V rámci festivalu TRIALOG 2011 se nám podařilo získat prestižního hosta DIVADLO NA VINOHRADECH jenž v Brně nehostovalo několik desítek let!

12. února 2011 19:00h v Mahenově divadle představí jedno ze svých stěžejních představení -  Zkouška orchestru .

Image

Federico Fellini (1920-1993)

Zkouška orchestru 

divadelní adaptace / Martin Stropnický
Režie / Martin Stropnický
Dramaturgie / Martin Velíšek
Scéna / Martin Chocholoušek
Kostýmy / Lucie Loosová
Hudba / Petr Malásek
Odborný poradce / Mario Klemens
Pohybová spolupráce / Irina Andreeva

Kustod / Jaroslav Kepka / Ilja Racek
1.housle / Otakar Brousek
2. housle / Ladislav Frej
Senior / Oldřich Vlach
Houslistka / Zlata Adamovská
Klavíristka / Simona Postlerová
Flétnistka / Jana Malá / Lucie Štěpánková
Violoncellista / Petr Kostka
Trumpetista / Svatopluk Skopal
Klarinetista / Jiří Čapka
Hornista / Martin Davídek
Tubista / Michal Kern j.h. / Miroslav Babuský j.h.
Hobojista / Daniel Bambas
Pozounista / Martin Zahálka
Kontrabas / Jaroslav Satoranský
1. bicí / Pavel Batěk
2. bicí / Michal Novotný
Harfenistka / Lucie Polišenská
Dirigent / Viktor Preiss
Šéf / Jiří Plachý
Odbor / Pavel Rímský
Moderátorka / Veronika Žilková

Délka představení: 2h 25min

Zkoušku orchestru natočil slavný italský režisér Federico Fellini v roce 1978. "Dokud to neuslyším na vlastní uši, nemohu uvěřit, že tak neharmonické společenství lidí, kovu a dřeva splyne v jednu jedinou melodii. Harmonie vzniklá z chaosu a disonance mě odjakživa fascinovala ..."řekl na adresu svého filmu.
Zkouška jednoho orchestru v prostoru bývalé kaple je jakousi fiktivní televizní reportáží, která postupně skrze vzpouru hudebníků proti příliš autoritativnímu dirigentovi vygraduje do filosofické úvahy o povaze lidského společenství a smyslu umění jako takového. Fellini v duchu své "nadreálné" poetiky zpodobuje nejen demoralizovanou skupinu hudebníků, kteří i přes zdůrazňovanou lásku ke svým nástrojlm zůstávají rutinními hráči a které vzájemná rivalita a nenávist k dirigentovi dovede až k anarchii, ale zkoumá i hranice osobní svobody, demokracie a diktatury, ohrožení hudby a kultury vůbec i naši elementární schopnost se navzájem poslouchat a domluvit se.
Do divadelní podoby adaptoval snímek Martin Stropnický, umělecký šéf souboru. V inscenaci se představí téměř celý herecký ansámbl divadla.   

Image

Federico Fellini

Zkouška orchestru

Rozhovor Martina Velíška (dramaturga inscenace Zkouška orchestru) s Martinem Stropnickým (režisérem inscenace a autorem úpravy)

Vzpomeneš si na svoje první setkání s Felliniho filmem?  

Asi to byl Amarcord. Normalizační režim měl pro Itálii slabost. Tedy spíš pro její komunistickou stranu. Ta byla, vedle té francouzské, nejsilnější v Západní Evropě. Pamatuješ si na Fond solidarity? Dávali jsme jako školáci povinně pětikorunu. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jsme tak pomáhali financovat italským komunistům sny o beztřídní společnosti. I když v praxi se to spíš projevilo tím, že jejich předseda měl obleky z nejlepších anglických látek. No  a vedlejší produkt této „družby" spočíval v tom, že byly u nás sem tam k vidění kvalitní italské filmy. Amarcord byl pro mě zjevením. Určitě bych ho zařadil do první desítky nejlepších filmů světové kinematografie.

Po hradecké inscenaci Silnice (adaptace T. Boučková) je to tvoje druhá inscenace podle Felliniho filmu. Proč?

