Premiéra 2. října 2010 na Malé scéně Mahenova divadla
Nová pohádka pro nejmenší diváky v opulentní výpravě a v přepychových dobových kostýmech vychází z klasického pohádkového textu Charlese Perraulta o princezně, které zlá víla Carabose předpověděla, že se píchne do prstu a umře. Bude to trest za to, že ji její rodiče nepozvali na křtiny. Dobrá Šeříková víla však kouzlo zlomí, princezna neumře, ale celý královský dvůr na sto let usne. Kdo probudí princeznu ze spánku uvidí až dětští diváci, ale jedno je jisté – každá správná pohádka končí svatbou a na tu Růženčinu jsou dokonce pozvány i další pohádkové bytosti. Mahenova činohra spojuje své tvůrčí síly s baletním souborem NDB, aby připravila dětem více imaginární a éterické krásy na jevišti Malé scény a bravurní herectví svých členů spojila s brilantními tanečními miniaturami, aby se dobrá Šeříková víla jako lehký větřík vznášela na špičkách.
Šípková Růženka
Pohádka Šípková Růženka, kterou děti obzvláště milují, se jako literární text poprvé vyskytuje ve sbírce mimořádného významu POHÁDKY MATKY HUSY (Contes de ma mère l’Oye; 1697). Autor tohoto skvostného a velice inspirativního souboru, Charles Perrault (*12. ledna 1628 v Paříži †16. května 1703 tamtéž), byl v polovině 17. století vtažen do vášnivého a únavně dlouhého sporu mezi konzervativci a modernisty o podobu francouzské „vysoké“ literatury. Konzervativní, tedy přesněji tradicionalistické křídlo (do kterého náleželi také Jean La Fontain a Jean Racin) vedl proslulý a nanejvýš vlivný literární teoretik a estetik Nicolas Boileau-Despréaux (1636-1713), jenž především ve spisu „Umění básnické“ (1674) pregnantně formuloval stanovisko o antické literatuře jako vrcholu dokonalosti, a tudíž o nezpochybnitelném vzoru soudobé literatury. Modernisté však namítali, že literatura má povinnost vycházet i z pramenů jiných, které posunují a překračují antické kánony, což jejich neoficiální vůdce Bernard le Bovier de Fontanelle (1657-1757) demonstroval mj. traktátem „O původu bájí“, v němž srovnává řeckou a indickou mytologii způsobem, který předjímá pozdější běžné religionistické metody. Fontanelle, člen Francouzské akademie a extrémní pojídač jahod, čemuž připisoval svou nevídanou dlouhověkost (99 let), soustavně nabádal k hluboké reflexi nejširších poznatků evropské i mimoevropské kultury. Odklon od antické tradice je taktéž patrný v souboru Pohádky matky husy, neboť Perrault v ústně tradovaných vyprávění převážně galského lidu objevil fascinující zdroj o zápasech s živly, zvyky, temnými silami a mocnými vládci, který umožňuje často hrůzostrašné látky převléct do poetického a kouzelného roucha.
V předmluvě Perrault píše: „Pohádky, které vymýšleli pro své děti, nevyprávěli naši předkové vybraně a půvabně, ale pečlivě dbali o to, aby pohádky v sobě měly zdravé mravní naučení“. Charles Perrault, vystudovaný právník a pod ochranou ministra Colberta komisař Ludvíka XIV., později knihovník Francouzské akademie, jistě netušil, že ho kniha, s původním titulem Příběhy a pohádky ze starých časů s ponaučením (pod jménem jeho syna Pierra), vynese skrze imaginaci a překrásně prýštícího francouzského jazyka do nejvyšších sfér velevýznamných klasiků francouzské literatury. Nicméně reputaci vynikajícího reprezentanta dvorské kultury pocítil už na sklonku života, když mu bylo přiděleno 23. křeslo člena Francouzské akademie.
Sbírka v 1. vydání obsahovala osm prozaických pohádek: Červená Karkulka, Princezna ve spícím lese, Modrovous, Kocour v botách, Popelka aneb Skleněný střevíček, Víly, Princ Chocholouš, Paleček. Teprve do druhého vydání připojil Perrault tři pohádky veršované: Směšná přání – politováníhodná anekdota o drvoštěpovi, který promrhá svou hloupostí splnění svých tří přání; Griselda – příběh nespravedlností těžce zkoušeného manželského páru; Oslí kůže – pohádka, kterou v českém prostředí známe ve verzi pod titulem Princezna se zlatou hvězdou na čele. Pohádky Modrovous, Kocour v botách, Popelka aneb Skleněný střevíček se v základním obrysu shodují s pohádkami známými i u nás. Pohádka Víly je variantou pohádky o dvou rozdílných sestrách, dobré a zlé, kterým se po zásluze dostane rozdílné odměny: zatímco dobré dívce vypadávají při mluvení z úst růže, perly a velké démanty, dívce zlé z úst vylézají zmije a ropuchy. V pohádce Princ Chocholouš učiní hlavní hrdina z krásné, ale hloupé princezny rozumnou bytost a ona ho na oplátku zbaví šerednosti. Pohádka Paleček připomíná některé základní motivy pohádky o Jeníčkovi a Mařence. Velké zděšení může u čtenářů vyvolat pohádka Červená Karkulka, neboť její úplně první podoba, tj. podoba perraultovská, končí naprosto špatně: „A když to řekl, zlý vlk se vrhl na Červenou Karkulku a sežral ji.“ Největší překvapení skýtá pohádka o Šípkové Růžence pod názvem Princezna ve spícím lese. Pohádka totiž nekončí tím, že princ vysvobodí princeznu ze zakletí a vezme si ji za ženu. Pohádka dál pokračuje: manželé mají dvě děti – dceruška se jmenuje Jitřenka a synáček dostal jméno Den. Princ však má ještě maminku, královnu, která má tuze ráda lidské maso (motiv lidožrouctví je zastoupen už v pohádkách o Palečkovi a Kocourovi v botách). Královna nejprve dostane chuť na Jitřenku, správce, který byl úkolem pověřen, vymění její maso za jehňátko. Synáčka vymění za kůzlátko. Nakonec královna skončí v kádi naplněné ropuchami, zmijemi a užovkami.
