Divadlo na Veveří

Budovu zvanou Orfeum, vídeňská restaurace, ale také podle jejího předchozího majitele dům Marovského, koupilo Družstvo českého Národního divadla v Brně od manželů Krinnerových za 60.000 zlatých na podzim roku 1883.

Ke koupi Družstvo přistoupilo po zralé úvaze, neboť hledalo především stavební parcelu pro nové reprezentativní české divadlo, dům Marovského však – na rozdíl od jiných uvažovaných parcel – dával také možnost rychlého zahájení soustavných českých her, a to adaptací stávajících prostor pro divadelní účely. Teprve až budou shromážděny dostatečné prostředky na stavbu nového divadla, měl být objekt stržen a parcela na rohu Radvitova, dnešního Žerotínova náměstí a Veveří ulice využita jako stavební místo pro nové samostatně stojící reprezentativní české divadlo.

Adaptací budovy byl pověřen stavitel Svoboda, který rovněž dozíral na průběh stavby a s představenstvem Družstva probíhající práce konzultoval. Vzhledem k omezeným finančním prostředkům, jimiž Družstvo disponovalo, byla adaptace zaměřena jen na to nejnutnější, divadelnímu provozu nezbytné – i když ředitel Pištěk, s nímž se počítalo jako s prvním provozovatelem divadla v nové budově, upomínal, že umístění některých provozních částí není vzhledem k jevištnímu provozu vhodné a pro herce je velmi nekomfortní, byla řada nedostatečností řešena až v průběhu dalších let a zejména při rekonstrukci v roce 1894, již 10 let po zahájení divadelního provozu. Přes to mělo otevření divadla – zvláště, když po zákazu her v Besedním domě v prosinci 1881 nemělo české divadlo v Brně stálé působiště a brněnské německé divadlo hrálo již dva roky v reprezentativní budově Městského divadla – zásadní význam a stalo se velkou vlasteneckou událostí.

Divadlo na Veveří (kresba Josefa Tauše, 1887)  Divadlo na Veveří (J. Tauš, 1887)

Termín slavnostního zahájení provozu českého divadla ve vlastní budově na Veveří ulici byl stanoven na 15. listopadu 1884. Ještě koncem října však nebylo mnoho věcí dokončeno a počátkem listopadu rozhodl výbor Družstva o odložení slavnostního zahájení na 29. listopad. Pokračující těžkosti (26. listopadu ráno vypuknul v divadle požár, když se od rozpáleného komína vzňal příčný trám vazby) přiměly výbor Družstva k úvahám, zda by nebylo lépe zahájit hry v tichosti bez slavností a projevů. Počátkem prosince však bylo usneseno, že pro první představení bude k pohostinskému vystoupení přizvána Otylie Sklenářová-Malá a slavnostní večer zahájí Karel Lier přednesem proslovu básníka Jaroslava Tichého, jenž bude též s provoláním k zahájení her v divadle na Veveří otištěn v novinách.

Opona od J. V. Kautského  Opona od J. V. Kautského

Slavnostního zahájení v sobotu 6. prosince se zúčastnily významné osobnosti kulturního života z Brna i z Prahy, pozvání přijal např. František Ladislav Rieger, moravský místodržitel hrabě Schönborn či zemský hejtman Vetter, jak se uvádí ve vzpomínkách na otevření divadla v Divadelních šeptech z 11. prosince 1920. V podání Pištěkovy společnosti hrála se Kolárova Magelona s Otylií Sklenářovou-Malou v titulní roli a nadšené projevy obecenstva mnohokrát zastavily hru potleskem při otevřené scéně. Ve slavnostním duchu se nesla i představení v následujících dnech: v neděli 7. prosince odpoledne Šamberkův Divadelní vlak a večer Smetanova Prodaná nevěsta, v pondělí 8. prosince Sardouova Fedora (opět v titulní roli s Otylií Sklenářovou-Malou) a v úterý 9. prosince Gaskoněc Franze von Suppé, jímž byly zahajovací slavnosti zakončeny.

