ZUZANA SLAVÍKOVÁ: Divadlo je vždy sázka do loterie.

Přední členka souboru Mahenovy činohry ztvárnila širokou plejádu rolí v umělecky výrazných i divácky úspěšných inscenacích jako byly:  Cyrano z Bergeraku, Don Carlos, Faust I., Figarova svatba, Hlava XXII., Jak se vám líbí, Jenůfa, Lucerna, Malý princ, Osm žen, Romeo a Julie, Rok na vsi, Pohádka máje, Stromy umírají ve stoje, Tři verze života, Terasa, Zkrocení zlé ženy a mnoho dalších. V současnosti ji můžete vidět v inscenacích: Veselé paničky windsorské, Král Richard III. a Past na myši. Od září začne zkoušet Runu v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně.

Která role za těch 22 let angažmá v Mahenově činohře vám nejvíc dala, vzala, inspirovala vás, rozesmutnila nebo dojala?

Samozřejmě byly role, které jsem měla radši nebo méně raději. Ono to není jenom rolí. Strašně záleží, s kým to děláte a jak to děláte. Může být krásná role, ale když se nepotkáte s lidmi, se kterými vás to těší, tak to vůbec nemusí dobře dopadnout. A taky obráceně. Může být role, která vypadá jako nic, a pak to má člověk rád a je to prima. Divadlo je vždy sázka do loterie…

A co ta konkrétní role?

Určitě nemám jen jednu. A já si nemůžu stěžovat, vždycky jsem měla krásné role. Ale určitě k těm oblíbeným nebo nejoblíbenějším patřili /přemýšlí/ …hrála jsem Julii, ale tenkrát mi nepřišlo, že je to nějaká role rolí. Člověk si až po letech uvědomí, jaké krásné věci hrál. Určitě jsem měla ráda Maryšu, Markétu ve Faustovi s Jardem Dufkem a Martinem Havelkou… /Dál ji už nechci trápit./

osmzen_4616

 Zuzana Slavíková (Gábi) a Tereza Grozsmannová (Blanche) - Osm žen, foto: Jana Hallová

Rád vzpomínám na vaši Madelaine Béjartovou v inscenaci Molière /režie Z.Plachý, 2003/. Inscenace byla velmi zvláštní, silná, nepamatuji si ji jako celek, ale vidím konkrétní sugestivní scény.

Ano byla velmi zvláštní, souhlasím, už z toho důvodu, že krejčovny si jely pro materiál na kostýmy do stavebnin. Poprvé v životě jsme měla na sobě kostým ze střešní izolační fólie. Z hlediště kostýmy vypadaly nádherně barokně, ale nemohla jsem si v něm ani sednout, protože by se to nenávratně pomačkalo. A co bylo ještě horší – nedal se prát.

A co pěkné role v Divadle pod Palmovkou v Praze, kde už tři roky souběžně s Mahenovou činohrou hrajete?

Mám. Nestěžuji si.

Jak jste skloubila přestěhování s rodinou do Prahy, dopolední zkoušky v Praze, večer představení v Brně, dabing, televizi, rodinu. Navíc máte ještě chalupu u Svitav, to musíte být pořád v zácpě na D1?

Tak jako všichni, kteří takhle žijí. Někdy vás to strašně otravuje a někdy se těšíte, že vypadnete, že změníte prostředí.  V každém případě najezdíte dost kilometrů. No a chalupa ta funguje přes léto, ať jsme v Brně nebo v Praze. Takže tam jsme každé léto.

 

Chalupa u Svitav to zní krásně, celkem idylicky: Zuzanka uteče na víkend z Prahy, zavře se na chalupu, schová mobil do spíže, pracuje na zahradě…

V jistém věku pubescentním mě jakákoliv domácí či zahradnická činnost obtěžovala. S přibývajícím věkem to ovšem člověk přehodnocuje a rýpání v zemi mě začalo bavit. Okna ovšem nemusím mýt dodnes. Na chalupě mi nevadí ještě jedna věc, a to je vyvařování, když se tam sejde celá rodina, protože všichni moc rádi jíme.

A co nejraděj vaří u Slavíků?

U Slavíků, ti už žádní nejsou, vaří se u Čisáriků a u babičky Slavíkové. U Čisáriků jakékoliv těstoviny, masa, všecko, experimenty a u babičky Lídy máme nejraději kuře na paprice a těstovinový salát.