Perraultova pohádka je složena ze dvou syžetů, které spolu souvisí jen velmi volně. Proto všichni upravovatelé vycházeli pouze z první poloviny vyprávění. Dokonce i pro bratry Grimmy, kteří byli hrůzostrašnými a morbidními historkami přímo magicky přitahováni, byla druhá část nepřijatelná. Všechny Perraultovy pohádky končí mravoučným líčením ve verších. Jaké naučení má pohádka o Šípkové Růžence?
Když ženich bohatý a hezký jako květ
dá čekat na sebe pár let,
to je dost přirozené, zdá se;
stoleté čekání, a k tomu ve spaní,
takovou ženu hledat zase,
bylo by marné hledání.
Pohádka chce nám též to poučení dáti,
že svazek manželský, ta svátost blaživá,
i když se odloží, míň sťastný nebývá,
čekáním že se sotva něco ztratí.
Mladí tak mocně touží po blahu
manželských pout, že ve mně není
dost síly najít odvahu
a kázat tohle naučení.
(Překlad František Hrubín)
Šípková Růženka existuje v mnoha podobách jako divadelní hra, a to jak v činoherní tak loutkové podobě. Existuje však svrchované dílo, které nápadně vyčnívá nad všemi podobnými pokusy. Je jím balet Petra Iljiče Čajkovského Spjaščaja krasavica (Spící krasavice), která je považována za nejdokonalejší ze všech tří Čajkovského baletních opusů. Čajkovskij po fiasku s Labutím jezerem už nikdy nechtěl mít s baletem nic společného. Teprve iniciativa a diplomacie ředitele Mariinského divadla Ivana Alexandroviče Vsevoložského (1835-1909) přiměly skladatele, aby vytvořil nový balet. Sám Vsevoložskij napsal libreto a choreografie se ujal geniální umělec francouzského původu Marius Petipa (1818-1910). Libreto vycházelo přesně z první půlky Perraultovy pohádky, takže i jména jsou francouzská, např. princ se jmenuje Désiré. V prvních dvou jednáních se všechno odehraje, takže na konci 3. obrazu II. jednání Král i Královna dávají svolení ke sňatku princezny Aurory a prince Désiré. Balet by mohl tedy už skončit, ale následuje III. jednání, ve kterém všichni oslavují svatbu. Sjíždějí se hosté, mezi nimi také pohádkové postavy z jiných Perraultových pohádek: Popelka a její princ Fortuné, Kocour v botách, Karkulka a Vlk, Paleček a jeho bratři, Lidojed atd. Třetí dějství je tak galapřehlídkou úžasných tanečních výstupů fascinujících pohádkových postaviček. Když po 2. světové válce uvedl v Praze ve zlaté kapličce o Vánocích 1948 Čajkovského balet významný choreograf Saša Machov (1903-1951), odvážil se jej uvést pod názvem Šípková Růženka. Záměrně odstranil záplavu francouzských jmen a pohádkové postavičky v závěrečném defilé většinou zaměnil za figury z pohádek českých.
I poučenému divákovi nemusí být zřejmé, že existuje jedna česká skvostná divadelní Šípková Růženka. Dne 25. ledna 1908 byla v Národním divadle v Praze premiéra nejúspěšnějšího díla celé české baletní literatury. Dílo má název Z pohádky do pohádky a jejím autorem je Oskar Nedbal. Jeho libretista Ladislav Novák rozčlenil balet do šesti obrazů, přitom 1. a 6. rámují čtyři pohádkové příběhy: Zlatovláska, Statečný krejčík v začarovaném zámku, Zvířátka a Petrovští a samozřejmě překrásná Šípková Růženka.
