Týden

5.11.2010

Voskovec, Werich a smri
Jsou vydaiene divadelni inscenace. Jsou i ty precimi. A pak
jsou ty, jeZ doMFou zasiihnout a nepustii Korespondence
V + W v brnenskd Redutl! patfi k tern tfetim.
0 iispi!Snfjch filmovfrch reZis6rech se
ni!kdy fikd, Ze by dokdzali zfilmovat
i telefonni seznam. Janu Miku-
1tiSkovi se podafilo ni!co podobneho: udela1
strhujfci divadlo z dopisfi. Jifi Voskovec
a Jan Werich patfi k ikondm Eeske naodni
kultury a ke klas-ikfim humoru. Werich md
navfc pHdomek moudreho klwna a jeho
bonmoty se opakuji hsto a2 do zblbnutf -
i kdyZ proti blbosti prdvi! Werich i Voskovcem
brojili. Od roku 1945 do Werichovy
smrti roku 1980 si psali dopisy (po roce
1948 Uiv odlouEeni). Voskovec se ne vZdy
dspi!Sni! pokougel o karieru v Americe
a Werich zase bojoval s vgtrnfjmi mlwy
komunistickeho reZimu u nhs.
To, co vysvitd z jejich korespondence,
kterd neddvno vySla ve tfech svazcich
knibi! a kterou pro divadlo adaptovala
Dora Vicenikovd, je pfedevsim hlubokq
smutek z jejich lidskeho odlouEeni i pferuSeni
dsp6Sn6ho umeleck6ho vfrvoje. Na
ten samostatne a ve zmi!ni!n+h podrnin-
Mch uZ ne'dokdzali navdzat. Jinfjmi slovy,
to, Ze V + W trpi!li umi!lecky, vidime my.
OdlouEenim trpgli pfedevSim osobni!, nebol'
jejich pfibi!h je pfibghem celoZivotniho
pfdtelstvi.
MikuldSek mi sklony k parodii a grotesknl
stylizaci, kteflmi ni!kolikrdt shodi
tradice spojene s V + W, od klasickfjch forbin
pfes okffdlenfj vfrrok ,,kdyZ uZ Elov6k
jednou je ..." po Werichovo 6Einkovdni
v Panu Tau. V tom jde niikdy proti, ni!kdy
s proudem pfivodnich dopisfi - V + W dokdzali
bfjt v soukromi pi!knG ostH a vtipni.
Jeho dstfednim zdjmem je pak zkoumdni
fenomenu muZsk6ho pfdtelstvi, silnkho
a z vni!jSiho pohledu snad ponEkud mysteri6znIho
svazku, v n&mZ Werich s Voskovcem
setrvali navzdory odlouEeni po
celfj Zivot. S postupni! pfichtizejicimi dal-
Slmi a dalSimi ranami osudu se spolu se
sympatickfjmi hrdiny propaddme do stdle
hlubSiho smutku a deziluze. To je pfitom
provhzeno sttile dalSimi vtfpky.
Oba inteligentnl a vzdglani mu2 i si s neobyEejnjrm
smydem pro humor hofcceuv6-
domuji, jak na ni! pfichazi stdfi a postupne
je niCi: Eini je nesnesitelnfjmi, sentiment61-
nimi, pateticwmi a nemohoucimi dPdky.
Jako by MikultiSkova inscenace byla odpovi!
di na vsechriy ty Eeske pelfSkovsky
konejSiv6 vfjpovgdi o stiff od B u b f hl~&
po Vramk lahve: bjrt starfj je straSn6.
lkdrnfj Jifi Vyortilek vytvdfi Wericha
jako vtipneho chasnika, charismatifk4ho
muZe, kte&ho Easem zlmi vlastnf @itnost
i nemoci. Nesnesitelneho sympaf&ka.
Vyordlka lze poklddat za hlavniho kandiddta
na vfjroeni divadelnf ceny od Thdlii
po Radoky Vdclav Va4dk mu zdatni! sekunduje
jako um@fenfaj chytrfjV oskovec.
Tfeti do pdru je Gabriela MikulkovA, jejfZ
ZdeniEka (Werichova Zena) se promi!fiuje
z moudre Zeny v krutou semetriku, od tfetiho
Elena nerozluEn6 dvojice po osobu na
obti2. VSichni tfi patfi prhvem mezi Mikuldgkovy
dvorni herce. Jejich vfjkony je
tfeba cenit o to vice, Ze prdce s detailem,
groteskou, stylizaci a nadsdzkou je v-Eesk&
m kontextu - obsazenem psycho1ogic.cyTm
herectvim na v$E& Easy (vhk i nekolik
nardiek na Stanislavskeho zazni6)
- stele jeWi! vqjimkou. ~oltlicvha yli

