Strhující Richard III. v brněnské inscenaci

autor: Josef Mlejnek  zdroj: Divadelní noviny

Strhující Richard III. v brněnské inscenaci

První letošní premiérou Národního divadla v Brně bylo historické drama Král Richard III., které se na tamní scéně znovu objevilo po dlouhých sedmdesáti letech. V překladu Jiřího Joska je režíroval Zdenek Plachý, a bylo to v krátké době - po loňském Antoniovi a Kleopatře - další Plachého nastudování velkého Shakespearova díla. Zdeněk Plachý, který v divadle doposud spíše experimentoval, používaje hojně netradičních či paradivadelních postupů, se patrně musel uKrále Richarda rozhodovat, jak po všech vesměs aktualizovaných výkladech a inovacích pojmout a vyložit jednu z nejsložitějších shakespearovských postav. Ve filmu režiséra Richarda Loncraina z roku 1995 je například děj zasazen do začátku třicátých let minulého století a slavný Ian McKellen v hlavní roli má nejen hrb, ale též chromou ruku jako Hitler a ještě k tomu kulhá jako Goebbels. Pokud se režisér Zdenek Plachý nechtěl jen nést na (cizích) vlnách, musel podle mne zvolit nejméně vděčné a zároveň nejvíce náročné řešení: soustředil se na práci s postavami a dokázal je spolu s velice kvalitním ansámblem brněnské první scény uchopit a zevnitř vyložit ryze divadelním jazykem. To není dnes tak samozřejmé, jak se napíše nebo řekne. 

Sama inscenace je skutečně jednolitý celek, tvořený třemi spektrálními komponentami: hereckými kreacemi, obrazy promlouvajícím pozadím a hudbou, která je částečně dílem Plachého, jenž je původní profesí hudební skladatel; většinou jde o obsáhlé citace z Händela a Purcella, ale v závěru slyšíme mimo jiné také zpěv Franka Sinatry. Na velké ploše v pozadí se střídají obrazy z videokamery - sluneční motiv, barevná růžice gotické vitráže, mapa Anglie zalévající se krví, vojáčci. Několikrát se objeví zpomaleně jakoby ve stavu beztíže pokyvující se obrovská Richardova hlava, z níž vyzařuje bezcitnost „přírodního úkazu“ neschopného empatie. Po vraždě vévody z Clarence vidíme detail kapky krve dopadající na hladinu: vytvoří figurku téměř jako z Člověče nezlob se, od níž se v jednom okamžiku odděluje hlavička.

Je Richard III. pouze vzorkem lidské patologie nebo jde o prototyp člověka ovládnutého vůlí po moci, moderního diktátora? Avšak Richard nechce moc pro moc samu, je mu zdrojem satisfakce za handicap a z ní plynoucí zvrácené rozkoše. Je otázkou, není-li diktátorská redukce zavádějícím zjednodušením, které může mít za následek, že se interpreti vzdálí předloze stejně, jako je divadelní postava vzdálena své historické předloze. Výkon Petra Halberstadta v hlavní roli brněnského představení je strhující. Jeho Richard se obejde bez hrbu, neboť herec dokáže vyjevit hrbatost duše, a chromá ruka, která se v příhodnou chvíli „aktivuje“, působí spíše jako zákeřné mimikry. Zvládá všechny fasety nevypočitatelných nálad, vysílá sebe sama jako hráče do těch nejsložitějších situací a jedná v nich s naprostou věrohodností, například když přemlouvá zlomenou Lady Annu (Klára Apolenářová), aby se stala jeho ženou. Zevnitř Halberstadtova Richarda zároveň cítíme zlověstný komentář v podobě tenkého ledového plátku oddělujícího subjekt jednající od subjektu reflektujícího - bez zlevňujících úniků k histriónským karikaturám. Gradovaný Halberstadtův výkon má hned několik vrcholů. Mám na mysli scénu, v níž posílá na smrt Hastingse (Jaroslav Dufek), nebo chvíli, kdy krutě odkáže do patřičných mezí Vévodu z Buckinghamu (Michal Zavadil j.h.), jemuž nedochází, že je pouhý mouřenín, ne společník. Z paměti hned tak nevymizí dialog s exkrálovnou Alžbětou, již Richard žádá o ruku její dcery a jíž se málem zmocní, ani závěrečný výkřik zběsilce, který ví, že mu „doma“ bude pouze v pekle.

Halberstadt v ústřední roli září, ale většinou nepřečnívá proto, že má velmi kvalitní protihráče, především v silných ženských postavách. V představení hrají nejen slova a gesta, ale také konstelace postav na scéně - téměř zcela volný prostor nesmí být prázdný ani nesmí působit staticky (občas se tak děje v první části). Představení má ještě jeden vrchol, v němž je Richard přítomen nepřímo: trojí lament královských dam, v němž spolu hovoří noblesně nesmiřitelná Marie Durnová v roli Vévodkyně z Yorku, Zuzana Slavíková (Královna Alžběta do hloubi raněná smrtí svých dětí) a neohrožená a útočná Monika Maláčová (Královna Margaret). 
Vražda dětských možných následníků trůnu je v tomto shakespearovském „divadle krutosti“ naznačena nepřímo: promítnutím detailů dětských rukou. Děti se objevují ještě v samotném závěru, a to při defilé Richardových obětí promítaném v pozadí jako doprovod definitivního Richardova pádu.