Voskovec, Werich a smri
Jsou
vydaiene divadelni inscenace. Jsou i ty precimi. A pak
jsou
ty, jeZ doMFou zasiihnout a nepustii Korespondence
V + W
v brnenskd Redutl! patfi k tern tfetim.
0
iispi!Snfjch filmovfrch reZis6rech se
ni!kdy
fikd, Ze by dokdzali zfilmovat
i
telefonni seznam. Janu Miku-
1tiSkovi se podafilo ni!co podobneho: udela1
strhujfci divadlo z dopisfi. Jifi Voskovec
a Jan
Werich patfi k ikondm Eeske naodni
kultury a ke klas-ikfim humoru. Werich md
navfc
pHdomek moudreho klwna a jeho
bonmoty se opakuji hsto a2 do zblbnutf -
i kdyZ
proti blbosti prdvi! Werich i Voskovcem
brojili. Od roku 1945 do Werichovy
smrti
roku 1980 si psali dopisy (po roce
1948
Uiv odlouEeni). Voskovec se ne vZdy
dspi!Sni! pokougel o karieru v Americe
a
Werich zase bojoval s vgtrnfjmi mlwy
komunistickeho reZimu u nhs.
To, co
vysvitd z jejich korespondence,
kterd
neddvno vySla ve tfech svazcich
knibi!
a kterou pro divadlo adaptovala
Dora
Vicenikovd, je pfedevsim hlubokq
smutek
z jejich lidskeho odlouEeni i pferuSeni
dsp6Sn6ho umeleck6ho vfrvoje. Na
ten
samostatne a ve zmi!ni!n+h podrnin-
Mch uZ
ne'dokdzali navdzat. Jinfjmi slovy,
to, Ze
V + W trpi!li umi!lecky, vidime my.
OdlouEenim trpgli pfedevSim osobni!, nebol'
jejich
pfibi!h je pfibghem celoZivotniho
pfdtelstvi.
MikuldSek mi sklony k parodii a grotesknl
stylizaci, kteflmi ni!kolikrdt shodi
tradice spojene s V + W, od klasickfjch forbin
pfes
okffdlenfj vfrrok ,,kdyZ uZ Elov6k
jednou
je ..." po Werichovo 6Einkovdni
v Panu
Tau. V tom jde niikdy proti, ni!kdy
s
proudem pfivodnich dopisfi - V + W dokdzali
bfjt v
soukromi pi!knG ostH a vtipni.
Jeho
dstfednim zdjmem je pak zkoumdni
fenomenu muZsk6ho pfdtelstvi, silnkho
a z
vni!jSiho pohledu snad ponEkud mysteri6znIho
svazku, v n&mZ Werich s Voskovcem
setrvali navzdory odlouEeni po
celfj
Zivot. S postupni! pfichtizejicimi dal-
Slmi a
dalSimi ranami osudu se spolu se
sympatickfjmi hrdiny propaddme do stdle
hlubSiho smutku a deziluze. To je pfitom
provhzeno sttile dalSimi vtfpky.
Oba
inteligentnl a vzdglani mu2 i si s neobyEejnjrm
smydem
pro humor hofcceuv6-
domuji, jak na ni! pfichazi stdfi a postupne
je
niCi: Eini je nesnesitelnfjmi, sentiment61-
nimi,
pateticwmi a nemohoucimi dPdky.
Jako
by MikultiSkova inscenace byla odpovi!
di na
vsechriy ty Eeske pelfSkovsky
konejSiv6 vfjpovgdi o stiff od B u b f hl~&
po
Vramk lahve: bjrt starfj je straSn6.
lkdrnfj Jifi Vyortilek vytvdfi Wericha
jako
vtipneho chasnika, charismatifk4ho
muZe,
kte&ho Easem zlmi vlastnf @itnost
i
nemoci. Nesnesitelneho sympaf&ka.
Vyordlka lze poklddat za hlavniho kandiddta
na
vfjroeni divadelnf ceny od Thdlii
po
Radoky Vdclav Va4dk mu zdatni! sekunduje
jako
um@fenfaj chytrfjV oskovec.
Tfeti
do pdru je Gabriela MikulkovA, jejfZ
ZdeniEka (Werichova Zena) se promi!fiuje
z
moudre Zeny v krutou semetriku, od tfetiho
Elena
nerozluEn6 dvojice po osobu na
obti2.