 

Teď si zase představím, jak domácky oblečená relaxujete na chalupě, rýpáte se kolem kytek v zemi a vidím tu krutou moderátorku pořadu „Nejslabší! Máte padáka!“, jak s úsměvem Mony Lisy, naprosto tajemným a nadčasovým, vyhazujete soutěžící…

Jestli si myslíte, že se nemohu rýpat v zemi s přísným výrazem, to se velmi pletete. /Nasadí přesně tu intonaci a ten výraz jako v televizi./ A vzpomínám na to jen v dobrém.  To byla hezká léta. Ale přísnosti není nikdy dost. U nás doma platilo „škoda každé rány, která padne vedle“.  Vzhledem k dění ve státě mám pocit, že tu máme celkem anarchii. Kdyby se to „dostalo do latě“, nebylo by to na škodu.

 

021

Petr Halberstadt (Richard III.) a Zuzana Slavíková (Královna Alžběta) - Král Richard III., foto: Pavol Juráš

Byla byste ochotná demonstrovat s odboráři?

Myslíte, že to má význam? Je pravda, že od té doby, co jsem viděla film Vrtěti psem, nevěřím vůbec ničemu, ani slibům, ani výhružkám. Stejně si ti nahoře udělají to, co chtějí, ať stávkujete nebo ne.

A nemyslíte, že právě vy, jako kulturní elita národa, významná herečka, mediálně známá osoba, můžete něco změnit, nebo se k problémům vyjádřit s větší váhou než řadový občan?

Nemyslím si. Z toho jsem už vyrostla.

 

A není to škoda, že divadlo v Čechách je pořád vnímáno tak dekorativně, jako něco krásného, klidného, slavnostního? Nemělo by být mnohem aktuálnější, političtější, agitačnější, nemilosrdnější k současnému klimatu společnosti?

To je chyba. Divadlo by mělo být provokativní v myšlenkách, v názorech na věci. Rozhodně by nemělo jen zdobit.

 

Jste hrdá Češka? Nechtěla byste žít někde na jihu Francie, nebo být členkou Commedie Francaise, hrát v Londýne Shakespeara?

Nevím, jestli jsem hrdá Češka. Bojím se, že moc ne, ale jinde bych žít nechtěla.  I když možná u toho moře někde ano, ale asi bych tam nehrála divadlo. To bych musela mít bohatého manžela a byla bych žena v domácnosti… to je teda blbost, to bych nevydržela.

 

Může mít u nás za současných finančních a uměleckých podmínek herec sny? O budoucnosti? Kariéře?

Sny můžete mít vždycky. Jestli se splní, to je něco jiného. Já sny nemám.

 

Myslíte, že se divadlo od devadesátých let nějak výrazně v Česku změnilo, že dospělo? Nebo se zkazilo? Za totality byla úroveň českého divadla umělecky na výši, divadlo bylo symbolem odporu vůči režimu, projevem vzdoru. Jak je vnímáno dnes?

Určitě. Nevím, jestli je to vždycky to správné, ale na divadlo má každý svůj subjektivní názor,  takže se to velmi těžko posuzuje. Každému se líbí něco jiného, já jsem stará škola, trošku konzervativní, nebráním se novotám, ale musí to mít pro mě smysl, obsah. A když to není, je to pro mě špatně.

Je pro vás někdo v současnosti divadelní autoritou? Nějakým vzorem, symbolem herecké práce, dobrého divadla?

To je těžké. Máte představu, s kým chcete dělat, pak se vám to podaří a vy jste velmi zklamaný. Nebo naopak. To prostě poznáte za pár dní, jestli vám ten člověk konvenuje nebo ne.  Ale vzor nemám.  Jediná, koho jsem milovala, byla Katharine Hepburn.

