Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan (20. 5. 1922)

Tož sem si zašil onehdá – šak to belo akorát v tento pondělé – do kancaláře brněnskyho divadla, abech vešňopal, co eště do prázdnin bodó provádět. – Hned v té první světničce, jak se potom dál de k slavnymo ředitelstvi, bévá slečinka tak zvaná Bukovanská. Dež sem jí veložel, za jakém ómeslem mě čape nesó na direkci, povidala mně, že néni potřeba, abech v takové věce veštaroval z pana direchtóra rozome a že mně to muže řict sama, co se ešče do prázdnin přepravoje. Pan direchtór pré bezteho nemajó na takovy zpovidáni čas; přepravojó pré zas jakyse přédavke pro te omělce, só pré sama cifra a to je nélepči, nechat jich v jejich kanceléčko na pokojo. „Tož milé pantáto sednite si toť vedlivá mně a poslóchéte!“ „To je rozomná řeč“ – povidám a sedl sem si, ale né vedlivá – (abech měl česty svědomi doma před Marjánó) – a slečinka spostila celó litánijo. Napřeď pré bodó hrát opero „Lazebník sevillské“. Povidám: Slečinko, kery z tech dvóch min je křestni a lebo co to je lazebnik a co to je sevillské? Je to tak jak třeba František serafinské? – Tož sem si to dal vesvětlet. Lazebnik to je jak debes na hanácke řekl flizér a sevillské to znamená, že bel ze Seville. (Debe bel béval z Holomóce, tož be se bel menoval lazebnik holomócké.) A já, tróba, na to nepřešil hneď. Teda ten „Lazebnik“ pré je toze špásovné kósek o jednym starym blázno, keré si vzal do palece, že si vezme svó vlastnoročni schovanko rozinko za pravó a věrnó manželko. Ale co čert nechtěl! Jeden takové hajdalák, co pocoje chlapum hobe, tada flizér, temo starymo plesnivcovi vepálel rebnik lebo tak řikajic – vebral čmeláke! Namlovil to Ruženko jednymo hrabátkovi Alma Vivovi a tento se s ňó v tajnosti zasnóbil a obá podepsale lestino, že se teda beró a pěkně bez panáčka se take virklich vzale! – (Tož na ten kósek se pude a bode se vidět, ešle ta slečinka nelhale.) – Pak pré přende jiné kósek s mozekó. Slečinka povidale, že divadlo bode v polovice června dávat maškarni ples. Povidám: „Co pak ste se k sakro dost neveskákale v masopostě? Nebolijó Vás ešče dost létka? Kerépak mudrc vemeslel  v divadle v červno nejaké takové candrbál?“ – Ale slečinka zas mě poočele, že se nejedná o žádné ševcovské ani hasičské ani herecké bál, ale že jakáse talijanská opera se menoje „Maškarní ples“ a ta že se bode provádět. – „Aha!“ povidám – „to ste muhla řict hneď a belo po ftákách!“ – Pak pré take opereta bode hrát napinavé kósek „Tajemství noci“. Stópl mně pot na čele a povidám: „Slečinko, s odpoščením, néni to nejaké kósek proti Pánoboho lebo proti svatymo stavo manželskymo? Mužó na to i jit fagani do 16 let? Je mně to podezřeny!“ Dež mně slečinka řekle, že je to slošné kósek a že pohoršeni z teho nevzende – tož sem se ochlácholel a poslóchal dál. – Balet pré chestá veleky podiváni a činohra ta veleze s moc dobréma kóskama, jaky pré ešče v Brně nebele. – Bel sem na odchodo od slečinke a to ona najednó ze sebe vehrkne: „Pantáto, na to néhlavněši bech bela zapomněla, 28tyho tento měsic přejede sem z Veškova to zpěvácky sdruženi a bodó mět koncert v divadle!“ Do mně jak dež džigne! Vevalim oče a povidám: „Cože? Svatá Máři Majdaléno – Veškovšti chlapce že přejedó? To zas bode jednó Brno na nohách! Deť letos je jich jož padesát a v Praze to rozházale! Plny novine teho bele, jak se vecajchnovale a jak dostale prvni ceno! Belo to, slečinko, takle! – O velkonocich letos bele v Praze zápasé – ale né takovy, jak si dávajó pěsťó přes rypák, přes škraň lebo do břocha, teda tak řikajic ti foxéři. – To bele načesto iny zápase. Z celé repoblike se tam sjele zpěvácky spolke. Jeden spolek po drohym mosel pěkně v tem presentačnim domě vestópit a okázat co omi. A tož přešla take řada na veškovsky chlapce a Pražáce mrkale na Hanáke. Ešče ani neskončele a véhro měle jistó. Pleskáni nemělo konce! Dostale jakése křiščálové pohár ze šlajfovanyho skla a pan dirigent dostale ve škatolce jakése metál. Šak meslim na boži tělo v něm verukojó. Na drohé deň si jich pozval ten skladatel Foerster, abe mo zazpivale jeho sbore. Chlepce zazpivale a tak krásně, že si ten mistr Foerster mosel otřit slzo a teho dirigenta na znameni ócte polóbl veřéno direkt na hobo. Belo vidět, že pan dirigent só šťastněši, než debe bele dostale od našeho kostelnika tře páre belgickéch králéku nélepči sorte e s mladéma. (To só ti s tema sklapnotéma ochálama.) Je se nač těšet, slečinko - ! Já so jisté, že v divadle bode natřiskáno a bela be cheba debe nebelo! – A tož slečinko děkojo, že ste mně teho tolik pověděla, co se bode v divadle dit a já se Vám odslóžim! Až bodem v zémě zabijet, dostanete jetrnico jak nohavico a pro dnešek Panbu zaplať. Jakse belo, jakse bode!“ S takovó sem odešil a co sem v tem kancalářo vezkómal, to Vám, mili čtenáři, toť k věřenó předkládám. Za tédeň zas neco inyho! -