Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan (13. 5. 1922)

Povidal sem si letos v zémě a Marjanka na to kévla: „Matějo, necháš tech plkaček v „Šeptech“ a nebodeš psat nic! Kdož vi, ešle se to kemo lébi! A má snaď nekdo na Tebe nadávat, protože trósiš svy rozome?“ – Kamené most a dost! – Zarazel sem! – Ale meze čtenářema spostilo se boži dopoščeni. Nemine deň, abech nedostal nejaké špis. Tož třeba: „Stréčko, kdo Vás tak dohněval, že v tech „Šeptech“ jož tak dlóho ani pirem neškrknete? Platijó málo lebo keryho čerta zaméšlijó? Deť te „Šepte“ só bez Vás tak opoščeny a tetička Jazéčková, co bévajó vzado na gaňko, div si nezófó, dež si v soboto kópijó „Šepte“ a nenandó tam nic od Křópala. Mignó tém o zem a ani kafé jim nešmakoje. Pořád se chestale ta tetička, že pudó na prvniho máje s nápisem „Chceme Křópala“, ale ochlácholel jsem jich, abe nedělale pozdviženi, že Vám napšo, abeste se dal obměkčet a zase te svy véšplechte oveřejňoval! A tož si déte řict!“ – Onehdá zas přešlo pismo, šak až z Lišně. Stálo tam toto: „Milé pantáto! Dež Ve ste psávale do „Šeptu“, béval v našé famileji šťastné ževot. Muj staré se držel v soboto doma a předčital to Vaše radostny plkáni a třeba třekrát dokola a jednó pozpátko! A včil ten lotreján má vémlovo! Nemá pré co čést a nevi pré ani, na keré kósek má jit do divadla, dež ve nic neodhadojete a dal se s odpoščenim na gořalko! Pozdě, pozdě chodi z hospode dom a ani křéž neodělá, ani mě nepolóbne a natahne se jak je dlóhé a to všecko skrzevá te zatrackany „Šepte“, že nésó jak bévale! Máme takovy dvě slošny děti, Jozéfka a Filoménko, šak Vás zkazojó pozdravit a já Vás za ně prosím: Pište dál, pantáto! Navraťte jim tatinka!“ – Take sem dostal navoněny pismečko od nejaké slečinke a prosi mě, abech pré ji poslal to piro, kerém sem psával a lebo aspoň chlópek ze svéch „bujnéch kadeřé“! – Neposlal sem nic, protože za prvni: nebel sem si jisté, ešle si nejaky špásovny chlapisko ze mně nedělá kašpara. Za drohy: kdo pak akorát vi, ešle be ten chlópek bel chované v octivosti. A za třeti: já pirem nepišo, protože se bojim odělat kaňko a dež jo člověk slézne, tak máš v hobě, jak debes obléznol nechco řict co! – Take sem se mosel jedné paničce podepsat do jakyhose notyska lebo tak řikajic památnika. Bele tam podškrábnoti samy slavni ledi a muj klikihák je hned za Frištenském. – Nedávno take přešla ke mně deputácija tech bibletářu, abech jich neopóščel a psal furt, protože dež pré je tam neco od mé maličkosti – teda ode mně – tož pré vic prodajó. –

A pak se mně ešče přehodilo, že sem chtic nechtic potkal dnes ráno teho hlavniho ledachtora „Šeptu“. Bele jakése nafočené! Povidám si: „Včil je zle!“ A take belo! – Vekřékle na mě: „Stréče, ve kakraholte! Ve ste sákra spolupracovnik! Ešle do sobote nenapišete nejakó to Křópalovino, tož se ke mně nehlaste!“ – A teho sem se névic lekl! Člověk nevi, jak takové vesoké pán mužó bet někde dobré a me hanáci máme od přerozeni takovó náturo, že s každém chceme vecházet dobře. A tož sem se rozhodnol, dež teda te my románe só tak čteny a abe take slavny publikum belo unyformovany, co a jak v tem divadle hrajó, že teda bodo psat znovo. A ti, keři na mě nadávajó, ať nadávajó, já jož neco sneso! Mám selnó kužo. Z té be muhl dělat chomóte! – A tož si nachestéte na soboto korono, bode v „Šeptech“ zas neco! S Pánem Bohem!