Rozhovor s Jiřím Suchým o představení Zaslíbení


Image

NDB: Čím vás představení Zaslíbení oslovilo?

J.S.: Já jsem vždycky nakloněný všemu, co jde nevyšlapanými cestami, což právě bylo tohleto představení, poněvadž to je přesně to, oč jsem usiloval i já, když jsem začal dělat Semafor. Prostě hledat si něco úplně nového. A tohle je současné divadlo, a každý takový pokus o současné divadlo je cenný!

V Zaslíbených se navíc na diváky krásně přenáší atmosféra 60.let, počínaje muzikou, která se tam prolíná, a za to jsem byl vděčný, já mám totiž rád, když v divadle nějakým způsobem zazní skvělá muzika. Ta je v inscenaci velmi silná.

NDB: Osud Jiřího Štaidla a Hanu Maškovou tvrdě rozdělil. Myslíte si, že třeba něco z tohoto se podařilo předat divákovi?

J.S.: No já myslím, že ano. Bylo to tam. Když jsem to vycítil i já, že to tam je, tak to asi vycítil každý.

NDB: Máte nějakou zkušenost s tím, že kritici představení rozcupují, ale ono najednou  je plné divadlo?

J.S.: No, že se kritici neshodují s diváckým vkusem, to je naprostý fakt, o tom jsem se přesvědčil mnohokrát. Třeba když vyšla kritika na Kytici, kterou hrajeme a která je pořád vyprodaná, a pořád se na ni chodí. Vydávám teď takovou knížku o třech kapitolách a jedna kapitola je přímo věnována kritice. Oni totiž ti kritici, zvláště když vyštudují teatrologii, tak mají svou představu jak má divadlo vypadat, a vůbec je nezajímá, co chtěli dosáhnout tvůrci. Kritici by měli vědět, co které divadlo nebo co který autor nebo tvůrci toho divadla chtějí dosíci. A pak je vzít za slovo a říct: tak vy jste chtěli tohle, ale ono to tam není. Nebo tohle se vám povedlo. Ale oni mají jen svou představu a do té se jim trefíte –nebo taky ne. A v tom je, myslím, hlavní zádrhel.

NDB: Někteří herci byli z kritik poměrně rozčarovaní. Jsou přesvědčeni, že odvedli kus poctivé práce. A najednou by mělo být – alespoň podle kritiků – všechno jinak?

J.S.: Podívejte, jednou mi napsal Oldřich Nový takový teskný dopis z Brna. Že tam inscenoval operetu a že se pokusil ji inscenovat tak, jak se klasická opereta vždycky inscenovala, bez nějakých moderních výbojů, a že nějaký mladý kritik se do něj pustil a strašně ho rozcupoval. A ten Oldřich Nový mi v dopise psal, že kritik nemohl vědět, o co mu vlastně jde! A mě ho bylo líto, poněvadž on si to strašně bral. Na rozdíl od Voskovce, který mi v dopisech psal: nečíst kritiky, nečíst kritiky!

NDB: A váš recept je číst kritiky nebo ne?

J.S.: Já bych se přikláněl k názoru Voskovce, ale nevydržím to. Já jsem zvědavý. Ale mám druhý recept a sice: číst kritiky, ale nic si z toho nedělat!

NDB: V čem byste viděl obrovský  divácký zájem Zaslíbených? Jsou to šedesátá léta nebo tragédie postav Hany Maškové a Jiřího Štaidla?

J.S.: Atmosféra šedesátých let, potom ta osudová tragédie, taky postava Jiřího Štaidla, který byl velmi populární a spjatý s Karlem Gottem. Takže jedno s druhým. Kdybych to vzal jako lákadlo na diváka, tak to bylo dokonale vymyšlené, poněvadž tam se nezapomnělo na nic, co by diváka mohlo zajímat, a teď se jim to nabídlo.

NDB: Je ještě něco, co byste našim hercům  vzkázal?

J.S. : No, já bych jim chtěl vzkázat hlavně to, co jsem už řekl, ale aby jim to neuniklo, tak to radši zopakuju: Že kritiky číst, ale nic si z nich nedělat! Poněvadž je třeba znát mínění různých lidí. I kritik je jenom člověk, co si budeme nalhávat. Člověk, který se může taky mýlit. A každý umělec by měl být kritikem toho kritika, tak jak se dívá on na nás, tak my se máme dívat na jeho práci. Tohle se mu povedlo, to má pravdu, ale tady pozor, pozor! Tohleto my jsme mysleli úplně jinak, a on to kritik nepochopil.

NDB: Myslíte si, že Zaslíbení splnili svoje poslání? Že představení splatilo jistý „dluh“, který měl osud vůči nenaplněné lásce Hany Maškové a Jiřího Štaidla?

J.S.: Já myslím, že jo. Jo, to určitě. Ten příběh - to je jako Romeo a Julie. To se může hrát v každém století a pořád to bude lidi zasahovat.

NDB: 8. září 2011 přijede Semafor hostovat do Mahenova divadla s představením Mam´zelle Nitouche. Pro pamětníky v Brně není toto představení neznáme. Jak jste se s touto klasickou látkou vypořádal Vy?

J.S.: Já se vám musím k něčemu přiznat. Nikdy jsem nebyl operetně založený, poněvadž jsem swingová generace, stejně jako Šlitr, a trvalo to hodně dlouho, než jsem přišel na to, že ta opereta má něco do sebe. Trochu mi pomohl Evald Schorm, který opery a operety miloval. A k Mam´zelle Nitouche měl krásný osobní vztah. Tak jsem o tom po letech začal přemýšlet, začal si to doma přehrávat, pobrnkávat a pozpěvovat, a najednou mě to strašně chytlo! Floridora už hrát nemůžu, i když by mě to moc lákalo. Ale já si pro sebe vyhlídl jinou roli. Majora. A celé jsem to časově posunul do 20.let minulého století. A taky jsem některé scény dopsal. Třeba Abatyši v divadle, nebo Majorův sen. Já vždycky když přepisuju klasický text, tak se trochu uklidňuju tím, že originál tady přece zůstane. A semaforskou verzi diváci přijali výborně. Zatím máme plno!

Děkuji za rozhovor.

Jiřího Suchého se ptal Jan Trnka