HAJDA Alois

(1928)

Režisér, pedagog a rektor Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, držitel Ceny města Brna
v oboru dramatické umění (2002). Režisér Mahenovy činohry Národního divadla Brno v letech 1962 - 1971 a 1981 - 1991.

Divadlo jej oslovilo již ve studentských letech a tak se stalo, že následoval svého přítele Josefa Karlíka a z rodné Kroměříže odešel do Brna studovat Janáčkovu akademii múzických umění. Vystudoval režii a po absolutoriu bylo jeho prvním působištěm Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Zde poznal tehdy ještě opravdu velmi náročný život herce oblastního divadla, ale také zde měl možnost inscenovat množství různorodých titulů. Režijní úspěchy ho přivedly do Českých Budějovic a poté na Kladno. 

Hajdovy úspěchy neunikly pozornosti tehdejšího znamenitého vedení brněnské Mahenovy činohry, které tvořila trojice mimořádných osobností. Šéfem činohry byl vysoce erudovaný a všestranný divadelník a vzácný člověk Miloš Hynšt, jemu po boku stáli barokně rozevlátý, energií a nápady sršící režisér Evžen Sokolovský a v myšlení i konání vždy důsledný, někdy až puritánsky přísný dramaturg Bořivoj Srba. A tak nastal večer 17. listopadu 1962, kdy v Mahenově divadle, tehdy na Lidické ulici, byla premiéra Büchnerova Vojcka. Představení jednoznačně prokázalo, že Mahenova činohra dostala dalšího skvělého režiséra, tvůrce jasné inscenační koncepce, který dokáže znamenitě motivovat herce. 

V rychlém sledu následovaly další Hajdovy pozoruhodné inscenace: Sartrův Ďábel a Pánbůh, Kainarův Nebožtík Nasredin, Shakespearův Král Lear, Já, Jákob Vítězslava Gardavského, jedna z nejúspěšnějších komediálních inscenací v historii souboru Ševci z Nummi finského autora Aleksise Kiviho, Becketovo Čekání na Godota. Alois Hajda je v té době velice úspěšným pedagogem na JAMU, kde stál u zrání řady pozdějších koryfejů českého herectví. Přichází ovšem rok 1970, normalizace, která v Brně měla zvláště obludné rozměry a Alois Hajda je stejně jako Miloš Hynšt poslán do vyhnanství. V jeho případě to bylo do tehdejšího Divadla pracujících v Gottwaldově. 

Pro tamní divadlo byl Hajdův příchod požehnáním. Zde dále rozvíjel a prohluboval své režijní umění. S jeho inscenací Brechtovy hry Muž jako muž se představilo divadlo na scéně Brechtova Berliner Ensemble v Berlíně, velký úspěch slaví jeho inscenace Čechovova Platonova, kterého uvádí pod názvem Hra bez názvu, Kavkazský křídový kruh a Pan Puntila Bertolta Brechta, Shakespearovy tragédie Antonius a Kleopatra, Hamlet či Král Lear, ale také tituly komediální jako Shakespearův Večer tříkrálový nebo Klicperův Ženský boj. 

V roce 1981 je Aloisi Hajdovi povolen návrat do Brna. Okamžitě naváže na své předchozí úspěchy. Inscenacemi jako Othello a Hamlet Williama Shakespeara, Maryša bratří Mrštíků, sofoklovský večer Oidipus-Antigona, Brechtovy hry Pan Puntila a Třígrošová opera nebo Dürrenmattova Návštěva staré dámy se natrvalo zapsal do historie Mahenovy činohry. Vedle toho je častým hostem na předních divadelních scénách, v Národním divadle Praha, v pražském Divadle Na zábradlí, v divadlech v Ostravě či v Plzni.

Změna, kterou přinesla sametová revoluce, umožnila Aloisi Hajdovi návrat na školu. Začíná se plně věnovat pedagogické i organizační činnosti. Nejprve jako prorektor vedle rektorky Prof. Aleny Štěpánkové-Veselé a posléze po dvě funkční období jako rektor JAMU se výrazně zasloužil o všestranný rozkvět školy. Jako profesor oboru režie vychoval pro české divadlo řadu velmi talentovaných a schopných režisérů.
M. Weimann