Divadlo v Redutě

Občasné divadelní produkce probíhaly v městské taverně pravděpodobně od šedesátých let 17. století, teprve v roce 1733 však v rámci tohoto komplexu bylo vystavěno vlastní divadlo lóžového typu s hlubokým perspektivním jevištěm.

Divadlo v Redutě

Divadlo vystavěné ve východním křídle komplexu taverny na Zelném trhu v roce 1733, tzv. Opernhaus (či Opera-Haus, Spielhaus nebo Comedienhaus) a jeho po požárech (1785, 1786) obnovené verze sloužily jako městská scéna opeře, zpěvohře a příležitostně baletu až do posledního zničujícího požáru v roce 1870. Od roku 1786 nesla scéna honosný název Královské městské národní divadlo v Brně (Königlich-städtisches National Theater Brünn).

Půdorys přízemí městské taverny před vystavěním divadelního sálu
Půdorys přízemí městské taverny před vystavěním divadelního sálu

Půdorys přízemí taverny s divadelním sálem ve východním křídle (1733)
Půdorys přízemí taverny s divadelním sálem ve východním křídle (1733)

Vývoj repertoáru zahájila italská opera, dochovaná tištěná libreta dokládají, že uváděni byli zejména autoři Eustachio Bambini, Baldessare Galuppi, Nicola Porpora, Domenico Sarri, Giuseppe Maria Orlandini a Antonio Vivaldi. Divadlo bylo provozováno jako staggiona a impresáriové se v tomto období (1733-63) často střídali. V roce 1763 se direktorem divadla stal pražský principál Johann Joseph Brunian, horlivý propagátor singspielu, který tento žánr prosazoval i v Brně. Od šedesátých let 18. století se pak brněnské divadlo inspirovalo více než italskými a pražskými produkcemi vlivy francouzské a německé komedie, lokálně pak vlivy Vídně – brněnské premiéry zpravidla následovaly krátce po vídeňských uvedeních a nezřídka v nich hostovaly významné vídeňské osobnosti. Singspiely (hry se zpěvy) a frašky oblibovalo brněnské publikum dlouho, uznávaným a často uváděným autorem byl např. Wenzel Müller, jehož Sestry z Prahy (premiéra v listopadu 1794) se staly legendární a udržely se na repertoáru Reduty až do druhé poloviny 19. století.

Emanuel Schikaneder 
Carl Josef Schikaneder (v kostýmu Montefiascona z opery Popelka)

Vedle zábavného repertoáru singspielů, frašek a komických baletních intermezz se systematicky uplatňovaly klasické žánry, zejména opera, již od osmdesátých let 18. století na jevišti reprezentovala především díla Wolfganga Amadea Mozarta, díla Gioacchina Rossiniho, Vincenza Belliniho a Gaetana Donizettiho (ve druhé čtvrtině 19. století) a Giuseppe Verdiho a Richarda Wagnera (ve třetí čtvrtině 19. století). K významným a úspěšným ředitelům tohoto období patřili Josef Korntheuer a Heinrich Schmidt, avšak nejznámějším jménem, spojeným s postem direktora Královského městského národního divadla v Brně, zůstává jméno Emanuela Schikanedera, mimo jiné libretisty Mozartovy Kouzelné flétny.

Samostatná celovečerní baletní představení v Redutě do roku 1870 byla  vzácná, nicméně ve formě intermezz při operních a zpěvoherních představeních se taneční umění a pantomima již od čtyřicátých let 18. století uplatňovalo velmi často. Zvláště v 19. století obliba heroických a komických baletních meziher vzrostla tak, že téměř žádné představení se bez nich neobešlo. K rozvoji baletu v Redutě výrazně přispěl direktor Johann Böhm, který s sebou do svého brněnského působení (1771-77) přivedl baletního mistra Antona Rösslera, žáka proslulého Jeana Georgese Noverra, jenž ve své choreografii v Brně některá Noverrova díla provedl; dále byl jako celovečerní proveden mimo jiné pantomimický balet Pierra Gardela Dezertér (1815), některá díla Fortunata Bernardelliho, balet La Sylphyde Philippe Taglioniho (1832).

