BURIAN Emil František

(1904 - 1959)

Jedna z nejvýznamnějších osobností českého divadla a hudby dvacátého století, režisér, hudební skladatel, literát, teoretik, divadelní organizátor, muž širokých uměleckých schopností a velmi výrazných, byť často kontroverzních názorú. V brněnském divadle působil poprvé jako režisér v období 1929-32 a podruhé v sezóně 1945-46 jako ředitel a šéf činohry.

E. F. Burian se narodil 11. června 1904 v Plzni, kde jeho otec, slavný český barytonista, byl v té době členem Městského divadla. Jeho matka Vlasta Burianová byla učitelkou zpěvu a strýc Karel Burian byl jedním z nejslavnějších tenoristů své doby. Od dětství projevoval značný hudební talent. Ze smíchovského gymnázia přešel na konzervatoř, kterou absolvoval v mistrovské kompoziční třídě prof. Josefa Bohuslava Foerstera v roce 1927. Už v době studií se úspěšně prosadil jako hudební skladatel v pražském Národním divadle. Pro činoherní soubor složil hudbu k inscenacím Sofoklovy Antigony a Císaře Jonese amerického dramatika Eugene O´Neilla. Operní soubor Národního divadla uvedl jeho operu Před slunce východem. Burian se velmi aktivně angažuje v sdruženích avantgardních, vesměs levicově orientovaných orientovaných umělců jako byl Devětsil anebo v organizaci mladých českých hudebních skladatelů Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost. Úzce spolupracuje s Osvobozeným divadlem jako hudebník, zpěvák a herec. V památné Honzlově inscenaci Apollinairových Prsů Tiresiových hrál postavu Lidu zanzibarského a sám se doprovázel na bicí nástroje.S Jiřím Frejkou působil v souborech Dada a Moderního studia. \Jeho první samostatnou inscenací byla Nemocnice Jiřího Wolkera uvedená v roce 1929 v Umělecké besedě. \V roce 1927 zakládá svůj proslulý Voiceband, s nímž absolvuje úspěšné zájezdy do Itálie. Vrcholem činnosti Voicebandu bylo provedení Máchova Máje v roce, v němž účinkovala stovka umělců.

V té době Burian čile komponuje. Píše opery Mastičkář, Bubu z Montparnassu, balety Flétna a fagot, Voják a tanečnice, Manéž a Autobus, řadu skladeb komorních i symfonických, programově se věnuje hudbě džezové.

V roce 1929 odchází E. F. Burian z Prahy, když přijímá nabídku ředitele brněnského Národního divadla Oty Zítka, který jej pověří vedením avantgardního Studia Národního divadla. Studio působilo nejdříve v nové divadelní budově na výstavišti, poté v Redutě. Burian s okruhem mladých spolupracovníků vytvořil řadu pozouhodných inscenací, v nichž usiloval o prosazení mdoerního divadelního názoru. V průběhu tří dní uvedl v říjnu 1929 inscenace Macchiavelliho Mandragroy, Čtveráka Pierota Julese Laforguea a Havlíčkův Křest svatého Vladmiíra. Poté následovala řada dalších inscenací jako například Jezdci k moři Johna Milingtona Syngea, O´Neillova Císaře Jonese či Maeterlinckův Zázrak sv. Antonína. Po půl roce ovšem projekt studia skončil. Burian vytvořil ještě jako režisér činohry další pozoruhodné inscenace, jakými byla Brechtova a Weillova Žebrácká opera, původní novinka Lva Blatného Smrt na prodej a Šaldovo Dítě,

I přes nepochybně úspěšné inscenace je ze svazku Národního divadla v Brně na konci sezóny 1929/30 propuštěn. Odchází do Olomouce, ale zdejší výrazně komerční repertoár ho neuspokojuje a vrací se do \Brna. V sezóně 1931/32 je angažován do Národního divadla v Brně jako režisér činohry. Brněnské divadlo je pozemštěno, novým ředitelem se stává Václav |Jiřikovský, Burian režíruje Moliérova Amfitryona, Právo na hřích Viléme Wernera, Calderónovu komedii Chuďas ať má za ušima, Řetězy Steve Passeura a především premiéru Nezvalových Milenců z kiosku s vlastní hudbou, ale Zemské divadlo v Brně jde pod novým vedením jiným směrem a Burianovo brněnské angažmá opět končí,

E. F. Burian se vrací do Prahy a po řadě pokusů o uplatnění vlastních názorů zakládá v roce 1933 svou vlastní scénu D 34 (dvojčíslí se měnilo podle letopočtu), které působí v malém sálku v Jugmannově ulici. Prvním představením byla inscenace textu německého autora Ericha Kästnera Živor za našich dnů. Divadlo bylo organisováno na družstevním podkladě, ovšem faktickým vládcem divadla ve všech směrech byl Emil František Burian. Malé divadélko se stalo rázem senzací nejen v českém divadelním dění. Jeho popularita a význam brzy překročily hranice. Jmenujme alsepoň některé z významných inscenací, které určovaly v neopakovatelné Burianově interpretaci jeho styl. Byla to Burianova adaptace Máchova Máje, a další máchovská inscenace Kat, tituly inspirované lidovou poezií a divadlem Vojna a Lidová suita I. A II., jevištní adaptace Puškinova Evžena Oněgina, dramatizace novely Boženy Benešové Věra Lukášová, kterou posléze E. F. Burian sám jako režisér převedl i do filmové podoby. \Realizoval i znamenité adaptace klasických titulů jako byl Moliérův Lakomec, Shakespearův Kupec benátský či Hamlet III, Poezie francouzského „prokletého básníka“ Françoise Villona inspirovala Buriana k inscenaci Paříž hraje prim. Mimořádnými divadelními zážitky byly jeho inscenace Wedekindova Procitnutí jara, Beaumarchaisova Lazebníka sevillského, adaptace Klicperovy komedie Každý něco pro vlast. Vrátil se k Žebrácké opeře a k Nezvalovým Milencům z kiosku, k nimž posléze přidal legendární inscenaci jeho poetických her Manon Lescaut a Nezvalovu Loretku.. Burianovo „déčko“ se stalo fenoménem v evropském divadelním kontextu.