Že bylo Prozatímní („Prozatímní“ v souladu s ideou vystavět v budoucnu nové reprezentativní) Národní divadlo v Brně středem pozornosti a zájmu brněnských Čechů a jeho otevření vzbuzovalo velký zájem a emoce, o tom svědčí nejen vysoká návštěvnost divadla v první sezoně, ale též zájem moravského tisku o divadelní dění, činnost Družstva i o budovu samotnou. Zejména Moravská orlice se vývoji brněnské divadelní otázky pečlivě věnovala a ve čtvrtek 4. prosince, dva dny před otevřením divadla pro veřejnost, otiskla fejeton podrobně popisující budovu a její vybavení:

„/.../ Nyní, když divadlo naše hotovo jest a možno nám přehlédnouti celé jeho vnitřní zařízení, pokusíme se o to, abychom je co nejvěrněji popsali a tak přispěli k poznání jeho i u těch, jimž nebude tak brzy navštívit je.

Vstoupivše hlavním chodem, vedoucím z ulice Veveří, do hlavní předsíně, prostranného foyeru, spatříme hned první známky praktického zařízení u dveří, které se jako všechny ostatní otvírají na venek a ne do vnitř divadla a to způsobem tak lehkým, že není možno, aby se stala v nich nějaká zácpa. Foyer jest klenutý, traversy jeho spočívají na dvou železných silných sloupech, a jest pěti plynovými lampami osvětlený. Po levé straně foyeru nachází se kassa dvouokenná, vedle ní pak prostranná šatna s přihrádkami a celým zařízením. Po pravé straně na každém čele jsou východy na galerii po kamenných schodech, vedle dvou těchto východů nalézají se vstupy do šesti lóží, rozdělených ve středu širokým vchodem do hlediště, takže se na každé straně vchodu nacházejí tři lóže. Lóže tyto, jejichž stěny, jakož i stěny hlavního vchodu červenými čalouny vyloženy jsou, jsou útulná místečka až i pro 6 osob. Přední část jejich v hledišti má základní barvu bílou a jest okrasami ozdobena. Proti hlavnímu vchodu jest z foyeru východ ku hlavnímu vjezdu domu divadelního a do dvora zde přiléhajícího.

Pohled na divadlo z ul. Veveří (1915)  Pohled na divadlo z ulice Veveří (1915)

Galerie rozdělena jest na dvě oddělení: pro sedadla a místa k stání, a jest amfiteatrálně zřízena, takže bude možné z ní velmi dobře na jeviště hleděti. Od zábradlí táhnou se 4 řady sedadel po 12 místech, za sedadly pak a mezi sedadly a schody na galerii na každé straně nacházejí se místa k stání, a tato poslední místa jsou jeden metr široká, takže zde a za sedadly veliký prostor jest pro stojící obecenstvo. Vůbec vyměřena jest galerie pro 168 osob. V pravém koutě jejím (jsme-li k jevišti obráceni) umístěn jest hydrant ve skříni, který pro případ ohně potřebnou k hašení vodu dodá. Za místy k stání nachází se východ bezpečnostní, jehož dvéře jsou dobře železným plechem okuty a pouze z galerie se otevírati dají. Strop galerie jest umělecky v národních barvách vymalován a má v sobě ventilaci. Páska mezi římsami a pod stropem bohatě jest ozdobena pozlacenými okrasami. O řádné osvětlení galerie jest hojně postaráno.

Hlediště divadla odděleno jest zábradlím od prohloubeného orkestru a záleží ze 4 lóží po obou stranách jeviště (na každé straně ze 2 lóží) určených pro hodnostáře a pro cizince, pak ze 4 řad křesel po 12 v jedné řadě, ze 13 řad sedadel po 16 v jedné řadě, pak parteru, místa to ku stání zábradlím ohraničeného. Též hlediště zřízeno jest amfiteatrálně, zadní část jeho zvýšena jest o 86 centimetrů nad přední. Odtad vedou po každé straně troje dvéře ven, dílem na ulici, dílem do zahrady a budovy samé. Po levé straně hlediště nacházejí se dva hydranty, vždy ku práci připravené.