VSichni tfi patfi prhvem mezi Mikuldgkovy
dvorni
herce. Jejich vfjkony je
tfeba
cenit o to vice, Ze prdce s detailem,
groteskou, stylizaci a nadsdzkou je v-Eesk&
m
kontextu - obsazenem psycho1ogic.cyTm
herectvim na v$E& Easy (vhk i nekolik
nardiek na Stanislavskeho zazni6)
-
stele jeWi! vqjimkou. ~oltlicvha yli
Voskovec, Werich a smrt
Jsou vydařené divadelní inscenace. Jsou i ty precizní. A pak jsou ty, jež dokážou zasáhnout a nepustit.
Korespondence V + W v brněnské Redutě patří k těm třetím.
O úspěšných filmových režisérech se někdy říká, že by dokázali zfilmovat i telefonní seznam. Janu
Mikuláškovi se podařilo něco podobného: udělal strhující divadlo z dopisů. Jiři Voskovec a Jan Werich patří k
ikonám české národní kultury a ke klasikům humoru. Werich má navíc přídomek moudrého klauna a
jeho bonmoty se opakují často až do zblbnutí - i když proti blbosti právě Werich i s Voskovcem brojili.
Od roku 1945 do Werichovy smrti roku 1980 si psali dopisy (po roce 1948 žili v odloučení). Voskovec se ne
vždy úspěšně pokoušel o kariéru v Americe a Werich zase bojoval s větrnými mlýny komunistického režimu u
nás.
To, co vysvítá z jejich korespondence, která nedávno vyšla ve třech svazcích knižně a kterou pro divadlo
adaptovala Dora Viceníková, je především hluboký smutek z jejich lidského odloučení i
přerušení úspěšného uměleckého výrvoje. Na ten samostatně a ve změněných podmínkách už nedokázali
navázat. Jinými slovy, to, že V + W trpěli umělecky, vidíme my. Odloučením trpěli především osobně,
neboť jejich příběh je příběhem celoživotního přátelství.
Mikulášek má sklony k parodii a groteskní stylizaci, kterými několikrát shodí tradice spojené s V + W, od
klasických forbín přes okřídlený výrok ,,když už člověk jednou je ..." po Werichovo účinkování v Panu
Tau. V tom jde někdy proti, někdy s proudem původních dopisů - V + W dokázali být v soukromí pěkně ostří a
vtipní. Jeho ústředním zájmem je pak zkoumání fenoménu mužského přátelství, silného a z vnějšího pohledu
snad poněkud mysteriózního svazku, v němž Werich s Voskovcem setrvali navzdory odloučení po celý život.
S postupně přicházejícími dalšími a dalšími ranami osudu se spolu se sympatickými hrdiny propadáme do
stále hlubšího smutku a deziluze. To je přitom provázeno stále dalšími vtípky.
Oba inteligentní a vzdělaní muži si s neobyčejným smyslem pro humor hořce uvědomují, jak na ně přichází stáří a
postupně je ničí: činí je nesnesitelnými, sentimentálními, patetickými a nemohoucími dědky. Jako by
Mikáláškova inscenace byla odpovědí na všechny ty české pelíškovsky konejšivé výpovědi o stáří od Babího
léta po Vratné lahve: být starý je strašné.
Tvárný Jiří Vyorálek vytváří Wericha jako vtipného chasníka, charismatického muže, kterého časem zlomí vlastní
ješitnost i nemoci. Nesnesitelného sympaťáka. Vyorálka lze pokládat za hlavního kandidáta na výroční
divadelní ceny od Thálií po Radoky. Václav Vašák mu zdatně sekunduje jako uměřený a chytrý Voskovec.
Třetí do páru je Gabriela Mikulková, jejíž Zdenička (Werichova žena) se proměňuje z moudré ženy v krutou
semetriku, od třetího člena nerozlučné dvojice po osobu na obtíž. Všichni tři patří právem mezi
Mikuláškovy dvorní herce. Jejich výkony je třeba cenit o to více, že práce s detailem, groteskou,
stylizací a nadsázkou je v českém kontextu - obsazeném psychologickým herectvím na věčné časy (však i
několik narážek na Stanislavského zazní!) - stele ještě výjimkou.
VOJTĚCH VARYŠ