Vynikající mladý slovenský režisér Pavol Juráš je obdařen výjimečnou imaginací i smyslem pro velké, syntetizující divadlo. Má v mimořádné rovnováze cítění vizuální i audiální. Je i znamenitým scénografem, fotografem, výtvarníkem a zcela famózním návrhářem kostýmů, ale kupodivu je nadán i hudebně (výborný klavírista a varhaník), je znalcem operní a baletní literatury. Jeho dramatizace Perraultovy pohádky ve spolupráci s dramaturgem respektuje předlohu, ale obohacuje ji o vložené texty nádherných veršů pro děti české provenience (K. V. Rais, J. V. Sládek, V. Sokolová), ale i stejně překrásných veršů zahraničních autorů (Julian Tuwim, Friedrich Güll, Rose Fylemanová, Dušan Radović, Irina Tokmakovová, Kate Greenawayová).
Nádherná inscenace Šípkové Růženky v Mahenově divadle pro děti je však nejenom dílem Pavla Juráše, ale i znamenitou vizitkou tanečnice Markéty Habalové, ve které Juráš objevil i vynikající choreografku.
Martin Dohnal
hudební skladatel, dramaturg a herec
Režisér, scénárista, výtvarník scény, kostýmů a zástupce uměleckého šéfa činohry NDB v jedné osobě Pavol Juráš a jeho odpovědi na otázky týkající se jeho velkolepé inscenace ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA:
1/ Kterou z mnoha verzí Šípkové Růženky jste se rozhodl inscenovat?
Nedá se říct, že existuje mnoho verzí této pohádky. Jedná se vlastně pouze o dvě podoby pohádky: první (tedy nejstarší psaná verze) se nachází ve slavné a zásadní sbírce Charlese Perraulta „Pohádky matky husy“ (1697), trošičku odlišnou podobu má pohádka ve sbírce bratří Grimmů „Kinder und Hausmärchen“ (1812-1815), neboť je mnohem stručnější (výstup s princem zaujímá pouze dva závěrečné odstavce), pohádka nemá žádné dialogy. Všechna možná převyprávění vycházejí z pohádky Perraultovy, odlišnosti se týkají pouze stylistiky a zacházení s jazykem, struktura však zůstává zcela nezměněna. Je prospěšné zdůraznit, že sbírka Pohádky matky husy má zakladatelský význam pro francouzskou i evropskou literaturu, neboť pohádky, do té doby ústně tradované, povýšil Perrault na respektovaný literární žánr. Jeho zpracování vyprávění galského lidu oplývají fascinujícím kouzlem, „které dovede dát slovesnému dílu jen básník, aby žilo a trvalo daleko za jeho věk“ (František Hrubín). Sluší se připomenout, že Perrault byl vystudovaným právníkem, který to dotáhl až na komisaře ministra financí Colberta (za vlády Ludvíka XIV.) a za své dílo, jež významně ovlivnilo podobu francouzského spisovného jazyka, se stal členem Královské akademie věd a umění.
2 / Můžete uvést hlavní vlastnosti vaší inscenace?
Inscenace zcela jistě bude vizuálně i audiálně opulentní a zároveň mimořádně proměnlivá. Kostýmy mají mnohdy barokní patinu s obrovskou barevnou škálou prostřednictvím mnoha užitých rozmanitých materiálů: brokát, kašmír, šantung, hedvábí, stuhy, porty, krajky, peří. Scénu netvoří kašírované kulisy (jak se často stává v inscenacích pro děti), vždyť v jejím centru bude stát monumentální, trojrozměrný hrad. Kromě monologických výstupů a nádherných dialogů hrají v inscenaci důležitou úlohu i vznešené baletní vstupy, korespondující s nekonečnou dětskou imaginací. Rovnocenným partnerem textu je hudební složka inscenace, jež cituje nesmrtelnou Čajkovského hudbu pro romantický balet Mariuse Petipy „Spící krasavice“.
3/ Pro jak staré děti je Šípková Růženka určena?
Více než čtyři sta let je vyzkoušené, že Perraultovy pohádky výborně vnímají již děti od čtyř let, takže člověk by musel být břídil, kdyby nevytvořil inscenaci, s kterou si budou tykat malé i velké děti, tj. děti od čtyř do sto dvou let.
4/ Mohou se malí návštěvníci těšit na nějaká nečekaná překvapení?
Pokud inscenátor prozradí nějaká překvapení, v tom momentě ruší jejich kouzlo. Nicméně abych nebyl tak zlý, prozradím Vám, že dramatizace této pohádky je vedle vlastního textu založena na koláži z různých nádherných básní pro děti českých klasiků (např. K. V. Rais, J. V. Sládek, V. Sokolová atd. ) i světových velikánů tvorby pro děti ( např. F. Güll, J. Tuwim atd.). Prosím, neprozraďte dětem, že v pohádce o Šípkové Růžence se setkají i s jinými slavnými postavičkami z pohádek Perraulta (např. Kocour v botách, Karkulka a vlk a další).
Jak vyplývá z výše uvedeného bude inscenace pozoruhodná i tím, že se v ní setkají výborní tanečníci (Markéta Habalová a Vítek Kořínek) s vynikajícími herci Mahenovy činohry: Marií Durnovou, Evou Novotnou a Vratislavem Běčákem.
cz