Ta práce v Hradci byla moc fajn. A pak: jsem možná sobec, ale vždycky se snažím inscenovat takovou hru, která by mě jako diváka bavila. Pak je jistá šance, že zaujme i publikum. A já dělám divadlo pro publikum. Felliniho svět mi učaroval a tak jsem hledal mezi jeho filmy takový, který by měl téma rezonující s naší současností a jenž by se dal přenést na jeviště. Zkouška orchestru takovou předlohou je. Divadelní podoba je inscenačně nesmírně náročná, ale za pokus to stojí.   

 Tentokrát jsi i autorem adaptace. Co na ní pro tebe bylo nejtěžší?

Všechno. Namátkou: bylo třeba posoudit, jestli je téma pro dnešního diváka silné. Zdali a do jaké míry ho posunout z Itálie konce sedmdesátých let blíž našim pocitům i reáliím teď a tady. Jak zkombinovat dialogy obsažené v titulcích s originálem a do jaké míry se nechat inspirovat k dopisování. Nakonec jsem původní text znovu přeložil a řadu dialogů přepsal i připsal. Ve scénáři je zhruba padesát procent textu, který ve filmu nenajdete. No a nakonec taková drobnost: jak se vypořádat ve velkém prostoru Divadla na Vinohradech s tím, že film je založen na téměř dokumentárním snímání výrazných typů v převažujících detailních záběrech. Nebo jak vyřešit okolnost, že dirigent stojí k publiku zády. Přičti k tomu rébus jak zvládnout téměř třicítku vinohradských herců, které obsadíš do malých rolí a máš o zábavu postaráno.     

Co je pro Tebe v dané fázi zkoušení (cca v polovině zkoušek) nejtěžší?

Patrně nejtěžší je přesvědčit a dovést herce k poznání, že druhý plán může být na jevišti výsostným a strhujícím protagonistou. Jde o dílo týmu, kdy jeden je zcela závislý na druhém a přesná souhra je základním požadavkem. A pak ještě spousta dalších věcí. Třeba to, že dobré nápady je často nutné zahodit. Použít lze jen ty nejlepší.

A z čeho máš největší radost ...

Když si herci hrají. Nebo když se mohou potrhat smíchy nad tragickou pasáží svého kolegy. V takové chvíli mám dojem, že jsme se trefili.

                                      (z rozhovoru pro program inscenace)

 

Image

Felliniho film je obraz naší doby

České divadlo již před časem zasáhla vlna jevištních adaptací filmových děl. Zatím posledním pokusem tohoto druhu je Felliniho Zkouška orchestru, snímek z roku 1978. V Divadle na Vinohradech jej podle vlastního překladu a scénáře režíruje Martin Stropnický. Premiéra se koná 22. října.

* LN Proč jste si vybral právě Zkoušku orchestru?

Když jsem kdysi viděl stejnojmenný Felliniho film, byl to pro mě divácký zážitek, na který se nezapomíná. A pak, po mnoha letech, když jsem ten film zahlédl ve výloze za 99 korun, skoro mě to pobouřilo. Za to nepořídíte ani pizzu! Pustil jsem si ho s trochou obav, jestli mě po tak dlouhé době nezklame. Naopak. A tak vzniklo pokušení zkusit to s Orchestrem na jevišti.

* LN Z čeho jste při své adaptaci vyšel a jak vznikala?

Původně jsem předlohu nabídl jednomu renomovanému režisérovi. Líbila se mu, ale po půl roce nepřinesl ani řádku. Tak jsem se rozhodl pustit se do toho sám. Zkouška orchestru byla několikrát inscenována na italských jevištích, vím také o jednom nastudování ve Švýcarsku. Znamenalo to pro mě, že látka je životaschopná. Tím ale mnohá úskalí pouze začala. Měl jsem k dispozici českou titulkovanou verzi a originál. Brzy bylo jasné, že musím vyjít z původní italské verze. Do titulků se toho mnoho nevejde. Začal jsem si originál překládat. Z útržků dialogů a nadhozených témat pak vznikaly dialogy nové.

* LN Psal jste s představou konkrétních herců?

Měl jsem tu výhodu, že jsem od počátku měl pohromadě téměř celé herecké obsazení. Mohl jsem tedy psát na tělo. Ve scénáři jsou citáty některých našich herců, ale třeba i část dialogu, který kdysi vedl Miloš Kopecký s jednou stranickou „posilou" souboru. Jistá blízkost hereckého a muzikantského prostředí takový postup umožňovala.