Sál jest malován v řeckém slohu barvami národními; strop rozdělen jest na dvě pole, ozdobené v kruhu amorettky a mezi nimi stkví se jména předních našich mistrů hudebních: J. N. Škroupa, Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Karla Bendla. Malba provedena jest vkusně a čiší z ní dojem velice dobrý. Osvětlení hlediště záleží ze dvou sluncí ve stropě po 36 plamenech, pak z 10 ramen plynových svítilen po 6 světlách, tedy ze 60 světel po stěnách. Mimo to jsou pod klenutou galerií 2 plynová ramena. Ventilace ve stěnách jest pohodlná a sotva znatelná /.../.

Prohloubený orkestr je velice pohodlně zařízen. Nacházejí se zde pulty železné pro 25 osob a každý pult opatřen jest plynovou svítilnou. Odtud vede vchod ku plynoměru pro sál a slunce ve stropích zřízenému. Jeviště má svého měřiče plynu v jedné šatně. Podotýkáme hned při tom, že rampa u jeviště má 16 plynových světel.

Vyjdeme-li z hlediště na dvůr, spatříme u hlavní budovy přístavek se třemi vchody; vchody tyto vedou do lóží, orkestru a k ústřednímu topení (které jest pod zemí a dobře klenuté), pak na jeviště a do rekvisitní komory. Za jevištěm nacházejí se v přízemí dvě šatny, v prvním poschodí též dvě šatny a sál ku zkouškám; mimo to jsou zde schodiště ku provazišti, záležejícímu z první a druhé galerie a půdy. Jeviště jest dosti veliké, 60 osob vejde se pohodlně na ně. Zařízení jeho a provaziště podobá se zařízení v českém Národním divadle v Praze; prospekty (opony) vytahují se dle nového zařízení, kulisy, šest na každé straně, jezdí pohodlně na vozíkách. Vše jest ohnivzdorně napuštěno a impregnace tato provedena byla velmi přísně. Vytápění jeviště, šaten a prvního poschodí děje se ve schodišti pod šatnami a jest prakticky zavedeno. Dekorace jeviště, které má též své propadliště, jest velice vkusná /.../. Hlavní opony jsou 3: železná opona, k jejíž vyzdvižení nalézá se na jevišti zvláštní jeřáb, pak opona hlavní od firmy Brioschi a Kautský ve Vídni, představující Apollona s Musami, a konečně opona ku proměnám /.../. Pod jevištěm, na jevišti a v provazišti na druhé galerii se nacházejí hydranty. O zavěšení dekorace důmyslným způsobem se postaral pan Emil Stolzig, divadelní mistr p. ředitele Pištěka v Praze, jehož zručnost a znalost v oboru tomto je pozoruhodna. /.../“

Dále se autor fejetonu zabývá popisem technického zařízení jeviště a zejména provaziště, které se mu zdálo být nejzajímavější částí celého divadla. V budově, jak je z článku zřejmé, se svítilo plynem, elektřina byla zamítnuta pro vysoké náklady na instalaci. Teprve od roku 1900 bylo nahrazováno plynové osvětlení jeviště osvětlením elektrickým (elektrické zařízení k osvětlení jeviště dodala a instalovala firma Bartelmus & Donát) a mezi lety 1907 – 1916 byla postupně elektrifikována celá budova. Rekonstrukce elektroinstalace a manipulačních zařízení byly provedeny v letech 1928 (instalaci nových zařízení, která umožňovala moderní práci režie se světlem a na svou dobu byla velkou vymožeností, provedla firma Bratři Jelínkové) a 1949. 

Divadlo na Veveří (1934) Divadlo na Veveří (1934)

Již v roce 1894 prošlo divadlo zásadní úpravou, při níž byla přízemní budova nadstavena o patro. Dle návrhu arch. Münzbergera bylo zvýšeno hlediště a vytvořen prostor pro balkon a novou galerii; celé hlediště bylo nově vymalováno a jevištní portál vyzdoben malovanou drapérií. Rekonstruovány byly rovněž provozní části budovy, po zakoupení domu č. 3 na Veveří ulici a po jeho propojení se stávajícím divadlem, byly provozy (sklad kostýmů, krejčovské dílny ad.) umístěny i do těchto nových částí.

