TRIALOG 2010

S HVĚZDAMI EMÍLIÍ VÁŠÁRYOVOU A IVOU JANŽUROVOU V nastávajícím Trialogu se vracíme k původní myšlence: zveme tři sesterské činoherní scény s jejich reprezentativními inscenacemi uplynulé sezóny. Naši diváci se už teď mohou těšit na únor 2010 v Mahence, totiž na představení našich hostů ze Slovenského národního divadla, Národního divadla Praha, Národního divadla moravskoslezského z Ostravy čili na skvělé divadlo v podání špičkových hereckých ansámblů.

TRIALOG 2010

• Sobota 06.02.2010 - MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI - Bertolt Brecht - Mahenovo divadlo - 19 hodin
• Neděle 14.02.2010 - MIKVE - Hadar Galron - Mahenovo divadlo - 19 hodin
• Neděle 21.02.2010 - ANTONIUS A KLEOPATRA - William Shakespeare - Mahenovo divadlo - 19 hodin
• Neděle 28.02.2010 - OIDIPUS - Sofokles  - Mahenovo divadlo - 19 hodin

Letošní ročník Trialogu je s největší pravděpodobností poslední. Činohra NDB se připravuje na aktivní spolupráci na připravovaném celobrněnském festivalu divadla, do kterého pozvolna vstoupí v příští divadelní sezoně. Projekt Trialogu, tak jak byl dramaturgicky koncipován v roce 1993 - jako setkání Národních divadel bývalého společného státu - splnil svého času funkci platformy potvrzující a  rozvíjející přátelské vztahy největších činoherních souborů, platformy,  na níž si divadelníci kromě jiného vyměňovali čerstvé zkušenosti se směrováním svých domovských scén v společensky a politicky poněkud rozkolísané době. Později se ukázalo, že pravidelné hostování velkých scén může být a je přirozenou součástí divadelní sezóny, a tudíž se obejde i bez vnějšího festivalového rámce.

V nastávajícím Trialogu se tedy vracíme k původní myšlence: zveme tři sesterské činoherní scény s jejich reprezentativními inscenacemi  uplynulé sezóny. Naši diváci se už teď mohou těšit na únor 2010 v Mahence, totiž na představení našich hostů ze Slovenského národního divadla, Národního divadla  Praha, Národního divadla moravskoslezského z Ostravy čili na skvělé divadlo v podání špičkových hereckých ansámblů.

 

6. února 2010 v 19h v Mahenově divadle

SLOVENSKÉ NÁRODNÉ DIVADLO, BRATISLAVA

Bertolt Brecht (1898 –1956), Paul Dessau (1894 -1979)

MATKA GURÁŽ A JEJ DETI

Preklad: Martin Kubran

Režie: Martin Čičvák

Dramaturgie: Martin Kubran a Martin Porubiak

Scéna: Tom Ciller

Kostýmy: Marija Havran

Hudobné naštudování: Petr Kofroň

Účinkují: Emília Vášáryová, Táňa Pauhofová, Róbert Roth, Alexander Bárta, Marian Labuda, Emil Horváth, Monika Hilmerová, Jozef Vajda, Stano Dančiak, Dušan Tarageľ, Branislav Bystriansky, František Kovár, Vladimír Kobielsky, Ján Koleník, Eva Krížiková, Soňa Valentová – Hasprová, Vladimír Obšil, dychový orchester a Karin Sarkisian (klavír, spev)

 

Nádherná svěží inscenace v režii jednoho z nejlepších režisérů mladé generace je doslova hereckým koncertem. Víc než důkaz toho, jak za několik málo minut mohou roztát všechny předsudky a obavy spojené se jménem Brecht. V titulní roli Paní Herečka Emílie Vášáryová, křehká a krásná Táňa Pauhofová jakožto němá Kattrin, a plejáda nejlepších slovenských herců - Marián Labuda, Emil Horváth, Róbert Roth, Alexander Bárta, Stano Dančiak, Monika Hilmerová, Helena Krajčiová, Jozef Vajda  a další ... Co k tomu dodat...