* LN Film je až filozofickou úvahou, podobenstvím a také je dobově ukotvený. Jak jste si s tím poradil?

Jak se vypořádat s tématem bylo pochopitelně zásadní. Film vznikl koncem sedmdesátých let a nutně odrážel tehdejší bouřlivou italskou realitu. Když jsem ho viděl teď, od prvního okamžiku mně připadal jako metaforický obraz naší poněkud tápající chaotické a nedospělé demokracie. Takže: žádné filozofování, ale konkrétní střet a řada zásadních otázek. Kde jsou hranice svobody? Jaká je naše individuální odpovědnost za ni? Jak skloubit zájem jedince a celku? Existuje svoboda v řádu? A kde končí řád a začíná „neřád"?

* LN Pro divadlo je tu výhodná jednota času místa a děje, ale nebojíte se, že právě toho „děje", respektive konkrétní dramatický příběh, přes nějž lze vést výpověď, tam přece jenom chybí ?

Ve filmu se má, jak známo, mluvit, až když nelze situaci vyjádřit obrazem. Navíc pracuje Fellini především s detailním snímáním tváří, převážně neherců. To na jevišti možné není. Přesto jsem přesvědčený, že předloha má svůj dějový i vývojový potenciál. Ten jsem se v divadelní verzi pokusil doplnit, rozvést a maximálně využít. Muzikanti se scházejí ke zkoušce ve staré kapli, ve které probíhá adaptace. Stejně jako hudba sama i toto prostředí je jakýmsi azylem, kam se uchylují před zmatečným světem. Všichni sem přinášejí své strasti, sny, nenaplněné ambice, slabosti, velikášství, selhání, sebeklamy. To vše v atmosféře jakési všeobjímající svobody. Ani ta však nezabrání zneužívání hráčů vedením orchestru. Orchestr, tato tragikomická smečka podivínů, je následně konfrontován s dirigentem, který je rozporuplným ztělesněním vůdčí úlohy a řádu. Bylo by ale scestné, kdyby inscenace přemoudřele šermovala ukazovákem a nabízela všeplatné recepty. Snažil jsem se Felliniho myšlení zůstat důsledně věrný v mnohém ohledu. Za všechny uvedu nutnost klást otázky, nikoli poskytovat odpovědi a pak nebát se směšnosti lidských tragédií.

* LN Co vás definitivně přesvědčilo, že Zkouška orchestru v takovém pojetí obstojí na jevišti?

Já samozřejmě nevím, jestli obstojí. To rozhodnou diváci. Mohu dát na svůj instinkt, tvrdě pracovat a pak už zbývá jen modlení. Víte, já jsem do toho šel i z jiného důvodu. O Vinohradském se často říká, že je to soubor televizních hvězd. To může evokovat i představy o jisté nadřazenosti, snad i pýše. Chtěl bych tím představením dokázat, že ty zmiňované „hvězdy" jsou dnes schopny podřídit se celku a v malých rolích sloužit s invencí společnému dílu.

* LN Film je poměrně lidnatý. Znamená to, že jste obsadil celý soubor, nebo jak jste tento požadavek vyřešil?

Ta inscenace je nesmírně náročná v mnohém ohledu. Od scénografie přes technické zvládnutí hudební zkoušky až po tu zásadní okolnost, jak nakládat s hereckým detailem ve velkém prostoru Vinohradského divadla. A téměř třicet postav opravdu není málo. Navíc jsou téměř permanentně na jevišti! S trochou nadsázky lze říct, že v hlavní roli je druhý plán. Zkoušení bylo proto titánským úsilím. Mohu však za sebe i všechny zúčastněné říct, že jsme tomu dali maximum.

***

Film na scéně

Zkouška orchestru Příběh vzpoury hudebníků proti autoritativnímu dirigentovi se odehrává ve více rovinách. Jde o filozofickou úvahu o stavu světa a společnosti, která je pojednaná v typicky felliniovském duchu.


