Návrat baletní legendy, Ivo Váňa Psota na přelomu 40. a 50. let

  • Psota - Strejček,Karhánek,Doskočilová,Vágnerová,vzadu Kroupa 1947.jpg
  • Ples kadetů, ch Psota, Brno 1948 (foto ze záskoku-Psota místo Nermuta 1952).jpg
  • Král Ječmínek, ch Psota, Brno 1951 - zkouška.jpg
  • Romeo a Julie, ch Psota, Brno 1938 - cedule.jpg
  • Romeo a Julie, ch Psota, Brno 1938 - Šemberová (Julie), Psota (Romeo).jpg
  • Ples kadetů, ch Psota, Brno 1948, vpravo nahoře Strejček.jpg
  • Romeo a Julie, ch Psota, Brno 1947, uprostřed Vágnerová (Julie), Malcev (Romeo).jpg
  • Spící krasavice, ch Psota, Brno 1925-vpravo Figarová (Dobrá víla).jpg
  • Symfonie života, ch Psota, Brno 1949 III.jpg
  • Bacchanele (z opery Faust a Markétka), ch Psota, Brno 1947 - společné foto popiska viz III.jpg
  • Hloupý Honza, ch Psota, Brno 1948 II.jpg
  • Král Ječmínek, ch Psota, Brno 1951, zkouška - Gratzerová, Psota, Skálová, Doskočilová.jpg
  • Paganini, ch Psota, Brno 1948-Figarová,Nermut,Malcev (Zlí géniové), Psota (Paganini).jpg
  • Pohřeb 21.2.1952.jpg

Časově navazujeme na konec 2. světové války. A mluvíme-li právě o tomto období, nemůžeme se nepozastavit u nejvýznačnější postavy brněnské baletní historie Ivo Váni Psoty (1908–1952). V této době totiž přišel vrchol jeho brněnské kariéry a bohužel i její předčasný konec.

  

text: Karel Littera
foto: archiv NdB

     

Poválečná situace v baletu stejně jako v celé společnosti vyžadovala konsolidaci. K baletnímu souboru se vraceli tanečníci, kteří byli mimo profesionální formu, dlouhý tréninkový půst se promítl do jejich technické připravenosti. V první svobodné sezoně bylo místo šéfa baletu obsazeno hned třemi choreografy, Josefem Judlem, Stanislavem Remarem a Sašou Machovem, který se po svém odchodu z Brna do Národního divadla stal pro Prahu stejně legendární osobností jako Psota pro Brno. Jejich osudy byly v mnohém podobné a jejich význam pro český balet zásadní, bohužel byli odbornou kritikou stavěni proti sobě. Toto období bývá ale možná trochu nespravedlivě opomíjeno, v poválečném nadšení byly během dvou let uvedeny kromě klasických titulů Coppélie a Raymondy i původní české balety Lastura a Slunečnice Karla Horkého a Suita Rustica Vítězslavy Kaprálové. Vedení brněnského souboru třemi, navíc tak rozdílnými individualitami nebylo možné, a tak další sezonu vedl soubor již jen Josef Judl, Machov a Remar odešli.

Zásadní obrat nastal s návratem Ivo Váni Psoty do vlasti v roce 1947. Jako baletní mistr a choreograf de Basilova souboru Original Ballet Russe, který se pohyboval převážně na území jižní Ameriky, kde Psota uvedl své balety Fué una vez (1942), La Isla de los Ceibos (1944), El Malón (1943) a Yara (1946). S jeho příchodem do Brna dostává soubor pedagoga a choreografa se světovým rozhledem a bohatými mezinárodními zkušenostmi, které se chystá odevzdat svému divadlu – dal mu totiž přednost před lákavými nabídkami na místo šéfa Teatro Colón v Buenos Aires i šéfa baletu Národního divadla v Praze. Brnu zůstal věrný až do své náhlé smrti v roce 1952.