 Slovo inscenátorov: Bertolt Brecht patrí k najvýznamnejším a zároveň najrozpornejším dramatikom 20. storočia. Zrodil ho nemecký expresionizmus, ovplyvnil marxizmus, z vlasti ho vyhnal fašizmus a napokon po návrate z USA mu komunizmus daroval divadlo: slávny Berliner Ensemble, z ktorého Brecht urobil významnú európsku scénu. Nikdy však nevstúpil do komunistickej strany a keď v roku 1953 povstali vo východnom Berlíne proti komunistickému režimu robotníci a vláda proti nim poslala ruské tanky, odkázal Brecht vláde: keď vás ľud nechce, vymeňte ľud.
Mnohé Brechtove hry boli rozporné rovnako ako on sám. K tým najslávnejším patrí Matka Guráž. Odohráva sa v 17. storočí, počas tridsaťročnej vojny – prvej celoeurópskej vojnovej kataklizmy, ktorá znivočila obrovské územia a priniesla dovtedy nevídané finančné i hospodárske následky. Markytánka, ktorá tiahne Európou zmietanou touto vojnou – vojnu nenávidí, lebo jej berie deti; a zároveň bez vojny nedokáže existovať, lebo z nej žije.
Ambíciou našej inscenácie, v korej zaznejú svetoznáme songy hudobného skladateľa Paula Dessaua, je ukázať, aký vie byť Brecht prekvapivo zábavný a aktuálny.

(...)Inscenácia Martina Čičváka hru neposúva, nevykladá, neaktualizuje, no divákovi to neprekáža. Najšťastnejšie réžijné rozhodnutie urobil, keď do roly Guráže obsadil Emíliu Vášáryovú a jej nemú dcéru Katrin zveril Táni Pauhofovej. Hoci inscenácia nemá herecky slabé miesta (naopak Poľný kurát Mariána Labudu, Eilif Roberta Rotha, Švajčiarik Alexandra Bártu, kuchár Emila Horvátha, Yvette Moniky Hilmerovej, Strážmajster Branislava Bystrianskeho sú silný a presvedčivý), Guráž a Kattrin predsalen vynikajú. Emília Vášáryová dáva hlavnej postave milý, veselý, pre Brechta netypicky ľudský charakter, v důsledku čoho potom jej cynizmus seká do živého. Je to mimoriadne náročná postava – práve v nej sa striedajú extrémne polohy inscenácie: ľahká lascívnosť, osudová tragika, city matky, vypočítavosť obchodníčky. Pani Emília to všetko zvláda výborne. Keď jej po niekoľkých reprízach postava úplne „sadne“, bude jej Guráž mimoriadnym zážitkom. Táňa Pauhofová je ako Katrin krásna a dojímavá. (...)Malo to byť škaredé káčatko, nemá chudera, prostomyseľné, citovo biediace večné dieťa.  Půvab a herecká čistota Táne Pauhofovej ju posúva kdesi k Popoluške, zakliatej princeznej a tým sa všetko, čo pre ňu autor napísal, ešte zosilňuje. Nemá Katrin je jediná pozitívna postava hry, dievča, ktoré napriek neschopnosti hovoriť kričí a jej krik zachraňuje. V Táninom podaní mimoriadne silná, miestami takmer srdce strhajúca (...) Zvláštnu zmienku si zaslúži hudba. Piesne Paula Dessaua nádherne zaranžoval český hudobný skladateľ Petr Kofroň. Sú to komplikované songy, z ktorými mávajú spievajúci herci občas problémy. Niektorý – hlavne Monika Hilmerová a Robert Roth – to však zvládli bezchybne. Nadprirodzený rozmer inscenácii dodáva hlas Karin Sarkisian, ktorá spievala a hrala na klavíri z muzikantského „zákopu“ uprostred ináč prázdnej scény(...)

(Juraj Kušnierik, .Týždeň)

 

13. února 2010 v 19h v Mahenově divadle

NÁRODNÍ DIVADLO, PRAHA

Hadar Galron (1970)

MIKVE

Překlad:  Ester Žantovská

Režie:  Michal Dočekal

Dramaturgie:  Daria Ullrichová

Scéna:  Jan  Dušek

Kostýmy:  Zuzana Krejzková

Hudba:  Miloš Orson Štědroň

Účinkují: Iva Janžurová, Vanda Hybnerová, Jana Boušková, Eva Salzmannová, Jana Pidrmanová, Antonie Talacková, Taťjana Medvecká, Pavla Beretová

Slovo inscenátorů:

Mikve – prostor rituální lázně, v níž se věřící židovské ženy pravidelně očišťují – se ve hře současné izraelské dramatičky Hadar Galron stává místem střetu různých přístupů k víře i k životu. Do ortodoxní komunity přichází Šira, nová lázeňská, před níž se pozvolna rozkrývají osudy místních žen – dramata, o nichž všichni vědí, ale nikdo o nich nemluví. Ve své snaze pomoci naráží empatická, ale přitom razantní Šira na bariéru náboženských pravidel i lidských předsudků.