                                                                 JANA MACHALICKÁ pro Lidové Noviny (LN)

Image

Martin Stropnický: Zkouška orchestru

Mám rád předem prohrané bitvy, líbí se mi, když se někdo pomate.
Divadelní adaptace Felliniho filmu Zkouška orchestru měla minulý týden premiéru v pražském Divadle na Vinohradech. Autorem a režisérem výjimečné inscenace je umělecký šéf této scény Martin Stropnický. "Práce na Vinohradech mě baví čím dál víc. I proto, že se mi zdá, že na začátku mého šéfování ta kola víc pískala a vrzala a teď už docela jedou," říká.

HN: Bylo hodně lidí, kteří vám felliniovský projekt rozmlouvali jako nerozumný, jako předem prohranou bitvu?
Mám tyhle předem prohrané bitvy rád. Líbí se mi, když se někdo "pomate" a realizuje svůj sen. Třeba když F. A. Brabec zkusí natočit Máj. Má to, bez ohledu na výsledek, určitou hodnotu. Když na tom člověk zanechá kus sebe, je to cennější než dokonale vykalkulovaná věc. Text Zkoušky orchestru vznikal s oponenturou několika lidí, měl sedm verzí a pracoval jsem na něm dva roky.

Vzorek společnosti

HN: Na jakém principu jste převod filmového scénáře pro jeviště postavil?
Přeložil jsem si kompletní text originálu. Z polozahozených vět se začaly rodit původní dialogy. Hráči orchestru představují výlučnou skupinu, vzorek společnosti. Vládne mezi nimi "jáství" a životní princip, který je obecně lidem blízký: "nějak to vošulit" a zároveň mít veliká očekávaní. Zpočátku zábavní, ale posléze smutní životní outsideři. Chtěl jsem, aby každý měl svůj malý příběh, leckdy výraznější než ve filmové předloze. Ale nejtěžší bylo určit téma a míru posunu oproti předloze.

HN: Jak jste je hledal?
Občas se velmi trápím tím, kam jsme po těch dvaceti letech doklopýtali. Zdá se mi, že stále neumíme zacházet se získanou svobodou. Svoboda bez řádu, nejlépe nepsaného, je podobná hymně hrané na řehtačku.
V orchestru panuje nevraživost, napětí. Ale ten největší svár má každý se sebou samým. A do třetice je tu dirigent. Symbol autority, vedení, moci. Ve filmu se mění v diktátora, který pronáší závěrečný monolog v němčině. Zdálo se mi že motiv "němectví" by oslaboval prazáklad konfliktu a vytvářel asociace, o které mi nešlo. Proto jsem zvolil otevřený konec. Fellini měl také radši otázky než odpovědi. Chci v závěru naznačit, že jde o obtížně řešitelné opakování jakéhosi cyklu, kdy se lidé uvolňují z područí, získají svobodu, užívají ji, pak zneužívají, až opět volají po pevné ruce. Ta nastoupí a svobodu ničí. A tak pořád dokola. Bohužel.

HN: Zkouška orchestru je přece jen dost specificky filmová látka, co bylo na jejím zkoušení nejtěžší?
Skoro všechno. Třeba časté střídání detailů a celků ve velkém prostoru. V představení je sto deset světelných změn... Nebo umění průběžně jednat a nerušit. Počkat si na svoji chvíli, vypálit ji s maximální energií a zase čekat dvě tři stránky až se ta mičuda vrátí. Herecké "jako", jehož občasné používání má svou tradici, nejen speciálně na Vinohradech, ale u všech velkých divadel, tam nemá místo. Herci se musejí trefit do lehké stylizace, zároveň být naprosto věrohodní, přesní, soustředění. Každý je chvíli protagonistou, aby pak sloužil ostatním, celku.

   z rozhovoru pro Hospodářské Noviny (HN), autorka Marie Reslová

Image

Recenze z Lidových Novin: 

