Vycházím z předlohy, z herců a ze zkušeností…

Rozhovor Pavla Juráše s režisérem Zdeňkem Černínem


Premiéra inscenace ROMEO A JULIE již 13. září 2012.
V hlavních rolích Magdaléna Tkačíková a Jakub Šafránek.

Pane režisére, nepřipadáte si jako ve filmu z divadelního prostředí? Jeden režisér onemocní a nahradí ho jiný… jakoby zázrakem má možnost prokázat co dovede – inscenovat hru, kterou touží režírovat snad každý režisér?

Borise Rösnera se ptali, jestli má nějakou vysněnou roli na tělo. Odpověděl: "Roli na tělo bych si musel napsat sám a jsem si jistý, že by ji nakonec hrál kolega." Tak to prostě u divadla chodí. Inscenovat Shakespeara je vždy pro režiséra tak trochu za odměnu. Převzal jsem tento úkol sice náhle, s některými danostmi (scéna, kostýmy, obsazení) nikoliv však nepřipraven. Pro Slezské divadlo Opava jsem nedávno nachystal celou shakespearovskou sezónu a poslední dva klasici, které jsem inscenoval (Schillerovy Úklady a láska a Bizetova opera Lovci perel), jsou myslím dobrým tréninkem pro klasika klasiků.5.jpg

Po jak dlouhé době se vracíte do Mahenova divadla?

Jako tvůrce po dvaceti letech, ale jako divák jsem mu byl věrný po celou dobu.

Co se mezi tím u Vás událo? Stal jste se vyhledávaným režisérem, pořád hrajete….

Odcházel jsem jako herec, vracím se jako režisér. Tu příležitost jsem dostal v divadle od Stanislava Moši, jsem mu za ni vděčný, ale jsem přesvědčen, že jsem jemu ani divákům nezůstal nic dlužen.  Režíroval jsem po celé republice i v zahraničí a dostal jsem za tu dobu také řadu pěkných hereckých příležitostí na divadle. Diváci mě však znají spíše jako advokáta Vodičku ze seriálu Ulice. O to více mě potěší, když si lidé ještě dnes po třiceti letech vzpomenou na moji roli Amadea v inscenaci Pavla Hradila na prknech Mahenova divadla. Během této doby jsem vedl činohru Slezského divadla Opava a divadlo jsem posléze vedl i jako ředitel. Jako pedagog jsem působil na JAMU. Nyní cizeluji svůj vlastní prázdninový divadelní projekt Dvorní divadlo v Hlohovci v Lednicko-valtickém areálu (hraje se na dvorku mé chalupy s kapacitou padesát diváků) s premiérou začátkem prázdnin.2.jpg

Co je pro Vás leitmotivem Romea a Julie?

Když někdo v pravou chvíli dokáže říci: "Tak jo!"

Věříte v lásku na první pohled, jako je tomu v Shakespearově hře?

Ano, věřím. Možná, že se to ve skutečnosti neodehraje tak rychle jako u Shakespeara, ale v takový velký cit věřím.

Jaká je Vaše osobní zkušenost s dílem tohoto alžbětinského divadelního mága?

Vždycky se k němu rád vracím, sám jsem již inscenoval Othella, Bouři, Jak se Vám líbí?, Zkrocení zlé ženy a v několika dalších titulech jsem hrál jako herec. Zvláště inscenaci Bouře v MDB si docela považuji, měla velký ohlas u diváků, bohužel se hrála stagionovým způsobem – několikrát po sobě a byla stažena z repertoáru dřív, než se stačila dostat do povědomí širší divácké obce. Za Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy byla Hana Vaňková nominována na Cenu Thálie a v mé inscenaci Othella se stal scénograf Jan Dušek laureátem Ceny Alfréda Radoka.

Dnes se často objevuje názor, že Shakespeare není autorem her. Co si Vy jako zkušený divadelník myslíte o těchto „konspiračních“ teoriích?

Mám na stole hru, jejímž ústředním tématem je právě domněnka, že Shakespeare není autorem her jemu připisovaných. Je to hra současného českého dramatika Vítězslava Kudláče a myslím si, že je škoda, že se jí žádné divadlo doposud nezabývalo. Ale v principu je jedno, zda-li to byl Shakespeare, Marlow, Johnson nebo hrabě Essex. Důležité je, že z alžbětinské doby takovýto poklad vzešel.1.jpg

Mnozí teatrologové oceňují Shakespearův literární jazyk, poesii jeho veršů, ale kritizují ho jako dramatika. Souhlasíte s nimi?

Myslím, že jedno ani druhé nelze oddělit. Zápletka může být převzatá, jednoduchá, ale když se hraje bez literární hodnoty textu, když rezignujeme na Shakespearův básnický jazyk, protože nám připadá těžký a nemáme na něj, pak se skutečně zdá, že jde mnohdy o banální záležitost. Ale právě ve spojení těchto dvou záležitostí, v jejich dokonalé harmonii tkví hodnota Shakespearova díla.

Romeo a Julie je snad s Hamletem nejčastěji inscenovanou Shakespearovou hrou, diváci znají filmový přepis F. Zeffirelliho, novodobou podobu s Leonardem di Capriem. Máte Vy svůj vysněný tvar a výklad této hry?

Je pravda, výkladů je mnoho, Zeffirelliho film je hodně dobrý, ale já nemám vysněnou nebo předem danou představu. Vycházím z předlohy, z herců a ze zkušeností, které právě prožívám. Postupovat takto se mi zdá přirozené a Shakespeare se tomu nevzpírá, a proto je tolik inscenačních podob jeho díla. Jeho fabulace někdy vypadá nadnesená, nabubřelá, komplikovaná, provokující, šokující, nepochopitelná, ale vždycky je živá, protože je lidská.