Česká představení, či lépe představení hraná v českém jazyce, se na scéně divadla v Redutě začala ojediněle, později častěji, ale stále nepravidelně, objevovat od roku 1767, kdy německá bádenská společnost provedla v češtině nastudovanou operu-pantomimu Zamilovaný ponocný. Na dlouhou dobu to byl počin ojedinělý, znovu se čeština na jeviště vrátila až v prvních desetiletích 19. století, stále však šlo o iniciativu hrstky nadšenců: v roce 1815 byl hrán Müllerův singspiel Strašidlo ve mlejně, další česká představení proběhla v roce 1822 a v roce 1832 byla uvedena lokální úprava Štěpánkových Berounských koláčů pod názvem Komárovské koláče. Průkopníky českých představení v Redutě byli zejména herci Václav Michalesi a Karel Ruber. Pravidelná česká představení mohli brňané navštěvovat od roku 1838, kdy tehdejší ředitel Wilhelm Thiel získal povolení pro jejich pravidelné konání. V letech 1838-40 bylo odehráno 29 titulů v české řeči – prvním operním představením cele česky provedeným byla biblická opera Josef a bratři jeho E. N. Méhula (1839), první původní českou operou byl Žižkův dub, jejž zkomponoval člen divadelního orchestru František Kott (1840). Ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století pak podíl českých her v repertoáru opět poklesl, česky hrané divadlo ovšem již získalo své příznivce a diváckou základnu, která se později přesunula do nově zbudovaného Besedního domu, v němž od roku 1874 zahájila pravidelná česká představení společnost Elišky Zöllnerové.

Od roku 1870 se divadlo Redutě vyhýbalo. V místě původního, požárem zničeného divadla, byla posléze vystavěna tržnice, brněnské německé divadlo hrálo v novém Prozatímním a později Městském divadle, divadlo české se uchýlilo do Besedního domu a po zákazu představení v této budově bylo nuceno vybudovat si nové – vlastní – působiště na Veveří ulici, neboť Reduta byla stále objektem ve vlastnictví města a české divadlo působilo od roku 1881 pod hlavičkou spolku Družstva českého Národního divadla v Brně, městem více trpěného než podporovaného.

Teprve ředitel Karl von Maixdorff přišel v sezoně 1908-09 s návrhem využít a pro divadelní účely adaptovat redutní sál a provozovat v něm komorní činoherní představení. Zahajovací představení obnoveného divadla v Redutě, nazvaného Malé divadlo (Kleines Theater), se konalo 7. března 1909. Myšlenka intimního divadla s náročným programem však v této době ještě nenalezla u publika velký ohlas, Malé divadlo bylo z ekonomických důvodů nuceno ustupovat z původních dramaturgických záměrů a koncem roku 1909 již bylo vyčerpáno. Nový pokus oživit divadlo v Redutě přišel o téměř deset let později: v říjnu 1918 zde – opět v redutním sále – zahájila činnost Malá činohra (Kleines Shauspielhaus). Také ředitel Rudolf Beer hodlal v komornějším prostoru realizovat náročný umělecký program a lze říci, že německé divalo v Redutě dosáhlo v sezoně 1918-19 vysoké umělecké a programové úrovně.

Protože Reduta byla vždy budovou městskou, a to i po vzniku samostatného Československa, bylo po roce 1918 třeba vyjasnit podmínky provozu českého (provozovaného  Družstvem českého Národního divadla v Brně)  a německého (neprovozovného již městem, nýbrž německým divadelním spolkem Vereinigte deutsche Theater in Brünn) divadla v městských budovách.

Českému divadlu byla svěřena do užívání budova dosavadního německého Městského divadla Na hradbách a v Redutě s platností od 29. září 1919 dva hrací dny: pondělí a úterý. Německému divadlu, které se muselo (včetně administrativy) vystěhovat ze svého ústředního působiště Na hradbách, zůstala Reduta a v ní hrací termíny od středy do neděle, v divadle Na hradbách mohlo německé divadlo hrát v pondělí a v úterý. Uspořádání divadelních poměrů uklidnilo napjatou situaci kolem divadelních budov a jejich provozování, ale současně jak českému, tak německému divadlu z hlediska dramaturgického směřování a realizace programu zkomplikovalo život. Zatímco Beerova linie promyšleného a náročného repertoáru, nastoupená v Redutě v roce 1918, byla nosná i pro další léta a další ředitelé na ni navazovali pojetím Reduty jako moderního divadla orientovaného především na soudobou dramatiku, české divadlo se s komorním prostorem muselo nejprve sžít.

Jiří Mahen  Jiří Mahen

Pro úkol vytvořit dramaturgickou koncepci nového prostoru angažoval tehdejší ředitel Václav Štech Jiřího Mahena. Kvalitní koncepce náročného repertoáru v prostoru, který byl pro soudobé české obecenstvo nový, nedokázala do Reduty publikum přivést. Nelze českému divadlu ve dvacátých a třicátých letech upřít snahy o získání diváckého zájmu o Redutu, ať už šlo o pokusy Rudolfa Waltra o zavedení komorních her, snahy dramaturga činohry Lva Blatného či opakované pokusy o realizaci náročnějšího repertoáru a působení Studia Národního divadla v Brně, které vedl Emil František Burian. Z možnosti vytvořit v komorním prostoru Reduty osobitý program se časem stala nutnost zaplnit hrací termíny a ředitelé  divadla jí dostávali i tím, že do Reduty převáděli ekonomicky méně úspěšné tituly z větších scén.