Ženská komunita, stmelená léta kolem lázeňské Šošany, Širu nejprve odmítá, brání se novému pohledu i nabízeným řešením, aby se posléze v dramatickém závěru ženy pokusily vzepřít svazujícím pravidlům svého společenství. Na pozadí tradičního židovského rituálu otevírá tato současná hra téma postavení žen ve společnosti, vztahu ortodoxní komunity k běžnému životu, především ale nabízí vynikající herecké příležitosti prostřednictvím psychologicky bohatých postav a jejich dramatických osudů.

Délka představení: 2 hodiny 50 minut

 

 

 

 

 

 

(...) Silný účinek Mikve nejspíš spočívá i v záměrně nekorigované košatosti emocí, které volně a přirozeně a i ve vypjatých scénách s minimem exaltovanosti proudí z jeviště do hlediště. A padají na úrodnou půdu.

Režisér Michal Dočekal citlivě rozpoznal, že text nepotřebuje ozvláštňování, jen soustředěné budování významově provázaných situací, naplněných herectvím, které září v sólech i v partnerské souhře. Udržel i komorní ráz hry, efektní výtvarné řešení Jana Duška je výmluvnou metaforou. Provzdušnilo prostor a dodalo mu i jakýsi duchovní rozměr. Jsou to stěny z tenkých „nití“, které vytvářejí dojem koupelnových obkládaček, svírají pravý úhel a člení jeviště na dvě simultánně využívané části: čekárnu a lázeň. „Zdi“ se tyčí do výšky jako neproniknutelná síť, v níž hrdinky uvízly, je tenká, ale mohla by se zaříznout hluboko. Kdesi ve výšce ještě zní živá hra na violoncello jako mrazivý kontrapunkt děje.


První jednání je sledem výstupů, v nichž se budoucí konflikt jen naznačuje, ženy přicházejí do rituální lázně –
mikve –, aby se očistily a byly připravené na fyzický styk s mužem. Každá pochází z jiné společenské vrstvy, ale všechny tlachají stejně, řeší nepodstatné detaily a vznikají komické situace. Lázeňská Šošana (Iva Janžurová) drží dekorum a své rozpaky řeší uchichtáváním. I když nadužívání tohoto prostředku u Janžurové někdy vede až k manýře, zde kupodivu nepůsobí rušivě, naopak adekvátně vyjadřuje nejistotu, křečovitou snahu nezaplést se do ničeho a nepřipustit si nic k tělu. To je ostatně problém všech hrdinek této tragikomické hry, problém, který každá řeší po svém a který se plně rozvine v druhém dějství. Esti (Jana Boušková) je poslušná domácí pipka, směšná ve své oddanosti manželovi. Hindi v podání Taťjany Medvecké je sebejistá milostpaní ověšená šperky, rozhodnutá předstírat až do poslední chvíle. Eva Salzmannová hraje Chedvu, manželku despotického muže, jenž se uchází o politickou kariéru. Je zdecimovaná a trpně přijímá svůj osud, ale pak vybuchne jako sopka. Do lázně s sebou vodí dceru, která přestala mluvit (Pavla Beretová). A pak tu jsou Tehíla (Magdaléna Borová) a Miki (Antonie Talacková) – dvě mladé ženy, rozdílné sice temperamentem, ale spojené vzdorem. Každá také svou vzpouru nakonec řeší jinak. Borová Tehíle propůjčila zvláštní jímavost a Talacková Miki zase divokost a vyzývavost. Intimní scény v lázni, kdy se vzájemně svěřují, působí jemně s oparem smutku. Katalyzátorem dění je ovšem Šira, nová lázeňská, v příjemně civilním podání Petry Špalkové věcná a rázná.