Je Vaše inscenace nová v posunu výkladu vztahů mezi postavami?  Třeba vztah Kapuletové s Tybaltem, nebo Merkucia s Romeem, Julie s chůvou… a podobně.

Nikdy jsem se nesnažil o to, aby nějaký můj režijní výklad byl za každou cenu objevný a nový, i když by se za takový mohl považovat existenciální dialog Othella a Jaga v mé inscenaci, kdy oba stojí v lavorech s vodou a vytváří obraz s významovým přesahem. U Romea a Julie se snažím využít možností situací, které Shakespeare nabízí, jako je třeba motiv „tak jo“. Divák má někdy dopředu distanc od postav a děje vytvořený respektem k autorovi, kostýmy, jazykem, kulisami, že si neuvědomí souvislost svého života se životem postav na jevišti. Chci, aby v postavách Shakespearovy hry viděl sám sebe, své blízké a své problémy. A nebudu to vyjadřovat tím, že zvulgarizuji jazyk nebo obléknu postavy do současných kostýmů. Divák to musí pochopit přes herecký výkon, jeho autenticitu, opravdovost. Není to cesta jednoduchá, a proto často na divadle vidíme tolik nadsázky a odstupu od role, kdy herec místo aby postavou byl, tak ji komentuje. Moje snaha je vlastně staronová, permanentní, snaha o dobré divadlo. 3.jpg

Dvě předešlé inscenace Romea a Julie pro Mahenovu činohru připravil Zdeněk Kaloč, pamatujete si na ně? Zahrál jste si v té poslední, když jste byl členem hereckého souboru?

Obě si pamatuji, v jedné z nich jsem hrál Tybalta, kritika napsala, že jsem tuto postavu obdařil až patologickými rysy, ale diváka jsem asi moc nezaujal, neboť když mě v této roli viděla moje žena, tehdy desetiletá, vůbec si mě nezapamatovala, ale měla oči jen pro nějakého Petra, kterého hrál Zdeněk Junák a kterého já, jako postavu své současné inscenace, škrtám!!!

Delší dobu jste byl kmenovým režisérem v Městském divadle. Cítíte rozdíl v práci „u Mrštíků“ a „v Mahence?“

Řekl bych, že v samotné režijní práci nebudou velké rozdíly, ani ve spolupráci s herci. Výhodou kmenového režiséra je, že s určitým okruhem herců pracuje častěji, má možnost je pedagogicky vést, jejich práce má jasnější kontinuitu, při delší spolupráci si režisér a herci rozumí v základních lidských otázkách, nemusí sami sobě něco dokazovat, věří si, proto spolu pracují a přirozeně rozšiřují hranice svých možností. Hostující režisér je kvůli menší praktické obeznámenosti se souborem v nevýhodě a musí některé věci přijmout a priori. Nyní je kmenových režisérů stále méně a méně, což se někdy nepříznivě projevuje na inscenační tvorbě. Soubor potřebuje být opečováván a vzděláván neustále a to se nejvíc daří režiséru kmenovému a tím vlastně připravuje velkou kvalitu pro hostujícího režiséra.

Myslíte, že by se režisér se svou inscenací, režijním výkladem měl vyjadřovat k celospolečenským, etickým, politickým tématům?

Určitě může, ale nemusí. Pak se ovšem z jeho inscenace může stát pouze muzeální konzerva, která nezasáhne.
 Dnes je divadlo silně inspirované mimoevropskými proudy, také výtvarným uměním, op artem, multimediálními produkcemi, zabývá se alternativou, neboť alternativa se blíží k hranici mezi establishmentem a nonkonformitou nebo-li undergroundem. Cítíte tyto tendence?
Vnímám přítomnost těchto tendencí, ale já věřím divadlu vycházejícímu z autora, které ho neznásilňuje, vnějškově neaktualizuje a nenadužívá možností moderní techniky. Věřím divadlu, které se vyjadřuje přes herecký výkon, fandím takovému divadlu i takové možnosti inscenační tvorby, při které jsou na jevišti dva herci, povídají si, kolem nich je otevřený prostor jeviště a divákům naskakuje husí kůže. Je to divadlo dramatu.

Česká divadelní kultura má mnoho mimořádných osobností, silnou tradici režisérů, scénografů. Jak vnímáte české divadlo v současnosti?

Současné divadlo není v ideální pozici, pracuje pod různými tlaky, ať už jsou to záležitosti morální či finanční. Najdou se sice tu a tam inscenace i osobnosti, které mají co říci divákovi (například končící Divadlo komedie). Stále větší prostor se dává tzv. showbusinesu a jeho svodům podléhají i samotní umělci a říkají, že je to nutné, protože to divák chce. Ale mám dojem, že si mnohdy tak trochu lžou do kapsy. Já věřím, že většina diváků se nechce pouze ubavit k smrti, a že je hodně těch, kteří chtějí vidět divadlo, jež člověka rozvíjí po všech stránkách a je estetickou hodnotou a skutečným zrcadlem doby, které divákovi pomáhá být hrdou myslící osobností. V těchto souvislostech vidím velkou příležitost pro Mahenovu činohru, aby se mohla realizovat prostřednictvím velkých témat velkého světového repertoáru doplněného o současnou českou tvorbu, která se bude vyjadřovat především přes skvělé herecké výkony. Takovýto program lze realizovat i v omezených finančních podmínkách.

Premiéra Vaší inscenace se koná na prknech, kde měla světovou premiéru legendární baletní hudba Sergeje Prokofjeva. Cítíte strach? Tradici?

Cítím úctu, samozřejmě, ale strach? To bych nemohl být režisérem.

4.jpg