Významná byla v té době rovněž Burianova činnost teoretická. V nejpregnantnější podobě jsou jeho názory obsaženy ve sborníku O nové divadlo, především ve stati Pojďte. lidi, do divadla, s železnýma kladivama.

E. F. Burian dále komponuje. Píše operu Maryša na námět hry bratří Mrštíků. Premiéra tohoto díla, které je jedním z nejvýznamnějších v české moderní operní tvorbě, byla v roce 1940 v opeře Zemského divadla v Brně. Komponuje hudbu k řadě filmů. Za všechny jmenujme Vančurův film Před maturitou, Svítání, v poválečné době pak Sirénu, za kterou obdržel cenu na filmovém festivalu v Benátkách, Psohlavce či dodnes velice populární Zemanův film Cesta do pravěku.

V roce 1941 získal E. F. Burian pro své divadlo mnohem větší prostor v budově Legiobanky v ulici Na poříčí. Při divadle založil Hereckou školu, která vychovávala mladé herce, režiséry i scénografy pro divadlo. Jednou z posledních inscenací divadla před jeho násilným uzavřením se stala v oné době nesmírně aktuální inscenace adaptace Dykova Krysaře. Záminkou pro zastavení činnosti divadla a následné Burianovo zatčení se stala jeho inscenace Přecechtělova titulu Pohádka o tanci, kterou nastudoval ve spolupráci s choreografkou Ninou Jirsíkovou. Burian byl po čtyři roky vězněn v nekrutějších nacistických koncentrácích jako byly Dachau, Neuengamme či v závěru vězeňská lod Cap Arcona.

Po válce se Burian s veškerou svou energií pustil do vytváření koncepce divadla podle svých představ. Založil Družstvo divadla Práce, které spojovalo několik divadel Vedle jeho vlastní scény to byla také Komická zpěvohra, do níž bylo transformováno karlínské divadla a Národní divadlo v Brně se svými čtyřmi soubory a třemi divadelními budovami. E. F. Burian změnil názvy brněnských divadelních budov. Z budovy divadla Na hradbách se stalo Janáčkovo divadlo, z divadla Na Veveří Mahenovo divadlo. Sám vykonával vedle ředitelské funkce v Brně i funkci šéfa činohry. V Brně v té době uvedl dvě ze svých úspěšných inscenací – Věru Lukášovou a Krysaře, Velkolepě koncipovaný projekt se ovšem ukázal jako neživotný a po několika měsících skončil.

E. F. Burian se vrátil ke svému divadlu v Praze, kde nastudoval několik významných inscenací navazujících na jeho předválečnou poetiku jako byla jeho jevištní adaptace Hrubínovy poemy Jobova noc, inscenace Shakespearovy hry Romeo a Julie - sen jednoho vězně či představení Láska, vzdor a smrt. Plně se zapojil do politického života. Po únoru 1948 se snažil a vysoce angažované politické divadlo, které přineslo velmi problematické tituly jako byla jeho hra Pařeniště anebo ve své době velmi úspěšná budovatelská agitka Parta brusiče Karhana Jeho divadlo nakonec skončilo pod ochrannými křídly armády pod názvem Armádní umělecké divadlo. Pod tímto názvem fungovalo do roku 1955, poté působilo pod názvem D 34. I v letech nejtužší normalizace dal ovšem Burian jako první z divadelníků prostor satiře, když v roce 1954 uvedl inscenaci úspěšného satirického pásma Skandál v obrazárně.

Ve druhé polovině padesátých let se vrátil k řadě svých úspěšných předválečných projektů. V divadle zřídil operní soubor, nejúspěšnější z uvedených operních titulů byla jeho Opera z pouti. Pokouší se o novou původní tvorbu – titul Proč žiješ, Václave Řího. Po dvacátém sjezdu KSSS se stal jedním z nejsilnějších kritiků tzv. kultu osobnost, což mu způsobilo problémy ve vztahu k tehdejšímu vedení KSČ. Za dosti záhadných okolností umírá 9. srpna 1959 v Praze ve věku pouhých pětapadesáti let.

Význam E. F. Buriana pro brněnské divadlo netkví pouze v jeho celkovém mimořádném přínosu pro české divadelní umění, ale zcela konkrétně také v inspiraci, kterou poskytl svými inscenacemi z přelomu dvacátých a třicátých let v Brně. Na tento odkaz navázala Mahenova činohra především v šedesátých letech a nejlepší znalec a vykladač Burianova odkazu Bořivoj Srba jej posléze uvedl do života při vzniku divadla Husa na provázku.

Mojmír Weimann