Vzkříšení Pavla Juráčka, chlapa s tělem básníka

Jana Soukupová, Mladá fronta Dnes, 8. 4. 2013

Vzkříšení Pavla Juráčka, chlapa s tělem básníka


Brněnská Reduta připravila představení Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J. Příběh známého filmaře podmaňuje i dojímá

Inscenační tým brněnské Reduty, který všechny své plány pro příští sezonu přesune od letošního září do pražského Divadla Na zábradlí, se s Brnem loučí ve velkém stylu.
Premiéru měla jejich předposlední brněnská inscenace Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J., kterou dramaturgyně Dora Viceníková a režisér Jan Mikulášek stvořili na texty deníků osobitého režiséra československé nové vlny Pavla Juráčka. Režisér je psal v letech 1959 až 1974 a péčí editora Jana Lukeše knižně vyšly v roce 2003.
Obrovská očekávání výrazné generační výpovědi, kterou přináší práce uskupení Reduty, do nějž patří též zdejší principál Petr Štědroň a scénograf Marek Cpin, se podařilo Zlatými šedesátými naplnit i překonat. A to nejen dokonalým výběrem z Juráčkových textů a kongeniálními režijními nápady, ale také funkční a přitom nijak doslovně metaforickou scénou včetně rekvizit, skvěle načasovaným začleněním úryvků z Juráčkových filmů a dobových reklam a především soustředěnými hereckými výkony. S texty, jimž však, vzdor mikroportům, nebylo bohužel občas úplně rozumět.

Nejdřív koberec, poté škrtidlo

Což zamrzí o to víc, že jinak světové premiéře nacpané tvůrčí invencí není co vytknout. Funguje jak základní nápad, díky němuž jedinou "účinkující" postavu Juráčka bohatěji vykreslují výkony dvou hereček (Petry Bučkové a Gabriely Mikulkové) a tří herců (Jana Hájka, Jiřího Vyorálka a Josefa Poláška), tak i ty drobnější – to když se například z Juráčkovy kravaty stává červený koberec festivalu, který se později změní v rudé škrtidlo. Všechny navíc přísně a ukázněně slouží jasné a nezjednodušené výpovědi.
Že byl Pavel Juráček křehký génius, kterého zdrtila doba československých padesátých let i zahlušující normalizace, víme. Že s přecitlivělým alkoholikem mnoho let závislým na fenmetrazinu nebylo možné žít, prozradil na sebe ve svých denících dokonale. Že ho jako bytostného intelektuála, který navíc nemínil sklonit hřbet před nastupující normalizací a pak podepsal Chartu 77, od jeho filmové tvorby odstřihl totalitní režim, je známo.

Velký srdce, malý tělo

Ale Viceníková a Mikulášek nám ve svých Zlatých šedesátých znovu umožnili být tím vším podmaněni, dojati a uhranuti. Vidět osud patrně nejlepšího filmového básníka své generace, který mohl tvořit jen chvíli – a pak už mu bylo dovoleno jen dlouze umírat, je zahlcující.
"Zahynul na svoje velký srdce a malý tělo, který ten nápor prostě nevydrželo," pronesl na adresu Juráčka jeho přítel, herec Pavel Landovský. "Jeden novinář před časem prohlásil, že v Československu je deset tisíc básníků, ale žádný z nich není chlap. Kdežto Pavel je pro mne chlap s tělem básníka," dodal Landovský a popsal tak přesně dojem, který dokonale vystihla inscenace Viceníkové a Mikuláška. Jak odporné časy vzedmutého průměru a podprůměru cíleně a nevyhnutelně ničí duši chlapů i básníků. A jak příznačné příběhy se díky tomu rodí.

---

Recenze: divadlo 95 %
Autor: Jana Soukupová, Mladá fronta Dnes, 8. 4. 2013