Voskovec, Werich a smrt

Jsou vydařené divadelní inscenace. Jsou i ty precizní. A pak jsou ty, jež dokážou zasáhnout a nepustit. Korespondence V + W v brněnské Redutě patří k těm třetím.

O úspěšných filmových režisérech se někdy říká, že by dokázali zfilmovat i telefonní seznam. Janu Mikuláškovi se podařilo něco podobného: udělal strhující divadlo z dopisů. Jiři Voskovec a Jan Werich patří k ikonám české národní kultury a ke klasikům humoru. Werich má navíc přídomek moudrého klauna a jeho bonmoty se opakují často až do zblbnutí - i když proti blbosti právě Werich i s Voskovcem brojili. Od roku 1945 do Werichovy smrti roku 1980 si psali dopisy (po roce 1948 žili v odloučení). Voskovec se ne vždy úspěšně pokoušel o kariéru v Americe a Werich zase bojoval s větrnými mlýny komunistického režimu u nás.

To, co vysvítá z jejich korespondence, která nedávno vyšla ve třech svazcích knižně a kterou pro divadlo adaptovala Dora Viceníková, je především hluboký smutek z jejich lidského odloučení i přerušení úspěšného uměleckého výrvoje. Na ten samostatně a ve změněných podmínkách už nedokázali navázat. Jinými slovy, to, že V + W trpěli umělecky, vidíme my. Odloučením trpěli především osobně, neboť jejich příběh je příběhem celoživotního přátelství.

Mikulášek má sklony k parodii a groteskní stylizaci, kterými několikrát shodí tradice spojené s V + W, od klasických forbín přes okřídlený výrok ,,když už člověk jednou je ..." po Werichovo účinkování v Panu Tau. V tom jde někdy proti, někdy s proudem původních dopisů - V + W dokázali být v soukromí pěkně ostří a vtipní. Jeho ústředním zájmem je pak zkoumání fenoménu mužského přátelství, silného a z vnějšího pohledu snad poněkud mysteriózního svazku, v němž Werich s Voskovcem setrvali navzdory odloučení po celý život. S postupně přicházejícími dalšími a dalšími ranami osudu se spolu se sympatickými hrdiny propadáme do stále hlubšího smutku a deziluze. To je přitom provázeno stále dalšími vtípky.

Oba inteligentní a vzdělaní muži si s neobyčejným smyslem pro humor hořce uvědomují, jak na ně přichází stáří a postupně je ničí: činí je nesnesitelnými, sentimentálními, patetickými a nemohoucími dědky. Jako by Mikáláškova inscenace byla odpovědí na všechny ty české pelíškovsky konejšivé výpovědi o stáří od Babího léta po Vratné lahve: být starý je strašné.

Tvárný Jiří Vyorálek vytváří Wericha jako vtipného chasníka, charismatického muže, kterého časem zlomí vlastní ješitnost i nemoci. Nesnesitelného sympaťáka. Vyorálka lze pokládat za hlavního kandidáta na výroční divadelní ceny od Thálií po Radoky. Václav Vašák mu zdatně sekunduje jako uměřený a chytrý Voskovec. Třetí do páru je Gabriela Mikulková, jejíž Zdenička (Werichova žena) se proměňuje z moudré ženy v krutou semetriku, od třetího člena nerozlučné dvojice po osobu na obtíž. Všichni tři patří právem mezi Mikuláškovy dvorní herce. Jejich výkony je třeba cenit o to více, že práce s detailem, groteskou, stylizací a nadsázkou je v českém kontextu - obsazeném psychologickým herectvím na věčné časy (však i několik narážek na Stanislavského zazní!) - stele ještě výjimkou.

VOJTĚCH VARYŠ