Poměr německého a českého divadla v Redutě se obrátil v roce 1939, kdy české, tehdy zvané Zemské divadlo v Brně, muselo opustit budovu Na hradbách a vrátilo se do svého původního působiště na Veveří. K tomu dostalo týdně dva hrací dny v divadle Na hradbách a pět hracích dnů v Redutě, kde poté nejčastěji působila opereta. Německá představení za okupace probíhala v Redutě v zúžených hracích dnech od dubna 1940 pod hlavičkou Kammerspiele im Krautmarkttheater – a když bylo Zemské divadlo v listopadu 1941 násilně uzavřeno, hrálo německé divadlo až do srpna 1944 v obou městských divadelních budovách.

Skutečně oblíbeným českým divadlem se Reduta stala až po skončení druhé světové války, kdy v ní (do roku 1993) trvale zakotvil soubor zpěvohry Národního divadla v Brně. Další soubory NDB budovu využívaly ve druhé polovině čtyřicátých a v padesátých letech 20. století příležitostně, v šedesátých až osmdesátých letech pak činohra a opera připravovaly v Redutě zpravidla po jedné premiéře ročně.

Po válce byl provoz v Redutě řádně zahájen v září 1945, a to Tylovou a Škroupovou Fidlovačkou. Do souboru se vrátily některé jeho prvorepublikové hvězdy (Mary Bártů, Zdeňka Poláčková, Jindřich Loukota, Franta Paul, Jan Purkrábek, Karel Šeplavý), časem nastoupili noví, později velmi oblíbení sólisté (Arnošt Škoda, Miloš Milštajn, Miloš Slavík, Jiří Přichystal, Alena Bílková, Inka Slavíková, Veronika Butorová, Marie Tomšů, později Eva Veškrnová, Jiří Jurka, Miroslav Výlet, Ludmila Kolářová, Antonín Julínek, Jiří Holešovský, Miloš Bílý, Vlasta Francová, Jitka Petrovská, Věra Pochylá a další), za dirigentským pultem se vystřídali Rudolf Kvasnica, Emanuel Punčochář, Arnošt Moulík, Jiří Karásek, Igor Rusinko.

V prvních sezonách byl repertoár zpěvohry sestavován poněkud opatrně vzhledem k dobovému poměru k tomuto žánru a padesátá léta byla jako v jiných velkých divadlech ve znamení zejména sovětské operety. Stále častěji se však objevovala i domácí díla, která již od zmíněných padesátých let vytvořila samostatnou a ucelenou repertoárovou linii. Během let šedesátých se ustálily dvě základní linie repertoáru: klasická opereta a muzikál (první muzikál, Když je v Římě neděle, měl v Redutě premiéru již 21. února 1959, následoval Ohňostroj (21. dubna 1961), Kiss Me, Kate (10. prosince 1964), úspěchu dosáhla zejména nastudování Zorby (28. října 1971) a Kabaretu (1. dubna 1977)). V Redutě se konaly premiéry většiny domácích novinek (Dáma na kolejích, Šeherezáda, Holky na ocet, Gordický uzel ad.); dlouholetým dramaturgem souboru byl Ivo Osolsobě, po něm Vojen Drlík, vynikajícím režisérem muzikálů i klasických operet byl Stanislav Fišer.

Kabaret (1977)  Kabaret (1977)

Evropská turistika (1971)  Evropská turistika (1971)

Dramaturgicky odvážným počinem, jehož domovskou scénou se stala Reduta, byl téměř šestnáct let trvající cyklus operních představení, nazvaný Miniopera (1969-85). Jejím záměrem bylo poskytnout tvůrcům a interpretům možnost ověřit moderní dramaturgické programy a inscenační postupy v komornějším prostředí, než jaké mohlo poskytnout jeviště Janáčkova divadla, pravidelné působiště operního souboru, a divákům novou formou zprostředkovat zejména hudební díla 20. století a méně známá díla barokní a klasicistní. Jejímu tvůrci, dramaturgovi a dirigentovi Václavu Noskovi, se přes dobová úskalí a konzervativnost operního publika podařilo Minioperou vytvořil moderní a současnou operní scénu.

V roce 1993 byla budova z bezpečnostních důvodů uzavřena. Novodobá historie jejího provozu se píše od roku 2005 – a je to znovu historie společenského centra, jehož sály (divadelní, komorní i Mozartův), veřejné prostory i kavárny dávají brňanům možnost širokého kulturního a společenského vyžití.    

J. Nováková