Voskovec, Werich a smrt

Jsou vydařené divadelní inscenace. Jsou i ty precizní. A pak jsou ty, jež dokážou zasáhnout a nepustit. Korespondence V + W v brněnské Redutě patří k těm třetím.

O úspěšných filmových režisérech se někdy říká, že by dokázali zfilmovat i telefonní seznam. Janu Mikuláškovi se podařilo něco podobného: udělal strhující divadlo z dopisů. Jiři Voskovec a Jan Werich patří k ikonám české národní kultury a ke klasikům humoru. Werich má navíc přídomek moudrého klauna a jeho bonmoty se opakují často až do zblbnutí - i když proti blbosti právě Werich i s Voskovcem brojili. Od roku 1945 do Werichovy smrti roku 1980 si psali dopisy (po roce 1948 žili v odloučení). Voskovec se ne vždy úspěšně pokoušel o kariéru v Americe a Werich zase bojoval s větrnými mlýny komunistického režimu u nás.

To, co vysvítá z jejich korespondence, která nedávno vyšla ve třech svazcích knižně a kterou pro divadlo adaptovala Dora Viceníková, je především hluboký smutek z jejich lidského odloučení i přerušení úspěšného uměleckého výrvoje. Na ten samostatně a ve změněných podmínkách už nedokázali navázat. Jinými slovy, to, že V + W trpěli umělecky, vidíme my. Odloučením trpěli především osobně, neboť jejich příběh je příběhem celoživotního přátelství.

Mikulášek má sklony k parodii a groteskní stylizaci, kterými několikrát shodí tradice spojené s V + W, od klasických forbín přes okřídlený výrok ,,když už člověk jednou je ..." po Werichovo účinkování v Panu Tau. V tom jde někdy proti, někdy s proudem původních dopisů - V + W dokázali být v soukromí pěkně ostří a vtipní. Jeho ústředním zájmem je pak zkoumání fenoménu mužského přátelství, silného a z vnějšího pohledu snad poněkud mysteriózního svazku, v němž Werich s Voskovcem setrvali navzdory odloučení po celý život. S postupně přicházejícími dalšími a dalšími ranami osudu se spolu se sympatickými hrdiny propadáme do stále hlubšího smutku a deziluze. To je přitom provázeno stále dalšími vtípky.

Oba inteligentní a vzdělaní muži si s neobyčejným smyslem pro humor hořce uvědomují, jak na ně přichází stáří a postupně je ničí: činí je nesnesitelnými, sentimentálními, patetickými a nemohoucími dědky. Jako by Mikáláškova inscenace byla odpovědí na všechny ty české pelíškovsky konejšivé výpovědi o stáří od Babího léta po Vratné lahve: být starý je strašné.

Tvárný Jiří Vyorálek vytváří Wericha jako vtipného chasníka, charismatického muže, kterého časem zlomí vlastní ješitnost i nemoci. Nesnesitelného sympaťáka. Vyorálka lze pokládat za hlavního kandidáta na výroční divadelní ceny od Thálií po Radoky. Václav Vašák mu zdatně sekunduje jako uměřený a chytrý Voskovec. Třetí do páru je Gabriela Mikulková, jejíž Zdenička (Werichova žena) se proměňuje z moudré ženy v krutou semetriku, od třetího člena nerozlučné dvojice po osobu na obtíž. Všichni tři patří právem mezi Mikuláškovy dvorní herce. Jejich výkony je třeba cenit o to více, že práce s detailem, groteskou, stylizací a nadsázkou je v českém kontextu - obsazeném psychologickým herectvím na věčné časy (však i několik narážek na Stanislavského zazní!) - stele ještě výjimkou.

VOJTĚCH VARYŠ