Rozhovor s Ladislavem Frejem

„Do Brna se jako vždy těším“

FREJ_Ladislav_foto.JPG

Ladislav Frej (narozen 1941) patří bezpochyby k nejvýznamnějším hereckým osobnostem naší současnosti. I když již dlouhé roky žije a působí v Praze, kde se mimo jiné proslavil také před televizními kamerami, pochází z Brna a sympaticky zůstává moravským patriotem. Po absolvování JAMU byl přijat do angažmá v divadle Večerní Brno, zanedlouho ale odešel do Východočeského divadla v Pardubicích, kde při zkoušení hry Královna Kristýna poznal svou budoucí životní lásku Věru Galatíkovou. Po jedné sezoně v Ostravě již následoval přesun do hlavního města. Přestože se Ladislav Frej svými hereckými zkušenostmi a talentem propracoval až do Národního divadla, po pouhých čtyřech sezonách působení na tamních jevištních prknech se znovu vrátil do souboru, kde strávil převážnou část svého profesionálního života – do Divadla na Vinohradech. Nyní je takzvaně „na volné noze“ a laskavě přijal nabídku na hostování v brněnském Mahenově divadle. Od března 2013 jej tedy zdejší diváci budou moci vídat v jedné z hlavních rolí v inscenaci Králova řeč.

Ačkoliv už od roku 1970 žijete v Praze, pocházíte z Brna. Po svém tatínkovi hostinském jste údajně zdědil vypravěčskou povahu i gesta a po mamince zase pěvecký talent. Jak vypadá Vaše dětství ve Vašich vzpomínkách?

První vzpomínky z dětství, které se mi vybaví, jsou rušný život v hospodě našich. Pletl jsem se jim pod nohy, ale chtě-nechtě jsem nasával atmosféru „kšeftu“ (ta se mně ostatně vždycky připomene, zasednu-li v důvěrně známém podniku mezi výčep a kuchyni). To, že začínám své curriculum vitae v hospodě, zdaleka neznamená, že se ze mě stal hospodský povaleč. Poznal jsem pravidla profese zevnitř. Chodil jsem coby batole s tatínkem narážet pivo do sklepa – mírně horrorový zážitek, v polotmě děsivě pšoukla vytahovaná jehla... Obdivně jsem pak zíral, jak otec točí pivo, otevřená pípa, 20 roztočených půllitrů na pultě... V libeňském angažmá jsem se tímhle majstrštykem blýskl na jevišti.

V jiném rozhovoru jste vyprávěl, že jste s rodiči během války odešli na venkov a po návratu jste v tatínkově hospodě našli housle, které tam zanechali Rusové. Váš vztah k hudbě má ale určitě hlubší kořeny, sahající do doby předtím, než jste se začal učit na ony housle hrát...

Sedím v okýnku vedoucím z kuchyně do výčepu u gramofonu, na hlavě cylindr, štos desek vedle sebe a pouštím je na přání štamgastům za korunu. Už v roce 1944 profesionální diskžokej. A když se mě zeptají „Laďo, kde je vopica?“, ukážu na Hitlera, visícího v lokále. Veřejný podnik v protektorátu Böhmen und Mähren. (Povšimněte si, prosím, že ani ten Dolfa, jak byl familierně jmenován, se neodvážil pominout Moravu.)

Po tolika letech v Praze jste tedy stále srdcem Moravan?

Na obecné jsme měli atlasy s vyznačenou zemskou hranicí. Dnes slyšíte v předpovědi počasí „na východě Česka“, demonstrovány Beskydy. Nésu šovinista, ale kurňa, narodil jsem se v Kénygu, na Masecu jsem viděl jezdit Chirona, chodil jsem a chodím na Prigl, v Janáčkově divadle (t.j. Na hradbách) jsem poskakoval v Pastorkyni. Madam Soňa Červená nás, hochy ze Sevilly, vyhnala z portálu, když si při habanéře vyskočila na stůl a její Carmen začala být mládeži nepřístupná.

To je pochopitelné, vždyť ve sboru brněnské Janáčkovy opery jste zpíval ještě coby kluk! Vzpomínek na budovu dnešního Mahenova divadla máte určitě bezpočet...

V Tarasově rodině Juliuse Mejtuse (ta důkladnost v titulech kvůli přehledu tehdy hraného tepertoáru!) přijel na jeviště tank T34. Kašírka, ale pokaždé jsem se o pauze díval, jak ho kulisáci na zadním jevišti skládají, osm jich do něj naskákalo a vyrazili s hrdinným tenorem panem Ulrychem, sedícím se samopalem na laufu, za hřmění sboru: „Vzdááváme díík rudéé ááármáádě své, slááva a zdar vlasti sovětskééé...“ A já žasl, srdce mi bušilo nad tím, co všechno divadlo UMÍ. Dodnes si pamatuju čínský text písně, kterou náš dětský sbor vítal Armádní soubor Čínské lidové republiky: „Šieng li ti čch č chvalala ti pchiau, Mao Ce Tung, Stalin, Mao XCe tung, Stalin.“

V Mahenově divadle jste si zahrál i v činohrách, že?

Někdy kolem jednapadesátého roku přišla první velká činoherní role ve Stalingradcích. Vidím se, jak zlitý vodou inspicientem Gabrielem vylejzám z Volhy, pan Šlégr mi vaří fazolovou polívku, pan Smutný mi dává granát a hledám tatínka Oldříška Vykypěla, velitele RA. Přes jeviště přelétá hořící letadlo, domy padají, na chodbách a v propadle střílí ze samopalů vojáci z královopolských kasáren a na premiéře je sám ministr obrany generál Čepička.

Jaké vlastně byly Vaše začátky u divadla, ještě předtím, než jste vystudoval JAMU?

Začal jsem ochotničit v Divadle železničářů, v činohře, operetce, opeře (ano, i opery jsme dávali!), a konečně jsem exceloval coby princ ve Vostřákově Sněhurce. Střídaly se na mě dvě Sněhurky (jedna z Líšně) a dvě ježibaby. Sněhurky jsem nad hlavou stěhoval z místa na místo, Ježibaba (ta těžší) mi vykloubila palec, v Náměšti jsem ve tmě spadl z jeviště a zlomil si nohu. Z jeviště jsem spadl víckrát – doslova i obrazně řečeno.

To zní jako zážitky, které Vás musely buď navždy od divadla odloučit, nebo s ním navždy spojit.

Tak se nedivte, že jsem u toho divadla zůstal, ke dnešku poctivých šedesát let. A „střída času“, jak praví pan Vladimír Vančura, mě vrací tam, kde jsem coby kluk začínal. Coby student JAMU po reprobátu, neb jsem u státnice propadl z marxismu, jsem obdržel diplom, že jsem „absolvent studia herectví, vyřazen“. Dosti vzpomínek, v současnosti se, jako vždy, do Brna těším, na práci, nové kolegy, na roli... Králova řeč je parádní titul. Co víc si přát... „Co bude dál, to nechť ať zjeví čas, jen ty to povídáním nepokaz...“