Riskantní podnik, který vyšel


…Adaptace Felliniho Zkoušky orchestru v režii, překladu a úpravě Martina Stropnického je důkazem o kvalitách souboru, neřku-li hereckém mistrovství a schopnosti souhry. A také už neplatí, že soubor není vyprofilovaný. Na jevišti se sešla přibližně pětadvacítka herců a bylo dobře vidět, že jde o soubor s individualitami, solidně typově i věkově rozvrstvený.
       Stropnický dodržel základní dějové schéma, ale nedá se říct, že by otrocky aranžoval podle filmu. Našel vlastní styl, který je osobitou variací na dané téma. Inscenace je tak něco mezi poklonou velkému režisérovi a kreativně zužitkovanou inspirací. Především dokázal vytvořit prostor pro sóla a dialogy tak, aby na jevišti vyzněly co nejdramatičtěji. Tam, kde je film civilní, je divadelní adaptace teatrálně vypjatá a také postavy či spíše jednotlivé typy jsou vyhraněnější a drastičtěji vyostřené.
Stropnický také eliminoval několik výstupů, ale především vytvořil postavu televizní moderátorky, napsanou na tělo Veronice Žilkové. Ta figuru vede po hraně karikatury, což kupodivu nakonec do zvoleného pojetí zapadne a vlastně i leccos předjímá. Režie totiž od počátku klade důraz na místy až absurdní směšnost jednání a vypjatou komiku, výborně vycházejí slovní střety i drobné půtky a s nimi spojené gagy.
    První půlka je výrazně komediální, ale nepostrádá občas až horečnaté napětí. Věčně huhlající, nakrknuté a jedovaté Druhé housle (Ladislav Frej) se strkají a špičkují s natvrdlými, ale patřičně ješitnými Prvními houslemi (Otakar Brousek). Co chvíli na sebe strhává pozornost Violoncellista, který dává okázale najevo, s jakým póvlem musí obcovat (Petr Kostka). Skvělou študýrku starého nahluchlého poplety předvádí Oldřich Vlach, včas opečováván Houslistkou, jinak tajnou alkoholičkou, která s postupujícím časem stále víc ztrácí dekorum (Zlata Adamovská).
   V propracované souhře dojde na každého: na přepjatou Klavíristku - nymfomanku (Simona Postlerová), na výbojného Pozounistu (Martin Zahálka) či na praštěného Trumpetistu, jinak zběsilého fotbalového fanouška (Svatopluk Skopal), který dirigenta umí maximálně vytočit. Ale také na laskavou Harfenistku (Lucie Polišenská) a bláznivou Flétnistku afektovaně kroužící jazykem pokaždé, když má vydat tón (Lucie Štěpánková). Dirigent je od základu strhující postava a Viktor Preiss mu dodává přesný mix sebevzhlíživosti, nadřazenosti a arogance. Jeho sarkastické mustrování, nedbale přehozený svetřík, pohyby - jako by se všechno protnulo v jedinečnosti Maestra, jenž je zároveň i nesnesitelná kreatura.

                                                                                                 JANA MACHALICKÁ

Image

Recenze z Hospodářských Novin:

Vinohradský "teambuilding" na felliniovské téma

   … Ze slavného filmu si většinou pamatujeme závěrečný obraz, obrovskou ocelově šedou kouli, která prorazí zeď staré kaple, v níž zkouší provinční orchestr a kde autoritu oltáře a kazatelny nahradil stůl manažera a odborářského bosse. Povrch tohoto tělesa připomíná planetu a z prázdného prostoru za ním fičí ledový dech nekonečna.

    Virtuózní hráč Viktor Preiss pojal svou roli jako studii hysterického, nepříjemného, egocentrického, ale géniu hudby přece jen oddaného člověka. Televizní kameru, které muzikanti ve filmu vyprávějí o vztahu ke svým nástrojům, nahradil Stropnický vlezlou moderátorkou (Veronika Žilková) s všudypřítomným mikrofonem a nejapnými otázkami. Spolu s ní zbytečně vtáhl do hry parodii. Představení by časem mohly poničit i zatím spíš drobné skluzy interpretů do svůdné oblasti komunálního humoru.
    Scéna Martina Chocholouška postupně „oduševňuje" chaotický nepořádek v právě rekonstruované kapli. S vystupňováním minisituací do anarchistické destrukce se prvky sakrálního prostoru objevují stále naléhavěji. Jeho zhroucení a smrt harfenistky v sutinách obracejí jako každá katastrofa pozornost k hudbě, která zní vesmírem i uvnitř každého z nás.                                                                                              MARIE RESLOVÁ

Image

Viktor Preiss


Image

Martin Stropnický

Image

Viktor Preiss

Image

Image

Veronika Žílková a Ilja Racek


Image