Zlatá?

Martin Macháček, New Express Duben 2013

Může být obloha po požití fenmetrazinu. Může být krytka filmu. Může být naleštěná představa šedesátých let. Autorský tým soustředěný kolem Reduty – Dora Viceníková a Jan Mikulášek si ve svém předposledním počinu (před odchodem do divadla Na zábradlí, kde od září začínají působit) tentokrát jako materiál vybrali deník scenáristy a režiséra Pavla Juráčka. Pod souhrnným, zkratkovitým a jasně ironickým názvem Zlatá šedesátá nahlíží jeho pohledem na tuto „podivuhodnou“ dobu značně odlišně od obecně vžitých představ. Paradoxy, které se s ní spojují, rozepisuje Juráček do velmi komplexního, kritického textu. S analytickou i básnickou hloubkou o době vypovídá mnohem detailněji než idealizované báchorky. Její samozvanou krásu vnímá spíše potemněle a „paradoxnost“ s ní spojenou zkoumá z perspektivy vnímavého umělce, který nepochopení dobou a okolím stejně jako nekončící deprese, kompenzuje dekadentním životem. Mikulášek dramatický potenciál deníku soustřeďuje právě na linii umělcovy konfrontace s okolím. S Viceníkovou rozepisují Juráčkovo plynutí šedesátými léty mezi pětici herců. Průvodci prochází obrazy jako alegorické přízraky. Navazují na sebe, přeskakují své repliky, ale do nějaké přímější interakce spolu nevstupují. Jsou přísně osamocení. Byť jsou jednou osobností, vytváří její roztříštěný portrét. Obraz výsostného solitéra, jehož vnitřní svět je rozbitý do samostatných, velmi opuštěných ostrovů. Pro (zabydlení každého z nich) každou dílčí část inscenace Mikulášek volí samostatný vizuální koncept. Intenzitu textu posiluje zmnožováním významů a důsledným variováním motivů (např. hra s gramofonovou deskou, neustálé zpřítomňovaná tvorba hromadami papíru či krytem na kotouč filmu). Výjevy naplňuje bezvýchodnost, totální zmar, vědomí osobních limitů (možná nejen Juráčkových ale i vlastních tvůrcům) a intelektuální zahořklost světem s příslovečným pohrdáním malostí. Rok 1968, v němž eskalují Juráčkovy úzkosti je zároveň posílen o životní styl v celé společnosti připomínající realitu Paříže. Stereotypní večírky se proměňují na mejdany se zvrhlou noblesou Champs-Éllyseés. Juráček tedy zvesela řádí dál i s vědomím, že ať to skončí jakkoliv, bude to katastrofa. Vrcholný obraz inscenace, při němž po podlaze stojí rozmístěné desítky aranžérských figurín v oblecích připomínající liliputy z Laputy. Možný odkaz k velkolepému dílu českého filmu, možná obr Gulliver – Juráček, který převyšuje zemi zabedněnců. Zlatá šedesátá jsou drásavou kompozicí o neštěstí inspirativních lidí, jejichž talent je to poslední, co jim činí radost a první, co okolí nikdy nepochopí. Jsou to temná šedesátá. Inscenace natolik intimní, že by ji přítomný chtěl mít pro sebe za spuštěnou oponou.