961 jménem Finského střediska Mezinárodního divadelního ústavu prezident Arvi Kivimaa. Tento návrh, podporovaný skandinávskými středisky, byl schválen aklamací.

 Národní střediska Mezinárodního divadelního ústavu ITI, jichž je dnes téměř 100 na celém světě, slaví od té doby každý rok 27. březen (datum zahájení sezony "Divadla národů" v roce 1962 v Paříži) jako Světový den divadla mnohočetným a nejrůznějším způsobem.

 Mezinárodní divadelní ústav, založený v roce 1948 organizací UNESCO a světově proslulými divadelními osobnostmi, je nejvýznamnější mezinárodní nevládní organizací v oblasti performing arts, která má formální příbuzenské vztahy s UNESCO (vztahy poradenství a přidružení). ITI usiluje o "prosazování mezinárodní výměny poznatků a praxe v oblasti reprodukčního umění, podněcování tvorby a zvyšování spolupráce mezi divadelníky, vytváření povědomí veřejného mínění o nezbytnosti počítat s uměleckou tvorbou v oblasti rozvoje, prohlubování vzájemného porozumění za účelem účasti na posilování míru a přátelství mezi národy, připojení se k obraně ideálů a cílů organizace UNESCO."

 Akce, pořádané na oslavu Světového dne divadla, se snaží výše zmíněné cíle naplňovat. Každý rok je přizvána význačná divadelní osobnost nebo osoba vyznačující se silou srdce a ducha z jiné oblasti, aby se podělila o své úvahy o divadle a souladu mezi národy. To, co je známé jako Mezinárodní poselství, se překládá do více než 

20 jazyků, předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě
a tiskne ve stovkách deníků. Kolegové v audiovizuální oblasti bratrsky pomáhají a více než stovka rozhlasových a televizních stanic vysílá Poselství posluchačům ve všech koutech všech pěti kontinentů.

 Jean Cocteau byl autorem prvního Mezinárodního poselství v roce 1962. V roce 1993 vydalo Venezuelské střediskoITI dvě antologie, jednu obsahující všechna poselství od roku 1962 do roku 1993 v originálních jazykových verzích a druhou sbírku ve španělštině.

 Světový den divadla je příležitostí pro divadelníky, aby oslavili sílu reprodukčního umění spojovat lidi, je to příležitost podělit se se svými diváky o určitou vizi svého umění a jeho schopnost přispívat k porozumění a míru mezi národy.

 Spolu s širokým rozšířením Mezinárodního poselství, které je ústředním znakem Světového dne divadla od jeho zavedení v roce 1961, zahrnuje Světový den divadla četné akce ve všech částech světa od téměř intimních projevů až po velké lidové slavnosti.

 Zdá se, že mnohé akce plní řadu funkcí. Zatímco všechny akce manifestují mezinárodní aspekt, oslavy Světového dne divadla často poskytují příležitost, aby se městská a provinciální divadla v určité zemi více sblížila. Pomocí bezplatných představení a rozhlasových a televizních pořadů, které mohou dojít jak k dlouholetým milovníkům divadla, tak k těm, kteří nikdy žádnou hru neviděli, divadelní profesionálové také rozvíjejí a zlepšují vztahy se svými diváky.

 Četné akce jsou mnohostranného rázu a často je pořádají střediska, která mají k dispozici jen omezené prostředky. Na příklad Bangladéšské středisko ITIa Federace divadelních skupin Bangladéše oslavují Světový den divadla za účasti celé divadelní komunity. 

V průvodu ulicemi Dháky se sejde více než 1000 herců a hereček v divadelních kostýmech. Pořádají se divadelní výstavy a večer následuje tradiční přednáška o divadle v Bangladéši
a divadelní představení různých divadelních společností.

 ITI – Provolání k Mezinárodnímu Dni divadla – 27. března

Autoři Poselství:

  1.  1962:  Jean COCTEA
  2.  1963:  Arthur MILER
  3.  1964:  Laurence OLIVIER – Jean-Louis BARRAULT
  4.  1965:  Anonym
  5.  1966:  René MAHEU, generální ředitel UNESCO
  6.  1967:  Helen WEIGEL
  7.  1968:  Miguel Angel ASTURIAS
  8.  1969:  Peter BROOK
  9.  1970:  Dimitrij ŠOSTAKOVIČ
  10.  1971:  Pablo NERUDA
  11.  1972:  Maurice BEJART
  12.  1973:  Luchino VISCONTI
  13.  1974:  Richard BURTON
  14.  1975:  Ellen STEWART
  15.  1976:  Eugene IONESCO
  16.  1977:  Radu BELIGAN
  17.  1978:  národní poselství
  18.  1979:  národní poselství
  19.  1980:  Janusz WARMINSKI
  20.  1981:  národní poselství
  21.  1982:  Lars af MALMBORG
  22.  1983:  Amadou Mahtar M´BOW, generální ředitel UNESCO
  23.  1984:  Michail  CARJEV
  24.  1985:  Abndré-Louis PERINETTI
  25.  1986:  Wole SOYINKA
  26.  1987:  Antonio GALA
  27.  1988:  Peter BROOK
  28.  1989:  Martin ESSLIN
  29.  1990:  Kirill LAVROV
  30.  1991:  Federico MAYOR – generální ředitel UNESCO
  31.  1992:  Jorge LAVELLI – Arturo USLAR PIETRI
  32.  1993:  Edward ALBEE
  33.  1994:  Václav HAVEL
  34.  1995:  Humberto ORSINI
  35.  1996:  Saadalla WANNOUS
  36.  1997:  Jeong Ok KIM
  37.  1998:  50. výročí ITI– speciální poselství
  38.  1999:  Vigdís FINNBOGADÓTTIR
  39.  2000:  Michel TREMBLAY
  40.  2001:  Iakovos KAMPANELLIS
  41. 2002:  Girish KARNAD
  42. 2003:  Tankred DORST
  43. 2004:  Fathia  EL ASSAL
  44. 2005:  Ariane MNOUCHKINE
  45. 2006:  Victor Hugo RASCON BANDA
  46. 2007:  Jeho Výsost šejk Dr. Sultan Bin Mohammed AL-QASIMI
  47. 2008:  Robert LEPAGE
  48. 2009:  Augusto BOAL
  49. 2010:  Judi DENCH
  50. 2011:  Jessica A. KAAHWA
  51. 2012:  John MALKOVICH
  52. 2013 : Dario FO