Tím jsme se dostali k oblíbené otázce: oblíbené filmy a podobně. Jak to máte? Film, herci, Hollywood…

Její filmy všechny. Ale určitě jsem úplně všechny neviděla. Mám ráda filmy, které mě nějak zasáhnou. A nemusí to být nějaké drama, může to být i komedie, která mě pobaví a potěší. Jak stárnu, tak ráda brečím u filmu a ráda se dojímám / smích/,  ale třeba z českých filmů mě opravdu velmi zasáhl film V. Mináče Všichni moji blízcí. Taky čím jsem starší, tím více se začínám dívat na dokumenty u kterých zjišťuji: za prvé – jak jsem byla nevzdělaná, a za druhé – jaké opravdu hrůzy se všude okolo dějí. Život je opravdu těžkej. A protože jsem ženská, sleduji všechny možné pořady o vaření, bydlení, přestavbách, jsem prostě blondýna. /Říká to zcela vážně./

Co manžel a rodina?

Mají si kde hrát. Kuba a Bára mají velké štěstí, že mě mají za maminku, jenom jim hrozně vadí, že jsem pořád někde pryč. Teda vlastně Kubovi už ne, ten je velký a je rád, ale Baruška to snáší velmi špatně. A můj muž? Letos máme 20 let výročí od svatby, všechno funguje jak má.

Váš manžel je vystudovaný herec, pracuje jako zvukař, nekritizuje vás někdy například za dabing?

No jistě! /skoro to vykřikne/ Naposled předevčírem, nebo kdy, hrozně prudil.

 

A manžela nepochválíme?

Já ho chválím pořád. To už stačí, to by zpychnul.

Pořád se divím, že nejste oficiální dabérkou Meryl Streep. Vždycky když vás vidím, mi ji připomínáte a určitě nejen mně.

No to vás může štvát, ale oficiální dabérkou je Zlatka Adamovská a je výborná. Jednou jsme ji dabovala, to bylo na Markízu pro Slováky a Zlatka my to povolila.

 

Vaše paní matka (Ludmila Slancová) je často hostem v představeních činohry. Je na Vás přísná, když vás vidí hrát?

Ne, myslím že ne. Má samozřejmě správné připomínky když je potřeba, ale přísná určitě není. Když jsem byla mladší, vadilo mi, že mi dávala připomínky k tomu, jak vypadám, jaký mám kostým. Přišlo mi to nepodstatné, ale opět říkám, s přibývajícím věkem a zkušenostmi jí musím dát za pravdu a omluvit se jí. I tohle je na divadle velmi důležité.

 

Poslední vaše role v Mahence byla královna Alžběta v Králi Richardu III., teď vás čeká krutá Runa v Radúzovi a Mahuleně. Není těch osudových žen už nějak moc?

Osudových žen není nikdy dost. Ono jich je dost málo. Jsem na to zvědavá, SKUTRy neznám, a to je to nové – mladé divadlo.

Podle toho co režiséři a jejich tým předvedli, se bude jednat o velmi sugestivní inscenaci. Znám vás několik let ze zákulisí a máte velmi specifický humor, velmi výrazný smích, velmi prostý styl, nehrajete si na žádnou hereckou divu. Je to způsob odreagování, jakási terapie nepřipouštět si divadlo k tělu víc než je třeba, nebo jste takový rozený komediant?

Můj tatínek mi řekl jednu zásadní větu: „Nikdy nesmíš mít divadlo na prvním místě nebo tě semele.“ Řídím se tím. Nerada se líčím v civilu, protože se líčím v divadle. Nerada se oblékám, protože se neustále převlékám v divadle. A navíc jsem ve znamení býka a ti, jak všichni víme, jsou velmi pohodlní a mají rádi zahálku.

 

Takže na Runu se netěšíte…

Těším.  Já dovedu zahálet i během zkoušek a představení. Runa je totiž jen v první polovině. Jeden starý kolega kdysi řekl jednomu mladému kolegovi, když zkoušel tak vehementně, že z něho tekl pot: „ pane kolego, co to děláte? Já jsem už třicet let u divadla, ale ještě jsem se nezapotil“.

To  teda nesouhlasím. Moc dobře vím, jak poctivě zkoušíte a jak se dovedete vztekat, když dojedete brzo ráno na zkoušku z Prahy a ta se vleče, protože někdo jiný než vy na ni zahálí.

To jsou hrozné otázky furt… /provokuje/  Samozřejmě každý pracuje, protože když nepracuje, tak je to na jevišti znát. Kdo nepracuje, ať nejí! Bohužel teď je to tak, že kdo nepracuje jí, a kdo pracuje, tře bídu s nouzí. Tak a už dost, protože je 22:30, je po představení, neobědovala jsem a mám dost hlad. 

Text: Pavol Juráš