Xantypa

25.1.2011

Voskovec a Werich pokoušeli se osvobozovat myšlení v divném století. Vyhlásili válku blbosti a přesvědčili se, že na ten zápas by nestačily ani tři životy. Od nesmrtelné éry Osvobozeného divadla až k takřka společnému odchodu ze světa schytali za výsměch adresovaný tuposti nejednu ránu. Nejprve výprask od spolusoudruhů z˙Devětsilu, potom likvidace divadla českými nácky, útěk před ještě horšími německými, a po válce... Ještě dnes jim patolízalové každého, a lhostejno jakého režimu, znovu řitně alpinisticky spílají: pro změnu do levičáků. Až na to. že mezi válkami avantgarda pravicová zkrátka nebyla. Kde co jim ti na věčné časy přikrčení předhazují...

Viceníková vybrala z rozsáhlé korespondence mezi Amerikou a Rvropou skvostné aforismy, sentence, úvahy, glosy a sarkasmy. Na osudu Jiřího Voskovce a Jana Wericha vytvořila nesmlouvavý, místy nemilosrdný obraz epochy, která nakonec - v roce 1977, tři roky před jeho smrtí, dokázala přidusit i člověka tak moudrého a rozšafného, jakým byl W. -Klaunská čísla, pohybové variace... Díky do detailu promyšlené režii Jana Mikuláška (vnuka básníka Oldřicha Mikuláška) je všechno poskládáno do jedinečného, obrazného tvaru. Po jeho inscenaci desetiletí - Evženu Oněginovi v Divadle Petra Bezruce v Ostravě- je korespondence v + w jeho druhou citově vybičovanou, ve výsledku posmutnělou, ano i dojemnou výpovědí o osudu člověka, o prokletí být srandistou za nečasu. "Když se zkříží prase a včela, vznikne český člověk. Ale pořád je to svině." Uznejte sami. Mohou mít mocní Wericha rádi? I loroucně si přejí, aby lidi na oba už konečně zapomněli.

Dočkají se. Hned jak opadá listí z dubu. - V roce 2010 pohnuly divadelním myšlením v Česku dvě inscenace - bez ohledu na to. jestli získají nominace na Cenu Alfréda Radoka: Wilsonova Věc makropulos ve zlaté kapličce a Mikuláškova korespondence v + w brněnské Redutě.

J. P. Kříž