Svou první sezonu odstartoval Prokofjevovým Romeem a Julií s Borodinovými Poloveckými tanci, kterými tak začal uvádět díla z repertoáru Ballet Russe, jemu tak dobře známých. Na nich chtěl brněnskému publiku přiblížit současný vývoj baletního umění. Postupně uvedl tituly jako Sylfidy, Paganini, Ples kadetů, Krabice hraček a také vlastní symfonický balet inspirovaný slavným baletem Leonida Mjasina Les Présages. Na hudbu V. symfonie P. I. Čajkovského vytvořil Symfonii života, která získala i oficiální ocenění v podobě I. ceny Divadelní žatvy v Praze 1949. Stejně jako inscenace byli oceněni i jednotliví tanečníci a celá akce se stala jedním velkým triumfem brněnského baletu – I. – III. cena Jiřina Šlezingerová, Mira Figarová, Věra Vágnerová, I. a II. cena Viktor Malcev a Rudolf Karhánek. A brněnský balet dále postupně rostl na kvalitním světovém repertoáru a pod Psotovým pedagogickým vedením získával v blízké budoucnosti tolik oceňovanou technickou jistotu a čistotu formy. Z české baletní tvorby uvedl Psota Nedbalův dětský titul Pohádku o Honzovi (1948) a původní balet Karla Horkého Král Ječmínek (1951) na námět známé moravské legendy. Z klasických baletů uvedl nejdříve Labutí jezero (1950), které na Divadelní žatvě 1950 obdrželo II. cenu a během čtyř let, kdy bylo na repertoáru, dosáhlo devadesáti čtyř repríz. Poslední premiérou, kterou Psota nastudoval s brněnským souborem, byla Čajkovského Spící krasavice (1952). Dobře si vědom toho, že jde o dílo mimořádné technické náročnosti, sáhl Psota po tomto titulu až v době, kdy si byl jist technickými kvalitami svého souboru. Premiéry se však nedočkal, zemřel náhle 16. února 1952 na mozkovou mrtvici. O nepřímé příčině jeho smrti ale donedávna panovaly mezi pamětníky různé dohady, které nebyly nikdy vyřčeny nahlas. V atmosféře 50. let to bylo nebezpečné a později již nebyla vůle jitřit staré rány.

Z dobové fotografie je patrné, že poslední rozloučení s Mistrem mělo manifestační charakter. 21. února 1952 bylo prostranství před Mahenovým divadlem zcela zaplněno, divadlo praskalo ve švech. Rozloučit se přišly stovky lidí. Ještě několik dní přicházely kondolenční dopisy a telegramy z institucí, škol a mnoha divadel z Čech, Moravy i Slovenska. Tragickou smrtí šokovaný baletní soubor vstupoval do nového období své existence, prozatím bez choreografa a vůdčí osobnosti, která by otřesený ansámbl zkonsolidovala a dala jeho snahám nový náboj a směr.

Psotův poválečný návrat do Brna byl šťastný, pro něj i pro Brno. Zpočátku bylo vše snadné, byl světaznalým člověkem, vzdělaným umělcem s nesrovnatelným rozhledem ve svém oboru. Tak k němu přistupovali po jeho návratu. Vše změnil komunistický puč v únoru 1948. Na pracovníky v kultuře byl vyvíjen velký tlak, objevil se strach. Situace samozřejmě působila na všechny, Psota jistě nebyl výjimkou. Byl mírné povahy, vzdělaný, kultivovaný, gentleman nekonfliktního typu, neuměl se přizpůsobit tvrdosti doby, a ta jej začala prostřednictvím různých okolností pomalu drtit. Rozpory s vlivným kritikem Janem Reimoserem, rodící se opozice některých sólistů v souboru, žárlivost na jeho zahraniční úspěchy a lidská závist v divadle, umělecké omezování, zhoršující se zdravotní stav. Jeho typickou vlastností bylo, že se snažil vše a se všemi řešit v dobrém, nepřijít s nikým do konfliktu. Na základě toho si pak někteří dovolovali k jeho osobě více, než bylo slušné, jiní mu zase vyčítali, že proti takovému jednání neumí rázně zakročit. Vrcholem všeho byl ostrý konflikt se sólistou Viktorem Malcevem nedlouho před Psotovou smrtí, který jej psychicky zcela zlomil.

V umělecké oblasti měl Psota mnoho plánů, které nemohl nebo nestihl uskutečnit – inscenovat balety Yara (Portinariho dekorace přivezl z Jižní Ameriky na vlastní náklady), Bachčisarajskou fontánu, Gajané a Plameny Paříže, pozvat do Brna jako baletního mistra slavnou Ljubu Černyševu, vycestovat na turné s brněnským baletem… Byl umělcem, který pozvedl brněnský balet na evropskou úroveň, profesionalita a vysoká technická zdatnost souboru neměly u nás v té době konkurenci. Československému baletu vychoval celou generaci technicky kvalitně vybavených tanečníků – dá se s nadsázkou říci, že kdo v té době jako tanečník něco znamenal, byl přímo Psotovým žákem nebo se alespoň na nějaký čas dostal pod jeho vedení. Jako choreograf byl opakem Saši Machova, s jehož prací byl neustále konfrontován. Šlo mu především o technickou čistotu provedení choreografie, o krásnou formu a kresbu pohybů jednotlivých tanečníků, o obrazově efektní choreografickou práci se sborem podle Fokinových zásad, ke kterým se sám hrdě hlásil. Velký význam měl také jeho import ďagilevského a postďagilevského repertoáru na československou taneční scénu v jeho – jak se můžeme dnes domnívat – víceméně původní podobě. Byl to repertoár, na kterém svůj soubor vychovával a zdokonaloval a který byl kromě jeho samotné osoby příčinou, proč sólisté odmítali nabídky angažmá v Národním divadle v Praze.

   

 ZPĚT