Co vijó stréček Matěj Křópal o Faustovi (5. 11. 1921)

Naše stařenka mivala za pecó klostó knižko. V té bele všelejaky pověsti, pohádke a kózelnicky zázrake a dež se v zémě odiralo peři, tož nekdo mosel decke z té knižke předčitat. Pamatujo se dobře, že často se předčitala ta strašedlná histórie o doktoro Faustovi, jak bel s čertem ve spojeňó a belo tech pověsti o Faustovi hromado. Abech vám to ale třema slovama řekl, tož poslóchéte. Faust skotečně žel. – Narodil se po Kristo Páno v roko 1485 v Zimerno v Německo a omřel v roko 1540 ve Wirtembersko. Bel to človek štodyrované, neobečéně chetré a povidalo se o něm, že má moc vládnót nad selema přirodnima a nad osodem člověčim. Néni proto divo, že všecke kózelnicky kóske a zázrake a povidačke se snesle na něho, až roko 1587 vešla ve Frankfurtě prvni knižka o doktoro Johaneso Faustovi a podlivá této knižke bel Faust senkem sedláka německyho. Veštodyroval bohoslovi, ale bel hlava nepokujná a samém vrtáním v knihách stal se z něho načesto nevěrec a spojil se s ancejášem, keré mo slébil, že mo bode slóžet, že se bode mět moc faň na světě, ale po čterádvaceti letech že si ho odnese do pekla. Pláskle si na to. Faust měl co chtěl a dež jož se mělo naplnit tech 24 let, pozval si Faust svy kamaráde a veselele se a pile jak neovázani. V tem najednó o půlnoce prásk! prásk! začalo hřmět a bléskat se a na drohé deň ráno našle milyho Fausta na hnojo roztrhanyho a doša bela v pekle. – 

Tož toto je ta prvni pověst o Johaneso Faustovi. Pak se teho chopile očenci a podle svyho, jak kerymo se to hodilo do krámo, si to každé narafičel. – V té opeře „Faust a Markétka“, jak to hrajó v Brně, je to zas ináč. Dež se odhrne opona, tož vidět, jak staré fósaté chlap – (to je ten Faust) sedi nad hrobéma knihama a zkómá. Z teho najednó ten faust to knižkó migne o stul a povidá: „Nevěřim k sakro v nič!“ a začne na všecko sakrovat a prokliná jak blázen celé svět e nebe a začne volat ďábla. A tak dloho špásoje a špásoje, až ta potvora čert se objevi. – A teho se Faust nenadál a ztrati na chvilko guráž. Dež mo ale ten čert začne všecko možny slebovat, že mo splni každy přání, jenom dež mo zapše svó došo, - tož Faust přezná barvo a mesli si: „Čert vem došo!“ – a prosi ďábla, abe ho odělal mladém, abe ešče, než ho teda čert sebere, neco na světě ožel. – Čert, na to kévne a zjevi mo pěknó děvčeco tak zvanó Markétko a že pré ho s ňó seznámi. Faust dež to vize, neni k održeni, zapše se čertovi a v tem se proměni v mladyho chasnika, jak dež ho velópneš z ořecha a posti se s milém čertem na vandr a zpřima za Markétkó – a netrvá to dloho a ten čert jich dá dohromade. Markétka nemuže odolat e debe pila Odól a protože potom ze zófalství zabije svy ditě, dostane se choderka do harešto a e tam jo ten čert pronásledoje protože be rád e jeji došo. Ale Pánbu neni hlópe! V poslednim monumento vezne Markétko na milost a čert dostane přes repák. – Ostatně nač vám to všecko povidám! Běžte a ovizete! – Jak to provedle, to vám napšo za tédeň.