Rozklady, nakolik je Mikve feministická a zda nejde jen o laciné působení na city, jsou zbytečné. Nechť se každý divák spolehne sám na sebe a nebojí se emocí, které hra vyvolává. Možná občas přímočarých, ale majících schopnost vyvolat katarzi. Tak proč se něčeho takového zříkat. V každém případě inscenace dokládá, že spolehnout se na herce a dát jim prostor má smysl, tím spíš, že to v činohře ND není vždy tak samozřejmé.

(Jana Machalická, Lidové noviny)

(...) Jeviště opanuje pravda a naléhavost. Dramatičnost houstne od výstupu k výstupu, až nakonec vyústí v revoluční patos a katarzi, která překračuje rampu. Jak to, že působí věrohodně a »jako poprvé« něco už stokrát obehraného, dokonce i zneužitého? Herečky neaktivovaly pouze svůj profesní um, ale též svou ženskou a lidskou solidaritu. Neboť pochopily nebo vytušily, že zde nejde o nějaký nabubřelý křečovitý feminismus, ale o právě prožívaný boj o základní věci, právo na sebeurčení. A z vlastní zkušenosti ví (spíše jako občanky této »svobodné« země než jako utlačované ženy), že vztek manipulovaných a podváděných dusí a bolí. Situace lidí, na něž je použit bič upletený z jejich vlastní víry, nám není zase tak vzdálena.

(Marie Zdeňková, Divadelní noviny)

(...) Dámy pražského Národního divadla obstály na výbornou. Hrají znamenitě, vytvářejí plnokrevné, dramaticky vyklenuté postavy, Petra Špalková s Taťjanou Medveckou jsou, myslím, v životní formě, ale obdiv zasluhují všechny.

(Jan Kerbr, MF Dnes)

 

28. února 2010 v 19h v Mahenově divadle

NÁRODNÍ DIVADLO MORAVSKOSLEZSKÉ, OSTRAVA

Sofokles (497/496 př. n. l. 406/405 př. n. l.)

OIDIPUS

Překlad: Ferdinand Stiebitz, Jaroslav Pokorný

Úprava textu: Marek Pivovar, Jan Mikulášek

Režie: Jan Mikulášek j.h.

Dramaturgie: Klára Špičková

Scéna a kostýmy: Marek Cpin j.h.

Hudba: Jan Mikulášek

Účinkují: Jan Hájek/Igor Orozovič, Anna Cónová, Tomáš Jirman, Ján Fišar, Miroslav Rataj, František Strnad, Petr Houska, Petr Sýkora a dlší.

Slovo inscenátorů:

Prostřední ze tří nejslavnějších antických dramatiků - autorů tragédií - Sofokles, měl praktické politické zkušenosti - byl pokladníkem athénského námořního spolku a stratégem ve válce Athén proti Samu. Zároveň byl také knězem, takže znal podrobně nejen politický, ale i duchovní rozměr antického života. Možná i proto se jeho tragédie dodnes objevují nejen v čítankách světové literatury, ale především na divadelních jevištích.

Krále Oidipa považují divadelníci za nejlepší z dochovaných Sofoklových tragédií. Hra zpracovává mýtický příběh thébského krále Oidipa, jenž se snažil uniknout předpovězenému osudu, být dobrým člověkem a spravedlivým vladařem; osud, který mu byl určen, jej však navzdory tomuto odhodlání nakonec krutě " dostihl".Chceme předvést antiku plnokrevnou a vášnivou, v univerzálním mýtickém časovém prostoru - takovou ji totiž Sofokles napsal," říká dramaturgyně Klára Špičková. Oidipus nás velmi znejišťuje: známe odpovědi na hádanky našich životů a chápeme správně sami sebe? Je dobro, které konáme, opravdu dobrem? Dokážeme přiznat a rozpoznat své omyly a vítězství, přátele a nepřátele, pravdu a fabulaci? Sofoklův Oidipus je bolestně vzrušující drama."

(...) Režisér a zároveň autor hudby k inscenaci Jan Mikulášek opět potvrdil pověst stavitele režijních kompozic.

