Richard III. Umění zahrát ztělesněné zlo

autor: Vladimír Just, zdroj: Lidové noviny, 20.1.2010

Do Národního divadla v Brně se po sedmdesáti letech vrátil dravý cynik Richard lll., kterému zdatně sekunduje jeho představitel Petr Halberstadt.

Richard III. není vůbec jedno­duchá hra. Jindřich Vodák, jenž ji dost cenil, hned při pr­vém uvedení v Národním divadle v roce 1911 konstatoval: „Král Ri­chard III. méně než kterákoli jiná tragédie Shakespearova je s to zís­kat si průměrné obecenstvo; hrdina je nesympatický, všecko je tu příliš ponuré a hrozné, stále se opakují ty­též kletby, tytéž lsti a totéž vraždě­ní, a stádo Richardovo dává se z mí­ry povolně vodit na porážku." Však také Richard nebyl od té doby v pražském ND hrán celých devade­sát tři let (až do Dočekalovy inscena­ce z roku 2004).

V Brně se Richard nehrál od roku 1940 - dlouhou pauzu teď prolomil Zdeněk Plachý, který si hru i upra­vil - převážně razantními škrty, ale i závěrečným Prosperovým přídav­kem z Bouře - a to ve spolupráci s dramaturgem Martinem Dohna­lem. Ať už jsou názory na hru jaké­koli, v jednom se shodují: Richard III. stojí a padá s titulní postavou.

Už Šalda považoval scénu Richar­dova dobývání lady Anny z prvního aktu za „tak smělou, tak odvážnou, tak geniálně drzou jako nic v drama­tické tvorbě". Byl uchvácen defor­movaným hrdinou, „dobývajícím přepadem proti vší pravděpodobnos­ti ve čtvrt hodině přízně kněžny Anny, která proklíná jej ještě tváří v tvář jako vraha osob sobě nejbližších... Čím strmější cíl, tím lépe! To jest opravdový zločinec povolá­ním; Macbeth věku pozdějšího jest vedle něho příležitostný diletant." Shakespearův paskřivý hrdina jako by se opravdu řídil heslem: buď rea­lista - žádej nemožné, Richarda může ztvárnit jen kongeniální herec, jenž umí zahrát ne­možné: svést vdovu, jíž zabil manže­la i tchána; přesvědčit matku, jíž za­bil děti, aby mu dala za ženu zbylou dceru; přesvědčit ctihodné měšťany i církev, že legitimní pretendenti trů­nu jsou pancharti a on sám, ač po tom vůbec netouží, je ochoten se obětovat a usednout na trůn. Jde o to, zahrát nejen Richarda, ale pře­devším jeho herectví: jím si podma­ňuje okolí, pro střízlivé oko diváka stejně nepochopitelně, jako si pod­maňovali masy totalitní diktátoři i novodobí demagogové a mediální mágové, často stejně zakomplexovaní a tělesně handicapovaní.

Brněnské ND takového herce má - je jím Petr Halberstadt. Herec schopný nejen donést verš až do po­slední řady na balkoně, ale přede­vším zvládnout tři elementární Ri­chardovy polohy. Dravě komediant-skou, ironicky viděnou polohu medi­álně vemlouvavého svádění (lady Anna, královna Alžběta, měšťané). A kontrastně: tvrdě cynickou polo­hu drsného pojmenování zla, včetně vlastních zločinů - Halberstadtův Richard vrhá své urážky buď do tvá­ře okolí, nebo jimi přes mikroport bombarduje publikum v monolo­zích. A konečně poloha bezradného muže na trůně, jehož opustila vůle k moci vzápětí poté, co jí dosáhl. Zhruba od scény zavržení spoluviní­ka Buckinghama sledujeme Richar­dův pozvolný rozklad až k zlověst­ným snům před bitvou, kdy se mu zjevují duchové zavražděných (zde filmové projekce).

Svést a vyplenit Richardovo vnější znetvoření, jež je semiotickým znakem znetvoření vnitřního, neřeší herec obligátním hrbem, ale hitlerovsky zchromlou rukou, jíž si neustále podpírá bok. Bravurně zvládá jak svádění Anny (Klára Apolenářová), tak hrané pře­mlouvání před korunovací („Já na to nemám") i spor s královnou Alžbětou (vrcholně rozehraná scéna se Zuzanou Slavíkovou, v níž Ri­chard, čelící královnině spílání, opět v nemožné situaci žádá o ruku dcery a přitom drze budoucí tchyni svádí, válí se s ní po zemi a moc ne­chybí, aby se s ní vyspal).

Škoda jen, že vedle jeho dyna­mického projevu působí jiní jako­by staticky, naaranžované, spíše de­klamují, než hrají (netýká se to žen­ských postav ani Hastingse Jarosla­va Dufka, který je naopak pronika­vou studií bezmoci tváří v tvář poz­dě rozpoznaného zla). Nápaditá Dvořákova scénografie zapojuje mezi iluzivně prodloužený balkó­nový interiér antiiluzivně i zadní projekci pro videoart. Barevné hry tohoto „krasohledu" vycházejí z motivu rozety (ve hře jde o válku dvou růží!). Abstraktní rovinu však trochu kazí některé realistické polopatismy (krev). To všechno jsou však jen drobné pihy na kráse jinak vcelku velmi zdařilé a místy strhují­cí inscenace.