Respekt

15.3.2010

10 % něhy

Tvář francouzského prozaika Michela Houellebecqa: kruhy pod očima, mdlý pohled, semknuté rty, vlasy jako by mu vypadávaly i na fotografiích. Celkový dojem: letargie, únava, zklamání, omrzelost životem.
Při pohledu do této tváře není těžké pochopit, proč jsou jeho díla označována nejprve za skandální, a poté za nihilistická. Nejvášnivější diskuse na konci tisíciletí vzbudil Houellebecqův druhý román Elementární částice, jehož adaptace je nyní k vidění v brněnském divadle Reduta.
Čím vlastně Houellebecq tolik provokuje? Část lidí snad stále doufá, že génius bude vypadat a chovat se jako Goethe. Avšak Houellebecqova tvář jako by stvrzovala, že seizmografem pozdní doby je spíše ten, kdo ztroskotal. Ovšem rovněž je třeba zapomenout na přímočaré odpovědi, které Houellebecqovo dílo stigmatizují kvůli destruktivní sexualitě nebo xenofobním pasážím. Houellebecq je jistě autor, který necítí potřebu být korektní, ale sama nekorektnost by ho pozoruhodným učinila jen těžko. "90 % nenávisti" nadepsal před pár lety John Updike své zamyšlení nad jednou z Houellebecqových knih na stránkách listu The New Yorker. To je velmi rafinované - každého totiž musí zajímat, co skrývá ta desetina zbývající do celku? Mohl by mě někdo obejmout? Hoďte Houellebecqa na jeviště a máte zaděláno na parádní kus z coolness dramatiky. Řiďte se zásadou, že význam je věcí intenzity. Nechte herce řvát, nechte je svíjet se v orgasmech, pouštějte hodně nahlas disharmonickou hudbu a freneticky blikejte světly. Svět, který chcete zobrazit, je přece zběsilý, prázdný a prolhaný, tak ať to fičí! Nic z toho se v Redutě naštěstí nestalo. "Pocity něhy, lásky a pospolitosti do značné míry zmizely; ve vzájemných vztazích prokazovali jeho současníci nejčastěji lhostejnost, případně krutost," začíná Houellebecq chladnou analýzu doby. A inscenaci Jana Mikuláška se náladu románu daří vystihnout: nenese se ve zběsilém, ale spíše elegickém, místy téměř pietním duchu, nevládne romantizující rozervanost ani samoúčelná krutost, ale uměřená přesnost chirurgických nástrojů, jež soustředěně provádějí vivisekci.
Dvě hlavní postavy, nevlastní bratři Michel a Bruno, ostatně ve svých čtyřiceti letech nejsou žádní rebelové bez příčiny. Totiž: na rozdíl od generace svých rodičů to nejsou rebelové - jeden je genetik a druhý profesor literatury; ale zato mají skutečné příčiny - samotu a frustraci, jež v nich právě jejich rodiče zaseli. Každý přitom zaujímá jinou životní strategii: Michel se noří do genetického výzkumu a stává se věrozvěstem nového biologického druhu, jenž během padesáti let nahradí člověka; Bruno se snaží urvat, co se dá, ačkoli moc dobře ví, že sladké plody života už jsou dávno otrhány.
Obě strategie jsou přitom odsouzeny k neúspěchu.
Michel je označen za "nejsmutnějšího člověka" a Bruno se bez jakéhokoli patosu v jednu chvíli ptá: "Mohl by mě někdo obejmout?" Milostný život obou bratrů vyznačují neúspěchy a zklamání. Jejich povaha však není banální, ale principiální: sexuální revoluce v kombinaci s metastázovaným individualismem nedává lidem příliš šancí uskutečnit to, po čem touží, a zklamání se jeví prostě jako systémový prvek.
Pláč se suchýma očima Inscenace působí kompaktně. Dramaturgyni Doře Viceníkové se podařilo udržet vícevrstevný text románu pohromadě a přitom z něj vypreparovat divadelně plodné části. Scénograf Marek Cpin dodal přehledné řešení jevištního prostoru: abstraktní scéna má estetickou kvalitu, pravidelně rozmístěné platformy (cosi jako dlouhé stoly) se snadno mění ve cvičební podložky, postele či pokoje. Mikulášek se v režijním rukopisu vzdal psychologického herectví už dávno a zde mu důraz na stylizaci přináší úspěch. Houellebecq sice píše o psychicky narušených lidech, ale nepsychologizuje, jeho romány naopak plní sociologizující pasáže; hrdinové jsou produktem doby, citlivým nervovým vyústěním společenských tendencí. A Mikulášek měl šťastnou ruku také při výběru (a vlastní kompozici) hudby: kontrastní harmonická kulisa evokuje smysluplné emocionální pozadí, na němž trýzeň nevlastních bratrů vyniká.
Houellebecqa lze snadno označit za tendenčního: skutečně raději hraje na černé klávesy. Jeho romány jsou plné lhostejnosti, beznaděje a místy i nenávisti. To je těch Updikeových devadesát procent, a bohužel hlavně díky nim vzbuzuje autor zájem publika. Citlivé čtení, z něhož inscenace v Redutě vychází, však akcentuje něco jiného. Elementární částice nejsou látkou primárně skandální nebo nihilistickou, jak by si to jejich kritici přáli. Stejnou měrou jde o pláč se suchýma očima, o dobovou zpověď, jež nepostrádá ani humor. A málokdo si rovněž povšiml, jak bolavě něžný dokáže Houellebecq být, nebo že omrzelost jeho hrdinů je téměř vždy hořkým plodem nedozrálé lásky a zrazené nevinnosti. V Redutě je to ve skutečnosti daleko víc než 10 % něhy.

JAN NĚMEC