Dílčí úpravy a adaptace provázely budovu po celou dobu její existence. V době jejího otevření zahrnovaly provozní místnosti pouze dvě šatny pro sólisty, stejný počet šaten pro sbor, rekvizitárnu, sklady nábytku, dekorací, záclon, hudebních nástrojů, krejčovskou dílnu, archiv a kancelář Družstva, které byly vesměs nevyhovující a především nevhodně umístěné, neboť často bylo nutno procházet skrz některou šatnu nebo z ní nebylo možné vyjít, byly-li vzadu jeviště postaveny dekorace. Ukládání dekorací v bývalé kuželně rovněž nebylo vhodné, pro nízký strop je bylo nutné pokládat na bok a dekorace tím velmi trpěly. Nedostačující zázemí bylo řešeno dílem přístavky ve dvoře a rozšiřováním provozů do později přikoupených sousedících domů (po Veveří 3 byl v roce 1915 zakoupen dům na Žerotínově nám. 7 a v roce 1939 přikoupeny i domy na Veveří 5 a 7, jež měly především sloužit k rozšíření stavební parcely pro nové divadlo), dílem modernizací a úpravou stávajících prostor. V roce 1910 tak byla zvýšena přilehlá místnost u jeviště na výšku stojících dekorací a zřízen v ní pro ně nový sklad, přestavěny toalety pro účinkující (problém to již ředitele Pištěka), opravena a natřena fasáda budovy, původní teplovzdušné topení (kalorifery), které vytápělo jeviště, hlediště a společenské prostory, bylo v roce 1912 částečně nahrazeno nízkotlakým parním topením pro jeviště a herecké šatny a o dva roky později, kdy byl přikoupen výkonnější kotel pro vytápění hlediště a foyeru, bylo cele zrušeno. K uspokojivému řešení provozů však došlo teprve během dvacátých a třicátých let 20. století, kdy bylo vystavěno nové zděné skladiště dekorací a všechny místnosti na Veveří 3, kde dosud byly i byty, kancelář Družstva a obchody, přizpůsobeny divadelnímu provozu.

Divadelní sál - pohled z jeviště (1934)  Divadelní sál - pohled z jeviště (1934)

Divadelní sál - pohled na jeviště (1934)  Divadelní sál - pohled na jeviště (1934)

Samostatnou kapitolu tvoří úpravy jeviště a hlediště divadla. Kromě již zmíněné postupné elektrifikace a výměny otopného systému, byly tyto prostory mnohokrát upravovány, ať už zásadně či více méně kosmeticky. Jeviště, původně navržené Eduardem Svobodou, zůstávalo ve svých rozměrech téměř nezměněno, bylo opatřeno jedenácti dřevěnými tahy, z nichž ovšem pět bylo určeno pro opony a osvětlení, takže pro vlastní práci s dekoracemi zbývalo tahů pouze šest. Na počátku druhého desetiletí 20. století byly dřevěné tahy nahrazeny čtyřiatřiceti tahy železnými, současně byl železnými konstrukcemi nahrazen i dřevěný mechanismus propadel a jeviště bylo (např. zvětšením prostoru pro přísun dekorací) přizpůsobováno snazší obslužnosti. I na diváky se při úpravách jeviště myslelo, když byla pro lepší viditelnost z prvních řad snížena rampa a vysoká nápovědní budka nahrazena menší. Pro komfort obecenstva bylo systematicky upravováno především hlediště: již v prvním roce fungování divadla byla zvýšena elevace podlahy v přízemí, později stupňovitá podlaha na bočních balkonech vyměněna za šikmou, ve třicátých letech pak byly položeny nové podlahy, v parteru zcela zrušena místa k stání a nahrazena sedadly a i na balkoně a galerii rozšířena místa k sezení na úkor míst k stání. Soustavná péče byla věnována výmalbě hlavního sálu i společenských prostor.