Oidipův příběh v jeho úpravě, na které spolupracoval s dramaturgem Markem Pivovarem, trvá na jevišti bez přestávky něco málo přes hodinu. Ve strhujícím ději si tak nestačí vydechnout ani herci, ani diváci. Od samého začátku je inscenace plná symbolů, a skutečně nemá smysl se ptát po jejich jednoznačném vyznění, každý divák si viděné vyloží podle své nátury. Jan Mikulášek staví krásné jevištní obrazy z těl a sošných postojů, a v každém okamžiku vystavuje diváka vnějšímu dojmu i silnému vnitřnímu prožitku. Je zde vloženo Sofoklovo přesvědčení, že lidé svými často nevědomými činy píší historii a ovlivňují životy ostatních. Vede se dialog o odpovědnosti za sebe, za vládu, za stát, lidé se mění ve stádo ovcí a drží v rukou hodiny, které se poprvé objevují na jevišti v okamžiku dialogu mezi vládcem nynějším a budoucím, takže na své si přijdou i ti, kteří v podtextu vidí politickou symboliku spojenou s dneškem. Podstata výpovědi inscenace však tkví v nutnosti neustále se sebe sama ptát, zda to, co činím, dobře činím…

Jan Hájek v roli Oidipa našel přesnou míru heroického patosu v mluvě, v pohybu i v gestu. Igor Orozovič hraje svého Oidipa mnohem civilněji, jaksi lidštěji, nicméně oba oslovují svým výkonem diváky natolik, že dovedou hlediště k nadšenému a dlouhotrvajícímu závěrečnému aplausu. Velmi výrazné herecké výkony odvádějí i další protagonisté. Anna Cónová v roli královny Iokaste je ztělesněnou obětí sudby, Kreon, její bratra a Oidipův švagr i nástupce je očividně i skrytě hnán touhou po žezlu. Jan Fišar hraje postavu věštce Teiresia s přesvědčivostí a divák skutečně uvěří jeho vidoucí slepotě. A Miroslav Rataj v roli Diova kněze a náčelníka sboru doplňuje výčet výborných hereckých výkonů. Ve vedlejších rolích Korinťana (František Strnad), Pastýře (Petr Houska) a Posla (Petr Sýkora) také není slabin. Scéna hostujícího Marka Cpina je také symbolická (nezapomenutelná je scénografická metafora drtivě dopadající sudby v podobě sloupu spouštěného na Oidipovu hlavu), a velmi kvalitní práci odvedl i korepetitor Jiří Šimáček v práci se sborem. Mikuláškova inscenace Oidipa možná najde i odpůrce v řadách těch, kteří spíše očekávali antickou klasiku v tradičním provedení.

Ti, kdo režiséra znají z jeho dřívější práce, se však oprávněně těší z potvrzení kvalit silné režisérské osobnosti, která ví, co chce říci, a umí k tomu najít odpovídající prostředky. A takový je i ostravský Oidipus.

(Ladislav Vrchovský, Moravskoslezský denník)

 

21. února 2010 v 19h, v Mahenově divadle

NÁRODNÍ DIVADLO BRNO

William Shakespeare (1564 – 1616)

ANTONIUS A KLEOPATRA

Překlad: Jiří Josek

Úprava: Martin Dohnal, Zdenek Plachý

Režie: Zdenek Plachý

Dramaturgie: Martin Dohnal

Scéna: Daniel Dvořák

Kostýmy: Martina Zwyrtek

Hudební spolupráce: David Šubík

Učinkují: Dita Kaplanová, Petr Halberstadt, Petr Bláha, Jiří Pištěk, Jan Grygar, Jaroslav Dufek, Ondřej Mikulášek, Klára Apolenářová, Vratislav Běčák, Vladimír Krátký, David Kaloč, Ondřej Novák, Jaroslav Kuneš, Erika Stárková, Sandra Riedlová a další

 Shakespeare vytvořil drama vášnivé lásky v kulisách starověkého Říma a Egypta. Řím, reprezentovaný mladým dobyvatelem Octavianem Caesarem a jeho vojáky, představuje civilizaci, které patří budoucnost. Egypt s jeho stárnoucí vládkyní Kleopatrou, v jejíchž tenatech uvázl před Antoniem nejeden římský potentát, je místem radostného prožívání přítomnosti a současně i místem odsouzeným k zániku. Uprostřed stojí Antonius, jehož k Západu vážou povinnosti římského velitele a k Východu láska ke Kleopatře.

 Strhující inscenace režiséra Zdenka Plachého vyniká přesvědčivými výkony Petra Halberstadta a Dity Kaplanové, hypnotickou scénou Daniela Dvořáka se zvláštním svícením zářivek, magickou atmosférou a úchvatnou hudbou.