Romeo a Julie je svižnou i zábavnou podívanou

autor: Lenka Suchá zdroj: deník.cz, 30.9.2012

Brno /RECENZE/ - Brněnská Mahenova činohra vstoupila do sezony zdařilým nastudováním Shakespearovy tragédie Romeo a Julie v režii Zdeňka Černína.

Jak moderně a poutavě zpracovat notoricky známý titul, a nepouštět se přitom do žádných násilných aktualizací, předvedl ve své první premiéře sezony soubor brněnské Mahenovy činohry. Shakespearovu tragédii Romeo a Julie nastudoval režisér Zdeněk Černín s vtipem, nadsázkou, akčností soubojů i nezbytnou romantikou milostných scén.

Hašteření znepřátelených rodů startuje Černín prologem na forbíně, kde se setkává dvojice sluhů od Monteků a Kapuletů. Jejich zprvu nevinná rozmluva vyústí v obří šarvátku, do níž se po zvednutí opony zapojují snad všichni ve Veroně. A konflikt je na světě.

Láska zuřila jak vítr

V podobně svižném tempu se vzápětí rozjíždí i samotné představení, které po celou dobu neztrácí dech. Scény mají spád, nepostrádají humor, nápaditost ani zdařile secvičené šermířské souboje. Diváci jsou do děje nenásilně vtahováni i opakovanými nástupy herců z hlediště. Ve druhé polovině, v níž děj spěje neodvratně k tragickému konci, potom dostávají více prostoru lyrické pasáže a ztišené promluvy.

Atmosféru vhodně doplňuje hudební složka, pro níž skladatel David Rotter našel rozpětí od moderně rytmických songů až po komorní skladby s doprovodem klavíru. Chytlavá je především ústřední melodie s refrénem Láska ve mně zuřila jak vítr nazpívaná Ondřejem Rumlem a Terezií Rotterovou.

A jak už je tak trochu u režiséra Černína zvykem, nechybí v inscenaci ani nahota, byť jen vteřinová. Prostor dostává při prakticky jediné společné noci obou milenců v Juliině ložnici.

Scénu a kostýmy režisér Černín „zdědil" z původní koncepce Martina Stropnického, který měl inscenaci původně nastudovat v závěru minulé sezony, ale musel z ní uprostřed zkoušek ze zdravotních důvodů odstoupit. Obojí však ve výsledném tvaru nijak výrazně neruší a vcelku koresponduje i s Černínovým pojetím.

Scénu laděnou do rudé barvy tvoří zužující se koridor se šikmou. Zadní otevřený prospekt přitom slouží k jednoduchým projekcím či efektní stínohře masek při maškarním plese. Snad jen méně efektnosti by slušelo závěrečné scéně v hrobce Kapuletů, kde množství závěsných lustrů působí nevkusně a rušivě.

Ve vztazích mezi jednotlivými postavami nepřichází Černín s nijak objevným výkladem, ale v dobrém slova smyslu se snaží o tradiční podání příběhu. U některých postav jen více „zlidštil" jejich chování a přiblížil je dnešku, takže třeba Kapuletová si dává na noc pleťovou masku z okurek, chůva máčí nohy v lavoru anebo mnich Vavřinec čeká v kapli na Romea nenuceně v tureckém sedu.

Do titulní role možná trochu překvapivě obsazený Jakub Šafránek, který není zrovna klasickým prototypem milovníka, našel pro Romea příjemně civilní polohu a bez problémů si poradil i s veršovaným textem.

O něco rozpačitěji si s rolí Julie poradila Magdaléna Tkačíková, která vedle Šafránka i na autorem předepsaných čtrnáct let působila až příliš vyspělě. Vděčným zdrojem humoru jsou pro diváky scény s chůvou, kterou Tereza Grozsmannová vybavila bodrou zemitostí a prostořekostí.

Mahenova činohra zahájila novou sezonu zdařilým nastudováním Shakespearovy klasiky, ze kterého čiší znatelná energie a nasazení. Jakoby tak dával soubor prozatímně vedený Petrem Halberstadtem najevo, že po měsících nejistoty je opět na vzestupu.

(Psáno z reprízy 16. září)