Foyer divadla na Veveří (1934)  Foyer divadla na Veveří (1934)

V posledních letech druhé světové války však bylo divadlo do velké míry zničeno při leteckém bombardování Brna. 20. listopadu 1944 tři zásahy pobořily skladiště dekorací, přístavek mezi divadlem a Veveří 3, zadní stěnu jeviště, jejíž trosky rozbily podlahu a zdemolovaly konstrukci propadla, zničena byla železná opona, jevištní tahy, sedadla v hledišti, elektroinstalace, vodovodní rozvody, poškozeno zdivo a strop hlediště, předprodej vstupenek, tlakem po výbuchu bylo zničeno veškeré vybavení šaten a provozů umístěných v domě na Veveří 3 a vybita všechna okna. Při náletu 12. dubna 1945, kdy již po první události byla opravena střecha skladu dekorací a nebezpečná suť z objektu odvezena, bylo zbořeno dvorní křídlo na Veveří 3 a poškozeno schodiště. Při posledních bojích v Brně pak ještě více poškozeno zdivo a střechy a skladiště kulis znovu rozbořeno.

Po skončení druhé světové války bylo divadlo opraveno, rekonstrukce zohlednila již dávné potřeby prohloubení jeviště, zvýšení počtu šaten pro umělce a další zlepšení obslužnosti jeviště a komfortu hlediště. Následky škod z války se však projevovaly neustále, na počátku padesátých let se začaly objevovat praskliny ve zdech – komise při revizi stavby zjistila závažné stavební závady zapříčiněné pohybem budovy, který způsoboval vydutí zdí a opadávání omítek, pod nimiž byly nalezeny trhliny po celé délce zdiva. Bezpečnost budovy dle vyjádření komise snižovala okolnost, že budova neměla do 14 m výšky vázané obvodové zdivo a že se nacházela na frekventované křižovatce, kde projíždějící nákladní vozidla a tramvaje způsobují otřesy. Brzy se další trhliny začaly objevovat i v přístavcích, komínech a 12. června 1952 vydal technický referát tehdejšího ÚNV v Brně konečný výměr o okamžitém zákazu pořádání divadelních představení v budově někdejšího Prozatímního Národního divadla v Brně. A protože nebylo možno provést hospodárnou a účelnou rekonstrukci, jíž výměr podmiňoval další existenci budovy, musela být ještě v témže roce velká její část stržena. Zachované části, které tvořilo jeviště s příslušenstvím a divadelní byty na Veveří 3, využívalo tehdy Státní divadlo v Brně ještě příštích jednadvacet let jako zkušebnu, ubytovnu a ateliéry. Na podzim roku 1973 však již byl objekt zcela vyklizen a 1. prosince definitivně zbourán.

Bourání části divadla (1952)  Bourání části divadla (1952)

Místo po zbourání (1953)  Místo po zbourání (1953)

Ač pokládána za krátkodobé provizorium do doby získání dostatečných prostředků na stavbu nové reprezentativní budovy, sloužila budova divadla na Veveří, herci a Brňany zvaná též Bouda a Staré divadlo, uměleckému provozu Národního, později Zemského a Státního divadla v Brně a Českého lidového divadla v Brně 68 sezon.

Ve snaze zajistit stavbu nového divadla podniklo Družstvo řadu kroků od vypsání věcných loterií a národních sbírek ve prospěch Stavebního fondu až po vypsání architektonických soutěží, z nichž měl vzejít návrh nového divadla. Tato snaha Družstva však nebyla završena úspěchem, přípravu na stavbu divadla dvakrát zastavila světová válka a nashromážděné prostředky se do značné míry rozplynuly ve výdajích na opravy stávajících divadelních domů a fundusu. Reprezentativní nová divadelní budova byla vystavěna až v letech 1961–65 (dnešní Janáčkovo divadlo), a to nikoli v místech, jež pro stavbu připravovalo Družstvo, ale v prostoru parku na Kolišti, když mu před tím musela ustoupit původní Zemanova kavárna. Éru divadla na Veveří dnes připomíná jen pamětní deska umístěná na začátku Veveří ulice, dílo umělců Jiřího Marka, Miloslava Kramoliše, Jana Chmelaře a Gustava Morávka, která zde byla odhalena k stému výročí otevření divadla v prosinci 1984.         

J. Nováková

Pamětní deska (odhalena 1984)  Pamětní deska (odhalena 1984)